Kázání 9. 3. 2025

Bohoslužby na první neděli v postu (9. března 2025, Dan Bartoň)

1. čtení: Genesis 3:1-13
2. čtení: L 4:1-13

Ježíš do dnešního příběhu vstupuje plný Ducha svatého. Přichází od Jordánu, kde přijal Janův křest.
Sestoupil na něj Duch svatý. A dostalo se mu ujištění o tom, že je Božím synem a má před sebou
velký úkol.

Před tím, než se bude moci pustit do naplňování svého úkolu na veřejnosti, vede ho Duch pryč od lidí.
Do samoty pouště. Do prostoru, kde na první pohled nikdo a nic není. Není zde jídlo, nejsou zde lidé.
Chybí zde rozptýlení charakteristická pro každodenní život v lidské společnosti. Je zde ticho a
prázdno. Je zde jen on a Duch, který ho vede.

Ticho, samota a absence jídla čistí jeho tělo i duši. Postupně odchází myšlenky na to, co dělal včera a
co bude dělat zítra. Opouští ho nutkání zabývat se tím, co nestihl udělat nebo co připraví k večeři.
Pouští všechny role, které ve společnosti hraje. Může jen prostě být. Být v přítomném okamžiku.
Vnímat, co se děje v něm a co se děje kolem něho.

I když to tak nemusí vypadat, něco se děje i v prázdnotě pouště. Ne nadarmo byla poušť Ježíšovými
současníky považována za místo plné démonů. Ježíš se setkává s jedním z nich, kterého evangelista
označuje za ďábla. Myslím, že pro toto označení má dobré důvody.

Asi nám v tomto ohledu nepomůže představit si, že se Ježíš setkal s nějakým čertem, na kterého
jsme zvyklí z českých pohádek. Nebyl to žádný ňouma ani zjevný záporák, který by se mu zjevil v
oblaku síry. Stejně tak nám nepomůže představa jiné zlé postavy, kterou snadno a rychle dokážeme
uchopit či pojmenovat.

Jak napovídá řecké označení ďábla (διάβολος), jde o toho, který pomlouvá, podvádí a vnáší
rozdělení. Vede člověka k tomu, že sám na sebe a na své okolí nahlíží pokřiveným způsobem. Že
odděluje sám sebe ve své výjimečnosti od “těch ostatních”. Tento nerealistický náhled a neužitečné
dělení pak vedou ke ztrátě společenství. K rozdělení mezi člověkem a člověkem – a člověkem a
Bohem.

Dobře je tento mechanismus vidět na prapříběhu ďáblova působení: na příběhu Adama, Evy a hada.
Had se nejprve v Evě snaží vyvolat pocit, že k nim Bůh není fér a že jim toho strašně moc zakazuje.
Tomu ještě Eva zvládne oponovat pravdivým pojmenováním stromů, ze kterých jíst smí, a ze kterých
ne. Pak had zkusí útok manipulací a polopravdou. Říká Evě, že když pojí zakázaného ovoce, otevřou
se jim oči a budou schopni rozlišovat víc a jinak, než doposud. A skutečně: když pojedli, uvědomili si,
že jsou nazí. Dostali, co jim had slíbil, ale trošku jiným způsobem, než si představovali. Z pokojného
sjednoceného rajského stavu se najednou ocitli v situaci, kdy jim před očima vyvstalo rozlišení mezi
nahotou a zahaleností, mezi odhaleností a skrytostí. Tento čin vytvořil zároveň propast oddělující je
od Boha a bariéru mezi člověkem a člověkem. Adam, aby odklonil útok na své ego, pokusil se
přenést veškerou odpovědnost na Evu. Tím opustil stav, kdy ji považoval za svou spolubytost, kdy s
ní žil v jednotě. Ani Eva nechtěla přijmout plnou odpovědnost za to, co se stalo. Vymlouvala se, že to
tak nechtěla, že nedala svůj informovaný souhlas a že se stala obětí podvodu. Ďábelské dílo
podvodu, pomluvy a rozdělení bylo dokonáno.

Stejně jako Adam a Eva podléhali ďáblovu našeptávání Izraelité ve starozákonních časech. Mimo jiné
také v době jejich čtyřicetiletého pobytu v poušti. Ježíš si tato selhání uvědomuje. Jejich pojmenování
mu pomáhá obstát v konfrontaci s ďáblovým našeptáváním. Co konkrétně se mu svůdce snaží
namluvit?

V prvním případě mu podsouvá myšlenku, že by mohl použít své moci k tomu, aby se udržel při
životě. Mohl by si obstarat potravu vlastním přičiněním, aniž by se spoléhal na Boha, že mu ji v
pravou chvíli poskytne. Takový čin by zaměřil jeho pozornost na starosti o byt a stravu. Odvedl by jej

od smyslu jeho postního pobytu v poušti a od jeho poslání. Oddělil by jej od Boha a učinil by jej
otrokem svých biologických potřeb. I když to v čase slabosti a vyhladovění bylo lákavé, Ježíš ví, že
tudy jít nechce. Ví, že pokud Bůh bude chtít, může ho udržovat při životě i jinými způsoby než
fyzickou stravou. Ví, že čerpá sílu ze vztahu se svým Otcem a že tento vztah nechce narušit.
V druhém pokušení ďábel Ježíšovi nabízí víc než pouhé naplnění žaludku. Nabízí mu všechno jídlo
světa, všechny majetky a všechny lidi. Nabízí mu neomezenou moc nade vším. S jednou vyslovenou
výjimkou: uzná ďáblovu moc nad sebou. A s jednou zamlčenou podmínkou: neomezená moc se
nevztahuje na Boha, protože takovou moc ani ďábel nemá, i když se může snažit vzbudit dojem o
opaku. Ježíš si je tohoto klamu vědom. Je si vědom toho, jaké následky má, když člověk upřednostní
před Bohem kohokoliv nebo cokoliv jiného. Je si vědom toho, k čemu vede uplatňování moci nad
druhými za účelem prosazení sebe samého a svých cílů, ať by byly sebebohulibější. Neztrácí
Hospodina ze svého zřetele a zaměřuje na něj i ďáblovu pozornost.

Ďábel je dobrý stratég. Když vidí, že Ježíšovi záleží na vztahu s Otcem a že používá na obranu před
pokušením texty Písma, pokusí se z této síly udělat slabinu. Zpochybní Ježíšovo synovství Boží na
svatém místě za použití výroků z Písma. Ježíš ale nemá potřebu samoúčelně dokazovat kým
skutečně je. Nechce si honit ego a sbírat pocty nebo lajky. I ve svém následném veřejném působení
na otázky po důkazech svého božství odpovídá výzvou k tomu, aby se lidé zaměřili na jeho jednání a
následky jeho činů – a na jejich základě si vyhodnotili, jestli jde o projevy Božího království, nebo
ďáblovy říše. Ježíš si uvědomuje, že moc, která mu byla svěřena, nemá sloužit jemu samému, ale
druhým.

Ďábel viděl, že Ježíše nezláká na jeho sebezáchovu ani pohodlí, pocit moci nad světem ani nad
Bohem. Viděl, že neuspěje v pustině, na svatých místech, vyvoláním vizí ani výroky Písma. Viděl, že
Ježíš není ovládán láskou k sobě, ale láskou k Bohu a ke svým bližním. Viděl, že s Ježíšem v danou
chvíli nic nezmůže. Odstoupil proto od něj, aby se vrátil v dalších chvílích jeho slabosti.
Ježíši tato pokušení pomohla v ujasnění, kým je a kam má směřovat. Naše tradice nám říká, že nebyl
prvním ani posledním, kdo takovýto pobyt v poušti nebo na jiných opuštěných místech absolvoval.
Mojžíš takových pobytů absolvoval hned několik. Eliášovu setkání s tichou Boží přítomností
předcházelo putování pouští i horami, při kterém se rozloučil se svým životem i se svými představami
o Bohu. Mojžíše a Eliáše následovala řada dalších starozákonních proroků, apoštol Pavel, pouštní
otcové jako Antonín Veliký nebo Jan Kassián a španělští mystici jako Ignác z Loyoly nebo Terezie z
Ávily.

Vyrazit na čtyřicetidenní pouť do pouště samozřejmě není pro každého a pro každou chvíli. Období
velkého půstu, do kterého jsme tento týden vstoupili, nicméně může být vhodnou dobou pro hledání
nebo vytváření malých ostrůvků pouště v našich životech. Ostrůvků, které nám poskytnou prostor
ticha vhodný pro setkání s Bohem a se sebou samými.

Modlitba
Bože Otče, děkujeme Ti za příklad Tvého syna, který nám dal svým pobytem v poušti. Pomoz nám v
období příprav na svátky, ve kterých porazil veškeré pokušení sebestřednosti, abychom po jeho vzoru
dokázali nacházet okamžiky, kdy budeme otevřeni Tvé tiché přítomnosti.
Pane, přiznáváme, že si často nevíme sami se sebou rady. Vyznáváme, že často podléháme
tělesným i duchovním pokušením. Uvědomujeme si, že v důsledku upřednostňování našich zájmů a
omezeného kontaktu s Tebou ubližujeme sobě i druhým. Je nám to líto.