Ko 3,1–4

Písně: 341, 610, 660, 346, 684, 339, 333, Spolu lámejme chléb na kolenou (pěvecký sbor), 350, 665

Velikonoční neděle
Introit: Ž 34,23
Čtení: J 20,1–11a
Text: Ko 3,1–4
Poslání: Ř 8,33–34

Milí bratři a sestry,

ten dnešní text je plný zvláštního napětí a právě do tohoto napětí bych nás všechny chtěl tímto kázáním pozvat. Sledujme ty dva póly, mezi kterými toto napětí je.

Na jedné straně víme, že ta nebeská blaženost nás čeká. Jednou to přijde. V nějaké (co možná dohledné) době přijde Pán Ježíš. Ozve se polnice, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni, pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, smrt bude pohlcena a Bůh zvítězí. (1 Kor 15). Zároveň také víme, jak daleko má k této nebeské blaženosti náš současný stav. Žijeme tady na zemi a to tedy rozhodně není žádný ráj. Tohle je jeden pól pro naše přemýšlení.

Druhý pól dneska nabízí apoštol Pavel těmi nadmíru podivnými slovy o tom, že jsme zemřeli a byli vzkříšeni. Jako bychom už měli za sebou ten přerod mezi tímto světem a oním světem. Přerod, který máme spojený buď s druhým příchodem Páně a nebo (ještě spíš) se smrtí. S tím normálním běžným úmrtím, kdy vyznáváme svoji víru v „těla z mrtvých vzkříšení“. Pavel to vyjádří naprosto jasnými slovy: „Zemřeli jste!“

Protože psát mrtvým adresátům je evidentní hloupost, vyplývá z toho, že apoštol zjevně rozlišuje několik druhů smrti. Jednou z nich je tedy právě tato tak říkajíc „normální“ smrt. Smrt těla. Smrt, se kterou se potkáváme ve svých rodinách a se kterou se nejspíš jednou potkáme osobně. To je jistě zajímavá zkušenost, v řadě ohledů dost nepříjemná, ale netřeba se s ní zas tak moc zalamovat. Smrt totiž není žádné konečné řešení. Napříč kulturami, napříč věky i napříč náboženskými představami se tato myšlenka objevuje. Moderní vědecké myšlení tuto možnost tak říkajíc „vyškrtlo ze seznamu“, ale všude jinde nacházíme různé zpracování myšlenky, že smrt není stav, kterým je cosi ukončeno, ale proces, kterým je cosi měněno.

Je tu ta drobná, leč podstatná vada, že o některých věcech se dá mluvit jen ze zkušenosti. A jako na potvoru, tak o tom, co prožil vzkříšený Lazar leda tak spekuluje Karel Čapek ve svých apokryfech, ale autentické svědectví nemáme žádné. Pán Ježíš by mohl o tom něco říct, jenže také nemáme zmínku, že by o tom kdy mluvil. Jako by se naplňovala moudrost Lao’c: „Ten, kdo ví, nehovoří, a ten, kdo hovoří, neví!“ Jsou zkušenosti, které jsou tak zvláštní, že jsou nesdělitelné. Čas od času člověk prožije něco tak krásného a nebo naopak tak strašlivého, že nenachází slova, kterými by tento prožitek vyjádřil. I kdyby pak taková slova našel, nenalezne posluchače, který by je dokázal pochopit a přijmout. Buď takový člověk má stejnou zkušenost a pak slova nepotřebuje, nebo tuto zkušenost nemá a pak by je stejně nepochopil.

Na druhé straně jsou lidé, kteří o mnohém hovoří. Hovoří moudře, ale vychází jen z teoretických poznatků. Ve chvíli, kdy se musí v běžném životě vyrovnat s tím, co tak dobře teoreticky znají, nedopadne to vždycky dobře. Jen si představte člověka, který má byť perfektní teoretické znalosti o řízení motorového vozidla. Svěřili byste mu autobus plný dětí na školní zájezd do Španělska? Právě v takovéto situaci vidím Marii, Petra a Jan, když stojí u prázdného hrobu. Jsou u toho hrobu stejně zmatení a bezradní, jako by byl člověk, který právě vylezl z autoškoly a teď by měl jet přes dva tisíce kilometrů někam do Madridu. Jasně, že zná dopravní předpisy a odlišuje brzdu, spojku a plyn – ale je nám jasné, že tam něco chybí.

O Petrovi a Janovi jsme četli z evangelia: Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Jak – nevěděli?! Vždyť přece teoretické znalosti měli! Pán Ježíš je na své utrpení připravoval a několikrát jim vysvětloval v podobenstvích i přímo, co ho čeká. Jenže – mít nějaké teoretické vědomosti, tak to ještě ani náhodou neznamená, že se takový člověk osvědčí i v praxi. Teoretické znalosti učedníků vůbec nepomohly ani jim, ani nikomu kolem nich. Vzpomeňme si na apoštola Tomáše. To není nic výjimečného, že ho svědectví jeho přátel nepřesvědčilo a že uvěřil až po osobní zkušenosti setkání se vzkříšeným. Ne nadarmo se říká, že víra je dar od Boha a že když někdo uvěří, tak je to zázrak. Tohle víme všichni, že to prostě nejde tak jednoduše, že někomu řeknete: „Ježíš byl vzkříšen!“ a on uvěří a začne chodit do kostela. Takhle my lidé prostě nastaveni nejsme a fungujeme jinak. Dokud si sami něco na vlastní kůži neověříme, jen těžko to bude mít na náš život nějaký vliv.

Zvláštní ovšem je, že apoštol přesně něco takového očekává, když píše: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“ Jde tu o smrt, se kterou máme zkušenosti. Jasně, že nejde o to samé, co Lazar v Betanii nebo dokonce co prožil Pán Ježíš v Jeruzalémě. Jedna věc ale zůstává stejná a to je ta potřeba osobní zkušenosti. O tenhle prožitek na vlastní kůži se apoštol Pavel evidentně opírá. Když nahlédneme do širší souvislosti tohoto verše, hned uvidíme, o co tu jde. Vysvětlení najdeme v druhé kapitole ve 12. verši: S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých…

Tohle křesťané v Kolosách za sebou mají. Křest a víra, kterou vyznávají ve svém životě pokřtěných. Křest, který cosi započal. Křest, který je obrazem změny natolik zásadní, že si zaslouží srovnání se smrtí. Ve křtu totiž člověk prožívá nový začátek, od tohoto okamžiku začíná žít životem víry. A je jako jakékoliv jiné dítě – prostě se něco učí. Je to na řadu let práce, takže z tohoto úhlu viděno je jedno, jestli byl někdo pokřtěn jako malé dítě a jiný jako dospělý. Tohle směřování do nebe, cesta za Bohem, život věřícího – to je něco, co se člověk tak jako tak učí mnoho let. Není zásadní rozdíl, jestli začne od narození, nebo v dospělosti, protože tak jako tak má až do konce života co dělat. Těžko kdo může říct, že už je plně vyučen. Některé náboženství mluví o „osvícených“, kteří už jsou dokonalí a už nikam dál růst nepotřebují a ani nemohou, protože není kam, ale křesťanská tradice je v tomto zdrženlivější. V Jednotě Bratrské se ti nejpokročilejší a nejvyspělejší křesťané označovali jako „k dokonalosti spějící“. Líbí se mi to a myslím, že v Jednotě Bratrské moc dobře pochopili, co to znamená, když apoštol napsal: Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. Proběhl křest a křesťané teď duchovně rostou. Ta pravá dokonalost, ta teprve přijde a dříve, než v nebi, to nebude. Do té doby budeme všichni více či méně k dokonalosti spějící.

Jeden příběh za všechny jsou Marie Magdalská, Petr a Jan z prvního čtení. Učedníci z toho nejbližšího Ježíšova okruhu. Tohle jsou ti nejlepší z nejlepších, tak se podívejme, jak vypadají pár let poté, co se učí u samotného Krista. Nemáme sice výslovnou zprávu o tom, že by byli pokřtěni, ale je to nanejvýš pravděpodobné a především mi to nepřipadá zas tak důležité. Prožili to, co je na křtu zásadní – osobní povolání jít za Ježíšem, které od té doby měnilo jejich životy. Od toho okamžiku žili jinak, než předtím. K dokonalosti to má ale zoufale daleko.

První okamžik je to jejich evidentní nepochopení, k čemu mělo dojít. Vzkříšení nečekali, k prázdnému hrobu běží zmateni a nejistím co že se to děje. Jestli opravdu vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili, nebo co že se to vlastně děje. Když jim ale při pohledu na složená pohřební plátna dojde, co že se vlastně stalo, pořád to ještě není nic moc, protože nechat plačící Marii u hrobu a vyrazit domů, to není projev nějakého extra vyvinutého křesťanství. No – učíme se. Ve křtu jsme zemřeli určitému způsobu života a ten nový život dojde své plnosti až v nebi. Proto je potřeba nepropadat nějakému přehnanému optimismu, že už všechno víme a že jestli někdo hledá super extra křesťana, tak u nás je na té nejlepší adrese. Jsme hledači, jako kdokoliv jiný.

Slyšíme to často, že církev je společenství poutníků na cestě do nebe. Vezměme to vážně! Víra není něco, co člověk má a tím to končí. Víra je proces, víra je děj, víra je něco, co nás udržuje v pohybu. Marie z Magdaly, Petr i Jan taky ještě budou ve své víře růst. U Marie z Magdaly nevíme skorem nic, ale u Petra i Jana vidíme ve Skutcích apoštolských, v dalších novozákonních knihách i ve více či méně důvěryhodné tradici dalších staletí, že se také ještě postupně vyvíjeli. Vidíme jejich duchovní zápasy a to, jak je řeší. Vidíme nejen výhry, ale i prohry a to je velmi důležité, protože takovýhle bude duchovní vývoj každého z nás. Jistě, že se budeme snažit hledat to, co je nad námi. Přesně podle apoštolova pokynu: Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Ty pozemské věci jsou ale tady kolem nás a budou nás strhávat. Jakkoliv jsme těmto pozemským lákadlům zemřeli, nepřestávají být lákadly. Navíc je v tomto světě spousta nevěřících. Je tu spousta lidí, kteří ničemu takovému nezemřeli a této svět považují za to jediné skutečné.

To se dá naprosto pochopit, že takový člověk, který věří tomu, že po smrti nic není, tak si chce za každou cenu užít. Co mu jiného zbývá, než zkusit v tomto životě urvat co se dá, když o žádném jiném životě neví. Tady je úkol pro nás jim tuto nabídku dávat. Tahle myšlenka se mi znovu a znovu vrací, že víra představuje „nabídku“, ne „poptávku“, ale lidé to nevědí. V mnoha lidech je představa víry, jako něčeho, co člověka omezuje. Jako věřící musíš chodit do kostela, musíš se modlit, musíš číst Bibli. Spoustu věcí naopak nesmíš. Zkusme jim na svém životě ukázat, že víra otevírá nové obzory. Že víra dokáže dávat naději do jinak neřešitelných situací. Že víra dává odpovědi na otázky, na které jinak odpověď není. Že víra otevírá možnosti, o kterých jsme doposud neměli tušení. Že kostel, modlitba či Bible nejsou povinnosti, ale možnosti, které bez víry dost dobře nedávají smysl, ale ve pro věřícího znamenají takové obohacení života, o kterém se nevěřícím ani nezdá.

Jistě, narazíme na jednu zásadní bariéru, o které již byla řeč. Některé zkušenosti jsou nepopsatelné. Když se člověk pokouší popsat tento nový život, tak se za čas dostane k okamžiku, kdy slova nestačí to prožívané vyjádřit. To napětí popisované na začátku tu je. Na tomto světě prožíváme něco, co není z tohoto světa. Ač stále ještě žijeme tímto docela obyčejným životem, tak zároveň jsme zemřeli a byli vzkříšeni k jinému životu, jehož skutečný obsah se skrývá v nebi. Hledáme to, co je nad námi, směřujeme k tomu a ne k pozemským věcem. To nejpodstatnější z našeho života je skryté a ukáže se to až při Kristově druhém příchodu. Jak bychom něco takového mohli sdělit druhým?!

Jenže tam, kde slova nestačí, tam ještě něco zbývá. Tu písničku známe a před chvilkou jsme ji zpívali. Víra člověka mění a už tím, že člověk žije díky víře jinak, tak mění i své okolí. Tam, kde nedokážeme najít vhodná slova, tam mluví svědectví našeho života. David, který nedbá na světskou vážnost a důstojnost panovníka, protože má radost z toho, že schrána smlouvy Hospodinovy přichází do Jeruzaléma. Pavel a Silas, kteří byli ve Filipis veřejně bez soudu zbičováni a zavřeni do vězení, kde jim navíc strčili nohy mezi dva kusy dřeva, aby neutekli, ale celé vězení naslouchá jejich zpěvu, kterým chválí Boha.

Tím, že my, jakožto křesťané, žijeme podle nebeských pravidel, tak umožňujeme druhým lidem prožít alespoň takto zprostředkovaně zkušenost s něčím, co se vymyká řádům tohoto světa. A třeba právě tato zkušenost bude tím záchytným bodem, díky kterému i oni poznají, že stojí zato hledat to, co je nad námi, kde na pravici Boží sedí ten, jehož vzkříšení si dnes připomínáme – Ježíš Kristus.

Amen.