Ko 1,13–14

Písně: 8, 681, 430, 648, (244, 601, 695) 510, 250, 248

Introit: Ž 8,2
Čtení: Ko 1,1–12
Text: Ko 1,13–14
Poslání: Ko 3,13

„Prezentační“ kázání
Adélko, Péťo, Kamile,

z toho čtení ze začátku listu do Kolos vyberu konec desátého verše, kde Pavel mluví o tom, že kolosští křesťané budou růst v poznání Boha. Když vidíme malou Adélku a vítáme ji mezi námi, tak myslím hlavně na ni. Aby ona rostla v poznání Boha. Naštěstí apoštol Pavel zároveň i vysvětluje, jak to, že ti kolosští křesťané budou růst. Budou růst, protože poznávají Boží vůli a podle této poznané Boží vůle také žijí. Pavel použil svůj oblíbený obraz: nesou ovoce. Ovoce dobrých skutků. Skutků podle Boží vůle.

Přesně takhle to v duchovním životě funguje. Když člověk pozná Boží vůli, tak by podle ní měl hned začít žít. V té jedné konkrétní věci, kterou poznal jako dobrou. Když takto opravdu žije, když nese ovoce dobrých skutků, tak zároveň poporoste v poznání Boha. Tím se kruh uzavírá. Toto poznání Boha mu totiž dává zase o něco lépe poznat Boží vůli a ještě lépe podle ní žít. Takže přesněji řečeno – není to kruh, je to spirála, po které může každý křesťan stoupat již v tomto světě. Poznat Boží vůli – žít pole Boží vůle – poznávat Boha – ještě lépe poznávat Boží vůli – ještě přesněji žít podle Boží vůle… A tak dál a tak dále – až do Božího království, kde Boha uvidíme tváří v tvář.

Jak poznávat Boží vůli? Máme tři zdroje: Vnitřní svědectví Ducha, nejčastěji skrze svědomí. Svědectví Bible, nejčastěji skrze příklad, jak jednaly jednotlivé biblické postavy. A do třetice svědectví Církve, tedy to, jak se tomu kterému problému rozuměl obecný souhlas v dějinách církve, či ve společenství sboru.

Jistě – každý z těch třech hlasů může být nějak překroucen. Proto je potřeba je kombinovat. Abychom mohli poznávat Boží vůli a tak si otevírali cestu k růstu v poznání Boha, je potřeba naslouchat biblickým příběhům, snažit se jim porozumět a srovnávat si toto svoje porozumění s tím, jak jim porozuměli jiní lidé.

Protože chceme, aby po té spirále stoupala k Bohu i Adélka, tak je to teď hlavně na vás. Církevní zřízení nás upozorňuje, že evangelická církev nezná členství nepokřtěných. Ale my tady si Adélku představujeme, abychom všichni věděli, že natruc církevnímu zřízení, k nám Andulka patří a že je jednou z nás. Proto jí chceme být všichni spolu s vámi nápomocni v tom, aby v poznání Boha rostla. Chceme spolu s ní číst Bibli, přemýšlet, co ty příběhy znamenají pro nás, povídat si o tom s druhými – a podle toho, co poznáme jako dobré, tak také žít. Prostě aby Adélka s námi a my s Adélkou společně stoupali stále blíž a blíž k Pánu Bohu.

Za to se teď budeme modlit.

Pane Ježíši Kriste, požehnej Pétě a Kamilovi a zvlášť bohatě vylij své požehnání na Adélku. Veď si ji tímto světem a používej si k tomu i tento sbor, aby Adélka rostla v poznání Tebe a jednou Tě spolu s námi vyznala jako svého Pána a Spasitele.

Amen.

Promluva k novým členům dozorčí rady SCPS Diakonie ČCE
Milí bratři a sestry,

V tuto chvíli zde coby mnohoobročník vystupuji z titulu člena Dozorčí rady Diakonie, ale využiji text, který jsem coby farář tohoto sboru četl v prvním čtení.

Byli jste staršovstvem tohoto sboru zvoleni členy dozorčí rady střediska Celostátních programů a služeb. Vaším úkolem bude sledovat jeho práci a radou i pomocí přispívat k tomu, aby dobře fungovalo. Z toho přečteného oddílku z první kapitoly listu Koloským mi k tomu nejvíce sedlo to, co apoštol Pavel a Timoteus slyšeli o Koloských a za co děkovali Bohu. Píše: Slyšeli jsme o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. Víra, naděje a láska. Taková otřepaná trojice, ale tady trošičku rozvedena a stojí zato právě tomu rozvedení trochu věnovat pozornost. Víra v Ježíše Krista – to je něco, co ukazuje k minulosti. K tomu, co pro ně Pán Ježíš vykonal. Láska, kterou mají ke všem bratřím – ta ukazuje k přítomnosti. K tomu, čím žijí. Naděje, kterou mají zakotvenou v nebesích – to je něco, co ukazuje do budoucnosti.

Právě tak bude na vás, abyste se dívali, jak Diakonie vznikala a čím středisko žilo. Církev zakládala Diakonii, ale i povolávala diakony a zřizovala křesťanskou službu jako formu dosvědčování evangelia. Zvát ke Kristu, zvěstovat jeho lásku a odpuštění je pomyslná jedna noha a diakonie, tedy péče o nemocné, staré a osamělé, o lidi s postižením i o ty, kdo jsou v různých těžkostech a složitých situacích – to je druhá noha. Když církev nechodí po obou nohách, tak v tom svém zvěstování Krista kulhá. Je tedy třeba si pamatovat, že z těchto věroučných základů Diakonie roste a na Dozorčí radě leží i tento úkol – hlídat, aby to, co Diakonie dělá, rostlo z těchto kořenů.

Přítomná láska nám připomíná, že v práci Diakonie jde o dobro a prospěch těch, kterým je pomáháno i těch, kteří pomáhají. Čeká vás nelehký úkol tohle vyvažovat. Pomáhat těm, kteří pomáhají, je často velice nevděčná funkce, protože k ní patří i kritika a napomínání. A tak znovu opakuji, že to přítomné, to, co dozorčí rada dělá – to je předznačeno slovem „láska“. To nechť je předznamenání a symbol vytčený před všemi závorkami, ve kterých pak bude ta všemožná člověčina, se kterou se budete potýkat.

Naděje nás pak posiluje připomínkou toho, že tato práce má smysl a má budoucnost. I kdyby ekonomické prognózy byly sebehorší a společenská situace sebenepříznivější, pak apoštol Pavel výslovně praví, že naše naděje je zakotvena v nebesích. Žádný z těchto pozemských strašáků na nás nemůže, protože naše naděje se opírá o to, co v tomto světě koná Bůh. S tímto výhledem můžete povzbuzovat i pracovníky střediska k odvaze vykročit na cesty očima světa nezajištěné.

Víra naděje a láska, minulost, přítomnost i budoucnost. Nechť vás v tom všem zkoumání, pozorování, hodnocení i plánování posiluje ten, v kterého jste uvěřili, Bůh Otec i Syn i Duch svatý.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry

prolétneme dnes epištolu Koloským od začátku do konce. Témat tedy bude víc, ale zase ne tolik, je to kraťoučký dopis. To, k čemu odkazuje hlavní čtení, je ale jakýmsi svorníkem a společným jmenovatelem: Kristova vykupitelské dílo. Pán Ježíš a to, co pro nás udělal, jako základní orientační bod.

S epištolou Koloským se ocitáme ve sboru, který Pavel nejen nezaložil, ale nejspíš ani nikdy nenavštívil. Nejpravděpodobnější dohad je, že tamní sbor vznikl okolo Pavlova spolupracovníka Epafrase, který pak pendloval mezi apoštolem Pavlem a Kolosami. Chvíli pomáhal Pavlovi ve vězení a vzdělával se u něj a chvíli spravoval sbor.

Toliko na základě referencí pak Pavel koncipuje svůj dopis a není divu, že se stylisticky dost odlišuje od ostatních listů. Nejspíš obdobným stylem byl psán nedochovaný list Laodikejským. Pavel do Kolos píše (Ko 4,16): Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi a abyste vy četli list Laodikejským. Ani v Laodiceji Pavel nikdy nebyl.

Vidíme, jak se Pavlova práce rozrůstá a není už v silách jednoho člověka všechno zajistit osobně. Ani Epafras nemá šanci všechno stíhat, opět cituji apoštola Pavla (Ko 4,12–13): Pozdravuje vás Epafras, váš krajan, služebník Krista Ježíše, který o vás stále zápasí modlitbami, abyste stáli pevně a věrně plnili Boží vůli. Mohu dosvědčit, že pro vás i pro Laodikejské a Hierapolské vynakládá mnoho námahy. Všimněme si! Epafras má na starosti přinejmenším tři společenství Kolosy, Laodiceu a Hierapolis.

A to všechno v oblasti, kde se v duchovním světě mísilo několik různých vlivů. Nakolik to při čtení tohoto listu vidíme, tak můžeme vysledovat tři hlavní vlivy. Původní obyvatelé této oblasti, tedy Frýgové, se oddávali jakýmsi zasvěceneckým spekulacím a mysteriím. Dnes bychom do toho balíku pověrčivosti zařadili horoskopy, pozitivní energii, reiki, jógu, čakry, rozhovory s anděly, astrální cestování, konspirační teorie o UFO (včera mě dohnala třeba fotografie pohozená pistole vyfocená na povrchu Marsu)… Tohle všechno bylo zabaleno do jednoho velkého balíku připomínajícího trochu hnutí New Age, akorát že tohle má v sobě ještě navíc ten prvek tajného zasvěcení. Nějakých sto let po Pavlovi z tohoto podhoubí vyroste červená mochomůrka hnutí zvané gnóze. Lákavé na pohled, ale k jídlu to není. Je-li ale takový galimatyáš myšlenek pro mnohé lákavá cesta dnes, nijak nepochybujme o tom, že to bylo lákavé i tehdy.

Druhý velký proud představují řečtí filosofové. Přesně ten styl, se kterým se setkal Pavel na Areopágu – filosofičtí přeborníci v nekonečných diskusích, kteří si rádi poslechnou novoty, ale nic je neuspokojí, nic je nepřesvědčí. Hlubokomyslné rozbory o podstatě jsoucna. Ale abychom jim zase nekřivdili – stoičtí filosofové žili příkladně skromným způsobem života. Hledali život v souladu s řádem věcí a s příslovečným stoickým klidem přijímali zdraví i nemoc, chudobu i bohatství. Je jedno, je-li člověk svobodný či otrok a je jedno, jestli žije či umírá. Nic z toho nemělo narušit zachování ctnostného života. Stoicismus byl pro křesťanství velkou výzvou, protože stoický styl života hodně koresponduje s ideály apoštola Pavla.

Do třetice pak zcela srozumitelní židé. V této oblasti žila silná židovská populace a rané křesťanství bylo v té době stále ještě chápáno jako obrodný židovský proud. Není divu, že velice záhy se nově vzniklá křesťanská komunita musela vyrovnávat s klasickými židovskými požadavky na obřízku, dělení na čisté a nečisté potraviny či zachovávání sobotního klidu a dalších židovských svátků.

Reakce na tyto tři proudy (tajuplní gnostici, rozvážní filosofové i tradiční židé) můžeme v Pavlově listu najít, a tak není právě tento list úplně jednoduché čtení. Vůbec to Pavlovi nezávidím. Apoštol se snaží psát tak, aby uspokojil čtenáře, kteří vyrostli pod těmito mnohdy tak rozdílnými vlivy. Na straně jedné je potřeba je podpořit v ukotvení na křesťanských základech. Vyjasnit, co do křesťanství nedílně patří, co je balast a co už dokonce škodí. Na straně druhé je ale potřeba mluvit slovníkem a obrazy, kterým budou čtenáři rozumět. O to složitější to máme dnes my, když se snažíme Pavlovým pojmům obrazům porozumět.

Pavel začne vyznáním Pána Ježíše jako dokonalého obrazu Božího. Zmíní Ježíše, který smířil svět s Bohem skrze smrt na kříži, protože to je základ. Pak ale vyzdvihne Ježíšovo panství nad světem viditelným i neviditelným. Pro něho byl stvořen svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti. (Ko 1,16) Můžeme si představit onoho bývalého gnostika, který se chvěl strachy před různými stupni andělských kůrů (Andělé, Archandělé, Knížactva, Mocnosti, Ctnosti, Panstva, Trůnové, Cherubíni, Serafíni) – a Pavel zdůrazní, že Ježíš Nazaretský podstoupil v pozemském těle smrt (není tedy třeba se bát, že nerozumí lidským starostem) a zároveň je Pánem nade vším (není tedy třeba se bát nějakých duchovních bytostí). Kdo uctívá anděly, tak jde za kováříčkem, když by nejen mohl, ale především měl jít za kovářem, tedy za Kristem.

V Kristu jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3) a je v něm vtělena všechna plnost Božství (Ko 2,9). Ti, kdo byli ovlivněni řeckou filosofií, si mají uvědomit, že líbivé řeči (Ko 2,4) mohou být zcela prázdným a klamným filosofováním (Ko 2,8). Lidské pohádky a vymyšlenosti, které se dobře poslouchají, ale jsou to pořád jen řeči. Nenabízejí nic, o co bychom se v nich mohli opřít a nalézt důvod, proč se podle nich řídit.

Bývalí židé i ti, kteří se musí vyrovnávat s vlivy židovských učitelů, pak slyší, že (Ko 2,11) v Kristu jsme obřezáni, protože jsme odložili nevykoupené tělo. Pavel připomíná křest, ve kterém člověk jakoby umírá, je pohřben a zároveň v okamžiku, když vyznává svoji víru v Ježíšovo vykupitelské dílo na kříži, tak je vzkříšen k novému životu.

Předpisy tohoto světa mohou mít v sobě něco dobrého. Všechny ty svátky, novoluní, soboty (Ko 2,16), stravovací předpisy, dělení na nábožensky čisté/nečisté, všemožné „umrtvování těla“ (Ko 2,21n) – ale nejsou to projevy zbožnosti. To děláme pro své tělo. Dejme tomu pro sebepoznání. Pro sebe samé. V tu chvíli klidně, není problém (už dodávám já k apoštolu Pavlovi, protože jsme v postním období), ale není to nic, co by bylo povinné. Co by bylo nedílnou součástí zbožnosti každého křesťana. Tam patří výhradně a jedině vztah ke Kristu. Ve křtu jsme zemřeli, ve víře vstali z mrtvých k novému životu, který je formován tímto vztahem. Tyhle tělesné věci Pán Ježíš snad vůbec řešil. Tohle nebylo téma, se kterým by přišel mezi lidi, že by se měli změnit tím, že začnou dodržovat nějaké předpisy!

Pavel zcela v linii Ježíšova učení zdůrazní, že jestli chceme ve svém životě změnit něco, co nás doopravdy odděluje od Boha, tak se zaměřme na duchovní nečistoty! (Ko 3,5n) Na vášně, smilstvo, touhy někomu ublížit, touhu po majetku, zlobu a hněv, pomlouvání druhých, lhaní – to jsou skutečné problémy! To je potřeba ve svém životě řešit! Tím totiž na sebe zase navlékáme toho starého hříšného člověka, kterého jsme pohřbili při křtu. Jak pes ke svému vývratku (pro mě, co máme psa, je toto Šalomounovo přirovnání velice srozumitelné! Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost. (Př 26,11) Tak se vracíme k hříšnému životu. Jako bychom nebyli křesťani, jako bychom dávno tomu špatnému způsobu života neřekli „dost“!

Víra je to, co vede ke spokojenosti s každým stavem. Mezi křesťany je šumák, jestli je někdo Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný (Ko 3,11), protože to podstatné je všechny spojuje. Jsou to křesťané. Stoická filosofie se svou touhou po ctnosti a spokojení se se svým stavem nenabízí východisko či základ k takovémuto rozhodnutí. Nedává žádný důvod, proč bych se u všech všudy měl spokojit se svým stavem a v něm se snažil o ctnostný život. Křesťanství ano. To podstatné v mém životě není to, co jsem v tomto světě, ale co jsem před Bohem. Pavel to vyjádří radou: Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23–24)

Bibli a křesťanství je vyčítáno, že konzervuje stávající pořádky. To je do značné míry pravda. Ale ne zcela. Pavel pokračuje (Ko 3,19nn) tím, že se ženy mají podřizovat mužům – ale hned k tomu přidá, že muži mají ženy milovat a nebýt na ně hrubí. Děti mají poslouchat rodiče – ale hned k tomu přidá, že rodiče nemají svojí přísností děti deptat. Otroci mají poslouchat své pány – ale hned k tomu přidá, že páni mají se svými otroky jednat spravedlivě. Tento svět se dá změnit jedině tak, že si necháme od Krista změnit svoje vlastní srdce. Že budeme žít tím novým životem, který jsme dostali při křtu. Vnější pravidla jsou vždycky jen vnější projevy něčeho, co se odehrává v našem srdce. Byl nám (Ko 4,4) svěřen čas a na nás nyní je tento čas moudře využívat.

Pak už jen pár osobních pozdravů a podpis Pavlovou rukou, asi poněkud roztřesený, protože Pavel napsal: Pozdrav mou, Pavlovou rukou. Pamatujte na to, že jsem v poutech. (Ko 4,18)

To je list Koloským v kostce. Do situace, kterou Pavel znal jen z vyprávění, vyzdvihl základ – tedy to, že Ježíš zemřel za naše hříchy. Pak zdůraznil, že my jsme se k tomuto Ježíšovu dílu přihlásili ve křtu a vyznání víry. Tím jsme začali žít nový život. Všechno ostatní už jsou jen důsledky tohoto rozhodnutí.

Amen.