Ko 1,15–23

Introit: Sk17,24–27
Čtení: Gn 1,1–27
Text: Ko 1,15–23
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Tímto ujištěním celá Bible začíná. Zvěst o stvoření není cizí ani velkým světovým náboženstvím či myšlenkovým systémům. Proto apoštol Pavel mohl počítat s porozuměním posluchačů v aténském Areopagu, když jim říká (to jsme slyšeli hned na začátku): „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je Pánem nebe i země“ – a dodává: „není od nikoho z nás daleko.“ I současný člověk je nakonec ochoten uznat, že všechno asi nevzniklo jen tak, samo od sebe a náhodou. Snad připustí i působení jakési tvůrčí síly, vesmírné inteligence či řádu bytí.

Ale to, co jsme četli z Pavlova listu do Kolos, je tak provokativní, že to nemůže přijmout žid ani muslim a možná, že i leckterý matrikový křesťan tím bude hodně zaskočen. Apoštol Pavel totiž stvoře í všeho dává do nejužší souvislosti s tím, který ve svém pozemském těle podstoupil smrt. Ten odsouzenec na kříži, jemuž zní tento chvalozpěv, který je hlavou církve, je zároveň tím, který je vlastním autorem celého zázraku stvoření: „v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi.“ A aby Kolosané ještě víc se zachvěli – spolu s námi – nad slávou toho, k němuž voláme jako k Pánu Ježíši Kristu, Pavel jim sděluje tajemství, jež může přijmout jen víra: „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ Tady je pro apoštola vlastní smysl té první biblické věty: Bůh všechno stvořil jeho prostřednictvím a s ohledem na něho, svého Syna, který s ním byl na počátku. „On předchází všechno a všechno v něm spočívá.“ Všechno má v něm svou existenci – důvod bytí.

Tuto zvěst může člověk odmítnout jako nesmysl, ale může ji také přijmout jako velikou radost. Jsme na světě – ať to uznáváme nebo ne – všichni kvůli němu. Nejsme vrženi do života temnou náhodou, ale jsme tu z jeho rozhodnutí. Bůh je neviditelný, ale on je obraz neviditelného Boha, takže v něm poznáváme, kdo Bůh je. Hned na začátku jsme četli, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Toto určení mu Bůh dal, ale my jsme se mu zpronevěříli: ten obraz je pokřiven, zkarikován do obludna. Ale ten, který svou smrtí smířil všechno, ten je dokonalým zpodobněním živého Boha. Když apoštol mluví o smíření, užívá řecké slovo, které ve svém původním významu znamená „dát znovu všechno do pořádku.“ Naším hříchem je celý svět v katastrofálním nepořádku, ale on přišel to změnit. Ne likvidací těch, ktěřé to způsobili, ale tím, že sám podstoupil smrt. Ten svět, který byl stvořen kvůli němu, který také kvůli němu ještě existuje, ten je natrvalo poznamenán jeho láskou: „smíření přineslo jeho oběť na kříži.“

To není Pavlovo nadnesené teologické tvrzení, či hra s pojmy. To je skutečnost, kterou používají sami Kolosané. V jejich životě byla ta základní porucha ve vztahu k Bohu, byli odcizení Bohu svým smýšlením i zlými skutky – jak tu čteme – ale Kristova oběť to změnila. Teď je Bůh vidí jako svaté, neposkvrněné a bez úhony. Ale ještě není vyhráno. Ten, který je původcem stvoření i vykoupení přece jen něco čeká od svých vyznavačů v Kolosách i v Braníku. Smíření, ten nový pořádek v našem vztahu k Bohu, který je založen v kříži Kristově, je realitou – „pokud ovšem pevně zakotveni setrváte v víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, které jste slyšeli.“ Všechno mluví proti naději, lidská nenávist popírá skutečnost smíření, všechny katastrofy a hrůzy, kterých přibývá, problematizují to, že by náš svět byl stvořen „skrze něho a pro něho.“ A přece – a Duch svatý nám k tomu dá sílu – máme vydržet ve víře a v naději, která není lichá, ale je spojena s evangeliem.

Amen.