Kázání Nový rok

Nový rok
Introit: 1. Pe 2, 1 – 2
1. čtení: Gen 39, 13 – 20
2. čtení: Př 16, 27 – 28 + 26,20
Poslání: Kol 4, 5 – 6

Bratří a sestry,
chci dnes mluvit o jevu, který je nám bohužel důvěrně známý, buď že jsme se stali jeho obětí, nebo jsme pomáhali
(většinou nevědomky nebo aspoň bez zlého úmyslu), aby se někdo jiný stal jeho obětí…velmi často to známe z
obou stran. Z přečtených textů jistě tušíte, o čem bude řeč – o pomluvách a také o církevních drbech.
Pomlouvat i drbat znamená sdělovat nepravdivé nebo alespoň nejisté, nezaručené informace o momentálně nepřítomné osobě
někomu dalšímu, v naprosté většině případů ke škodě té nepřítomné osoby.
Řečtina má pro pomlouvání slovo
katalalein, pro drbání flyarein. Kraličtí překládají to první jako pomlouvat, druhé jako klevetit. Hranice mezi
oběma není v některých případech až tak zřetelná, ale přece jen se dá popsat, co je to pomluva a co drbání či
klevetění, a ve většině případů se to dá i nějak rozlišit. Začněme tedy pomluvou, která je určitě větším zlem.

Pomluva je nepravdivá zpráva, kterou o někom rozšířím s úmyslem ho poškodit. Typickým příkladem je to, co se
stalo Josefovi, Jákobovu synu. Manželka jeho pána a majitele prostě neunesla, že ten mladý hezký otrok nechce
vyjít vstříc její momentální sexuální touze, že ji raději odmítá, než aby podvedl svého pána a dopustil se
cizoložství, a tak vymyslela naprosto lživou historku o tom, jak ji Josef chtěl znásilnit. Ať už její manžel historce
uvěřil nebo ne, vsadil Josefa do vězení.
Z období izraelského království známe příběh o Nábotovi a jeho vinici.
Nábot neudělal vůbec nic zlého kromě toho, že nechtěl prodat vinici po předcích chamtivému králi. A tak
starostlivá královna Jezábel vymyslela pomluvu, že se Nábot rouhal Bohu a králi a ta pomluva stála Nábota
život, ačkoliv se zřejmě nedopustil ničeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo rouhání. Bez ohledu na deváté
přikázání desatera přišlo v dějinách o život mnoho lidí, na něž někdo donesl někomu důležitému pomluvu – třeba
o tom, že se rouhali… nebo že obcují s nečistými duchy… nebo že se dopustili nějakého úděsného sexuálního
deliktu… většinou na tom nebylo ani zblo pravdy, ale to nevadilo – středověká inkvizice potřebovala vyvíjet
činnost a většina lživě obviněných se nakonec na mučidlech přiznala.
Nejrůznější pomluvy a falešná obvinění stály život spousty lidí v totalitních režimech a dodnes dělají své špinavé dílo na různých místech světa.
V dnešní církvi se naštěstí nevyskytují moc zhusta, protože ta je přece jen z velké části tvořena lidmi, kteří aspoň do jisté
míry znají Boží bázeň, a vymyslet vyloženou lež o bratrovi či sestře a pustit to do světa s úmyslem je poškodit, na
to už musí mít člověk žaludek a s Boží bázní se to skutečně nesrovnává. Ale zřejmě se pomluvy a pomlouvači
vyskytovali i ve sborech apoštolské doby, protože jinak bychom neměli v 1. Petrově pokyn, aby čerstvě obrácení
kandidáti křtu odložili kromě lsti, pokrytectví a závisti také pomluvy.

Pokud jde o to klevetění či drbání, jak to nazýváme dnes, asi to nebyl v církvích Pavlovy doby až tak velký
problém, neboť příslušné řecké slovo máme v Novém zákoně pouze jednou a to v 5. kapitole 1.Timoteovi, kde
Pavel mluví o lehkomyslných mladých vdovách, které chodí po návštěvách, propadají lenosti a různým nedobrým
zvykům, mimo jiné i klevetění, v moderním jazyce drbům. Myslím, že kdyby apoštol Pavel psal své dopisy dnes,
určitě by tomuto jevu věnoval daleko větší pozornost, protože církev (aspoň zcela jistě církev v naší zemi) je tím
prolezlá ke své vlastní škodě a ke škodě těch, kteří by třeba mohli skrze ni uvěřit. Nejedná se o nemoc jedné
denominace, např. ČCE. Jde to napříč denominacemi a nevím ani o jediné, která by toho byla zcela ušetřena nebo
byla vůči tomu naprosto imunní. Zatímco pomluvy se rodí z touhy ublížit, klevetění či drby mají genezi vcelku
nevinnou – pocházejí z lidské kreativity, z touhy dovyprávět nějaký příběh, jehož náznaky se k nám dostaly, z
docela přirozeného lidského sklonu si věci nějak vysvětlovat, domýšlet a pak vydávat tyto výmysly (nebo
domysly) za skutečnost…Samé věci, které nejsou tak špatné. Jenomže – tyhle příběhy, které mají většinou reálný
základ, na nějž se nabalují plody fantazie různých předavačů, mohou nakonec udělat hodně škody. Věřím, že s tím
mnozí máte nějakou zkušenost, možná daleko horší než já.

Vzpomínám na tři výplody lidové tvořivosti, které se mě přímo týkaly:
Ptala se mě kdysi jedna sestra, jestli mám opravdu poměr s katolickým farářem z města, kde
jsem dělala farářku, že si o tom lidé povídají jako o hotové věci. Pravdou bylo, že jsme v malém pěveckém tělese
ve Varech naléhavě hledali dobrého tenoristu a pan farář zpíval nádherně. Tak se mi ho podařilo přemluvit a
párkrát jsme jeli jeho nebo mým autem na zkoušku. Párkrát, protože pak se rozhodl toho nechat právě kvůli těm
drbům, které o nás začaly velmi rychle kolovat.
Za pár let jsem se pro změnu dozvěděla, že jsem úplně odpadla od
víry. Pravdou bylo, že jsem prožívala drobnou krizi a potřebovala jsem se trochu stáhnout z veřejného života a dát
si nějaké věci s Pánem do pořádku…nic víc.
A konečně v nedávné době se mě jiná sestra zeptala, jestli se za mnou
může přijet podívat do mého domu na Sušicku, který jsem údajně koupila z dědictví po rodičích. Pravdou bylo, že
jsem se odstěhovala na Sušicko do podnájmu ke svým známým, protože jsem neměla peníze na placení drahého
nájmu v Praze a že mi maminka odkázala asi 30 tisíc.
Takhle fungují drby – v mém případě nic strašného, všechno spíš věci k zasmání.
Často to bohužel může mít daleko horší následky. Slyšeli jsme z knihy Přísloví, že klevetník
rozlučuje přátele. Možná nás napadne, že to není možné – své přátele přece dost dobře znám a když se ke mně
donese nějaké klevetění o nich, tak si to s nimi okamžitě vyříkám… Nebo ne? Kéž by to tak bylo! Ale představte
si takovouhle situaci: Mám kamarádku, která mi zrovna udělala něco, co jsem od ní nečekala, a jsem na ni
naštvaná. To se občas stává, jsme všichni lidé naklonění k hříchu. Podle Písma bych to měla vyřešit do západu
slunce, což jsem z nějakých důvodů neudělala. A zrovna do toho přijde nějaká klevetnice a vypráví mi historku,
kterou má z třetí nebo čtvrté ruky, ale samozřejmě to podává jako jasnou věc. V té historce kamarádka, na niž
jsem naštvaná, spáchala něco daleko ošklivějšího, než udělala mně. A já, místo abych šla za kamarádkou, pokusila
se dát podle Písma do pořádku to, co leží mezi námi a pak se jí zeptala, jak je to s tím drbem, který se ke mně
donesl, tak si ve svém naštvání řeknu: „Ejhle, jak jsem se v ní zklamala. Nejen že mi udělala to a to, ale dělá
daleko horší věci. S takovou osobou už nechci nic mít.“ A začnu se jí vyhýbat. Kamarádka možná ani netuší, jak
mě naštvala, a už vůbec neví, jaký drb o ní koluje. Ale zaregistruje, že se jí vyhýbám, že jí neberu telefon a řekne
si např: „Už jí nejsem dost dobrá.“ A přestane se o mě starat.
A je to. Dvě přítelkyně jsou spolehlivě a možná na
zbytek života rozloučeny, přesně jak jsme to četli. Dlužno podotknout, že podle tohoto scénáře to probíhá většinou
mezi ženami, muži obecně vykazují daleko větší ochotu a snahu si věci vyříkat. Ale i mezi muži se může stát, že
nějaké klevetění jejich přátelství naruší, nebo dokonce zruší. Jsou bohužel i případy rozpadlých manželství,
jejichž rozpad odstartoval nějaký drb, který jeden z partnerů někde slyšel o tom druhém a pustil si ho k srdci.
Z knihy Přísloví jsme také slyšeli, že nešlechetný muž vykopává zlé a že je to pak v jeho rtech jako oheň spalující.
Zlé věci se mezi lidmi (i v křesťanských církvích ) stávají – a pokud se s nimi naloží tak, jak nám Písmo
doporučuje, nemají moc trvale škodit.
Jenomže – dost často se stává, že ty věci jsou bez pokání zúčastněných a
bez jasného slova odpuštění zameteny pod koberec (nebo zakopány, jak by asi řekla kniha Přísloví) a ony si tam
přetrvávají a v pravý čas přijde nějaký klevetník a vykope je či vytáhne a pustí (někdy mírně pozměněné) do toho
koloběhu drbů, a protože si už stejně nikdo přesně nepamatuje, jak to tenkrát bylo, tak se z toho stane skvělý
materiál pro další kreativní zpracování a šíří se to jako oheň a může to udělat stejnou škodu. Oheň, který se
nekontrolovaně šíří, ničí všechno: stromy, které léta rostly, domy, které byly s námahou stavěny, nábytek, který
někdo pracně vyřezával. Drby narušují a někdy ničí vzácné vztahy mezi lidmi, které byly léta budovány.
Vzpomínám na dobu, kdy se postupně vykopávalo, že někteří faráři a kurátoři donášeli estébákům. Ne všichni z
těch, kteří to doopravdy dělali, měli odvahu to vyznat jako hřích.

Ale zato bylo dost případů, kdy si někdo vzpomněl, že jejich farář před lety udělal něco, co by možná mohlo
nasvědčovat tomu, že třeba také na někoho donášel, a tak tuto vykopanou vzpomínku s někým sdílel a po čtvrtém
cyklu sdílení už tam byla naprostá jistota, že pan farář donášel. Jak to bylo doopravdy, ví dneska jen Bůh, protože
pan farář i estébáci už jsou většinou na druhém břehu. Ale jisto je, že mnozí faráři a kurátoři, kteří v nucených
debatách s estébáky velmi statečně kryli lidi, o něž státní bezpečnosti šlo, skončili s cejchem donašeče a spousta
vztahů důvěry byla narušena či rozbita.

Když nebude klevetníka, utichne svár, říká kniha Přísloví a vzbuzuje to dojem, že když jsou ve sboru nějaké sváry,
stačí najít klevetníka, pozvat ho na staršovstvo, důrazně mu doporučit, aby buď přestal šířit drby nebo ze sboru
odešel, a nějak zařídit, aby se klevetník podle toho zařídil. A bude po sváru. Jenomže – takhle jednoduché to
bohužel není, protože většina z nás je v tom klevetění nějak angažována, nějak se na něm podílí. Někteří lidé mají
vrozenou zálibu v drbech a když se stanou křesťany, musí ji velmi krotit. Já jsem tuto zálibu nikdy neměla a od
mládí jsou se až úzkostlivě snažila drby neposlouchat a už vůbec je nešířit. Přesto musím vyznat, že se mi párkrát
stalo, že jsem nějakou nezaručenou, nepodloženou a nelichotivou historku sdílela s někým jiným než s tím, koho
se týkala (většinou samozřejmě z upřímného pastýřského zájmu o toho, jehož se týkala, ale to je úplně jedno,
stejně jsem podpořila šíření drbů).

Na nový rok si lidé dávají dobrá předsevzetí, která většinou nesplní. Co kdybychom si dali předsevzetí, že
omezíme nebo přímo zastavíme drbání v našem sboru, a pokusili se ho s pomocí Boží splnit? Vlastně to není tak
těžké: První krok je vzpomenout si, kdy jsem se na nějakém klevetění o někom sama podílela, a vyznat to jako
hřích – především Pánu Bohu, ale ještě lepší je nějakému bratru či setře, k nimž mám důvěru, případně přímo
člověku, jehož se klevetění týkalo, a poprosit o odpuštění. A pak už stačí jen dávat si pozor na to, abych různé
podezřelé zprávy, které mi někdo předává, buď včas přestala poslouchat, nebo předavatele laskavým způsobem
zastavila, například otázkou, odkud tu informaci má. A pokud mi přesto ta informace zůstane v hlavě a bude mne
znepokojovat, rozhodně bych ji neměla sdílet s nikým dalším, nýbrž jít přímo za objektem historky a zeptat se, jak
to s ním je. A pokud ten člověk historku popře, tak bych mu měla věřit. Pokud mi lže, činí to k vlastní škodě a
jeho lež stejně časem vyjde najevo. Ale pokud mluví pravdu a já bych věřila víc nějakému drbu než svému
bratrovi či sestře v Kristu, provinila bych se vůči nim i vůči Bohu.

Řekne se to lehce, dělat to tak lehké není. Už jen připustit si, že jsem svou účastí v procesu drbání někomu
ublížila, chce odvahu. A ohlídat si, abych do toho nespadla znovu, to stojí pozornost a úsilí. Ale pokud se do toho
pustíme, věřím, že máme tu nejmocnější podporu – jsem přesvědčená o tom, že Hospodin v klevetění svých dětí
nemá žádné zalíbení a rozhodně je ochoten podepřít každého, kdo na něm nechce mít účast. A tak, pokud budete
cítit, že do toho s Boží pomocí chcete jít, nebojte se a začněte. Pokud patříte mezi vzácné lidi, kteří se nikdy do
žádného drbání nezapletli, tak buďte rádi a modlete se za nás ostatní. Kéž je nám všem Hospodin milostiv a
pomáhá nám.
Amen