Koloběh duchovního života podle Ezdráše a Jakuba

písně: 187, 188, 769, 602, (VP: 369, 759, 384), 614, 253
introit: Ž 146,5
čtení: Neh 8,1–12
kázání: Jk 4,7c
poslání: Mt 7,7–8

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes přemýšlení nad něčím, co jsem si pro sebe pracovně nazval koloběh duchovního života: Tam, kde snažíme poznávat Boha, tam se on poznávat dává a jestliže se na nějaké úrovni nezastavíme, bude se nám dávat poznávat stále víc. Bůh není nehybné jsoucno. Jakýsi obecný mravní princip. Energie vesmíru. Filosof Martin Buber vyjadřuje ten rozdíl podtržením zájmen. Vztah s Bohem není vztahem „já – ono“, ale „já – ty“. Je vztahem dvou osob.

To je první předpoklad pro naše další přemýšlení. Bůh je někdo. Je oslovitelný.

Druhý předpoklad je, že Bůh chce být oslovitelný. Čeká na oslovení. Vyzývá k hledání a zaslibuje, že bude nalezen. Vyzývá k tlučení a zaslibuje, že „otevírá všechněm, kteří tlukou“, jak jsme zpívali před chvilkou. Stojí o nás, stojí o vztah s námi. Pokud se k němu přiblížíme, on reaguje a přiblíží se také.

Na těchto dvou předpokladech celý ten koloběh duchovního života stojí. Na tom, že Bůh je někdo, kdo chce s námi být v rozhovoru. Bůh je někdo, kdo chce náš vzájemný vztah prohlubovat. Ve chvíli, kdy o to my projevíme zájem, tak nás on posune o kousek dál v poznání sebe sama a své vůle. Dostáváme se do spirály, po které postupně stoupáme nahoru v rámci duchovního růstu.

Tento duchovní růst ve stále se rozšiřujícím poznání Boží vůle si můžeme dobře ilustrovat na příběhu dnešního prvního čtení. Izraelci pod Nehemjášovým vedením dostavěli hradby. Znovu a znovu Nehemjáš opakoval, že stavba hradeb je nejen legální akt schválený králem a dotovaným ze státní kasy, ale že to je i naplnění Boží vůle. Dostavba – navíc extrémně rychlá – dokázala přesvědčit i pochybující. Zatímco na samotné stavbě vidíme asi 30 skupinek, tedy pár stovek lidí, na slavnostní bohoslužbu se schází Izraelský národ jednomyslně. „Jako jeden muž“, který už nijak nepochybuje, že Bůh svému lidu požehnal. Bylo to naprosto nesamozřejmé, že se po sto letech podaří i přes očividné protivenství stavbu dokončit – a hele, je to tu.

A do toho – Nový rok. Prostě to tak vyšlo. Plány a projekty vznikaly už před řadou měsíců. Převedeno na náš kalendář, tak někdy v prosinci přišel plán. Pak tři měsíce vznikal projekt. Až někdy na konci léta se začalo stavět a na podzim je hotovo. V židovském kalendáři to ale dobíhá těsně na konec roku – a teď Roš ha-šana, počátek roku. S novoročními oslavami je v židovské tradici jednoznačně spojeno pokání a půst. Nebylo to takto naplánováno, ale vyšlo to tak, že do situace, kdy by se očekávaly zasmušilé obličeje kajícníků, tak se podařilo dotáhnout do cíle projekt, o kterém snilo několik generací. A co s tím teď?

Je 1. tišri, Roš ha-šana, počátek roku, den velkého pokání. Zároveň stojí hradby, nic nebrání osamostatnění Jeruzaléma a skutečně dojde k odtržení ze závislosti na dosavadní samařské správě. V rámci Perské říše získají Judejci nejvyšší možnou samostatnost. Mají v tuhle chvíli truchlit? V půstu a pokání vyznávat své viny?

Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám… radí nám apoštol Jakub a v Jeruzalémě udělali právě něco takového. Vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl Bibli a četl. A nejen četl, ale i vykládal. Je potřeba slova Písma nejen vyposlechnout, ale také každý přečtený oddílek pochopit. Co všechno četli a vykládali, se můžeme jen dohadovat. Když ale popustím uzdu své fantazii, tak otevřeli Bibli hned na začátku. Příběh o stvoření světa, Adam s Evou a vývoj lidstva. Čte se a hned vykládá, komentuje. V rámci komentářů ke čtenému se posluchači dozví, že dle tradice toho 1. tišri, který právě slaví, byl stvořen Adam. Je to den začátku lidského pokolení. Toho 1. tišri, který právě slaví, vypustil Noe holubici z Archy, a když se vrátila s lístečkem v zobáku, poznal, že svět se po potopě opět obnovuje. Že ten den je spjat se začátkem něčeho dobrého, s nadějí na dobrou budoucnost. Že k nim může promluvit i jinak, než jen výzvou k pokání. Že Bible zní mnoha hlasy. Jistě – jedním z nich je i výzva k pokání. Ale právě tak tam zní výzvy k radosti. Který z těch hlasů má zaznít právě teď?

Jak tak Ezdráš postupně čte a vykládá, čte a vykládá, tak mu z toho vyjde, že teď není čas na truchlení, i když by to tak v rámci církevního roku vycházelo. Skrze Písmo se Ezdráš přiblížil k Bohu – a Bůh mu dal poznat, že teď je čas jíst tučná jídla, pít sladké nápoje a hostit všechny, kteří si to sami nemohou dovolit. Záštitou pro toto jednání budiž lidu radost z Hospodina. Proto lid uspořádal velmi radostnou slavnost, jakkoliv byl postní den.

Beru to jako Boží vedení Ezdráše. Ezdráš se přiblížil k Bohu, Bůh se přiblížil k Ezdrášovi a Ezdráš lépe porozuměl Boží vůli. Spirála koloběhu duchovního života se otočila o jednu otáčku a lidé chtějí víc. Sledujme, co se dělo dál a my už jsme to nečetli. Hned druhý den přišli představitelé rodů za Ezdrášem a začali s ním probírat, co že to včera v té Bibli četli. Hle – toť farářský sen! Lidé poslouchají slova Bible, zařídí se podle nich – a chtějí víc! Chtějí ještě! „Ezdráši! Včera jsi četl z Bible, že po Novém roce se v rámci toho našeho slavení navíc ještě má bydlet ve stanech, nebo co to tam bylo?!“

No je to tam! V prvním měsíci roku probíhají žně a sklizeň vína. S tím jsou spojeny bujaré dožínkové slavnosti na humnech i u vinného lisu. Oni slyšeli z Mojžíšova Zákona (Dt 16,13): Slavnost stánků budeš slavit po sedm dní, až shromáždíš úrodu ze svého humna a lisu. „Ty, Ezdráši – co že to máme slavit po sedm dní? Jak se to má slavit?!“ A Ezdráš je znalec Zákona, sáhne po svitku nadepsaném Leviticus, vyhledá sloupeček, co má dnes číslo 23 a čte (v 39n): „…když sklidíte zemskou úrodu, budete po sedm dnů slavit slavnost Hospodinovu. Prvního dne bude slavnost odpočinutí i osmého dne bude slavnost odpočinutí. Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem… Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Wau! Co s tím? Už po staletí se na tenhle svátek tak nějak kašlalo. Nařezat větve, bydlet týden ve stanu… V centru Jeruzaléma to vypadá trochu jako problém, ale nakonec proč ne?! A tak v ulicích, na chrámovém nádvoří, na dvorcích i na plochých střechách domů roste jeden přístřešek vedle druhého a byla z toho převeliká radost. Což si vlastně dokážu velice dobře představit. Tohle by mě samotného bavilo. Podzim je v Izraeli „značka ideál“ – teploty už klesly kamsi k 30°C, v noci kolem 20°C, neprší. Představa prožít týden ve stanu na trávníku na louce za Evenem v radostné veselici s jinými obyvateli stanů – jop. To zní jako plán!

A přitom pozor – není to prostě jen nějaké týdenní juchání! Pořád řešíme koloběh duchovního života: Tam, kde snažíme poznávat Boha, tam se on poznávat dává a jestliže se na nějaké úrovni nezastavíme, bude se nám dávat poznávat stále víc. Izraelci se rozhodně nehodlají zastavit na této úrovni poznání Boha. Schází se každý den a dál čtou Bibli, probírají výklad té které pasáže, zamýšlí se nad tím, co s tím kterou požadavkem mají dělat oni.

Zároveň ale také společně sedí a jedí a pijí. Vždyť je to zároveň dožínková slavnost. Snad všechny kultury nějak oslavují okamžiky spojené s cyklem setby a sklizně. Židovská tradice ale – jak vidíme – k těmto zemědělským svátkům přidá ještě další obsah. Aby se spíše bujaré a s kulty plodnosti spojené oslavy nezvrhly do úplně zpohanštělé podoby, byl ke každému takovému svátku nalezen i duchovní rozměr. Tak je tu na jednu stranu čas sklizně z „humna a lisu“, tedy obilí a víno. To je vždycky spojeno s veselím. Na stranu druhou je to oslava putování pouští pod Mojžíšovým vedením. Když putování pouští – tak se bydlí ve stanech. Když Mojžíšovo vedení, tak se čte Bible. Mojžíšův zákon.

Dá se to spojit. Bujaře slaví. Jedí se tučná jídla a pijí sladké nápoje. Obdarovávají se potřební, aby slavit mohli opravdu všichni. Souběžně s tím se čte příběh o vyjití z Egypta a putování pouští. O předání Desatera. O vzestupech a pádech Božího lidu, o Božích trestech i Božím odpuštění pomoci – tak, jak to Izraelci na té své pouti a životě ve stanech prožívali.

Není tu snaha oslavu svátku stánků nějak omezovat a vyhazovat z něj náboženský obsah. Právě naopak. Jakkoliv je v Mojžíšově Zákoně přísně vzato přikázáno slavit Hospodinovu slavnost v první a poslední den, tady se schází ke čtení z Bible každý den z těch osmi, co ve stanech bydleli. Už víme, že to berou fakt z gruntu, že to není jen čtení, ale souběžně s tím i výklad. Oni opravdu chtějí zjistit, co jim Bůh říká a chtějí se podle toho zařídit. Nehemjášova kniha pokračuje ještě dalšími kapitolami, které už vykládat nebudeme, ale jsou plné snah postupně uplatňovat jednotlivé požadavky Mojžíšova Zákona. Pořád v tom dobrém koloběhu duchovního života. Ve spolehnutí se na to, že když se přibližuji k Bohu, tak on odpovídá a přibližuje se ke mně. V duchovní spirále, na které se snažím poznávat Boha, tam se on poznávat dává a jestliže se na nějaké úrovni nezastavím, bude se mi dávat poznávat stále víc.

No – a tady nám Starý Zákon skončí. Zanechá nám díru 400 let vývoje Izraele. V téhle době vystoupí i poslední proroci Starého zákona. Malachiáš dopisuje dle tradice svoje proroctví v roce 443 před Kristem. Nevíme o něm nic a tak si prostě jen představuji starého pána, jak sleduje cvrkot. Sleduje ten nadšený zájem lidu o Písmo, o Mojžíšův zákon. To je dobré. Je prorok, vidí pod povrch. Vidí, že tohle nadšení je namnoze povrchní. Že to lidem nevydrží. Zase začnou šidit oběti Hospodinu i desátky, Lévijci přestanou vykládat Písmo, milosrdenství k sirotkovi, vdově a bezdomovci pomine, uzavřená manželství půjdou do kopru, oslavována bude ne zbožnost, ale ostré lokty.

Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Koloběh duchovního života musíte udržovat! Či řečeno s posledními verši proroka Malachiáše: Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva. (Mal 3,22) Dobře jste začali, ale dlouho vám to nevydrží. No – on už si to Pán Bůh časem srovná sám. Nepřehlédnete to. Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův… A tím nám končí Starý zákon a také nám končí církevní rok. Za týden už je advent a nás v rodinné neděli budou čekat andělská slova Zacharjášovi: „Tvůj syn, Zacharjáši, mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově…“ (Lk 1,16-17). Pak už budou Vánoce a Boží přiblížení se k nám, o kterém se Ezdrášovi, Nehemjášovi či Malachiášovi ani nezdálo. Ale to příště. My si dnes zapamatujme, že tu spirálu duchovního růstu musíme udržovat v chodu my.

Amen.