Královna ze Sáby

Písně: Ž33, 635, 631, 648, 623
Introit: Ž 33,18n
Čtení: 1Kr 10,1-13
Text: 2Par 9,8a
Slovo poslání: Dt 6, 4-9
Slovo požehnání: Nu 6, 24-27

„… a řekla mu: „To, co jsem u nás slyšela o tvých slovech a o tvé moudrosti, je pravda. Dokud jsem nepřijela a neuviděla to na vlastní oči, nevěřila jsem tomu. Teď ale vidím, že mi neřekli ani polovinu! Moudrostí a dobrotou jsi překonal pověst, kterou jsem slyšela.“

Co tím, milí bratři, sestry a přátelé, co tím chtěla královna ze Sáby říci? Možná… vlastně určitě to samé, jako Pavel, když v 1Kor 13, vyznává: „Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.“

Překonané očekávání, které se královně ze Sáby dostalo při návštěvě u Šalomouna. Naděje, kterou náš Nejsvětější vložil do krále Šalomouna, přestože věděl, jak to kvůli jeho nepravostem s lidem Izraele dopadne. A konečně něco, co nás nad vším tím úžasem, který jsme právě prožili a co zdaleka přesahuje všechna jakékoli naše dosavadní poznání, co nás nutí udělat něco, co…?

To jsou tři skutečnosti, se kterými se nejen v příběhu královny ze Sáby setkáváme.

Ať už jde o jakoukoli oblast našeho života, vždycky – vždycky máme nějaká očekávání. Většinou to však ale bývá tak, že se ty naše představy s vlastním zážitkem nakonec zcela rozcházrjí.

Královna ze Sáby měla o králi Šalomounovi taky své představy, protože pověsti, které o něm slyšela, byly tak ohromující, že prostě zatoužila se s tím člověkem setkat. Vidět se s ním a na vlastní oči a uši se přesvědčit o jeho tolik věhlasné ušlechtilosti a obzvláště moudrosti.

Když se s ním ale setkala a viděla všechno to, o čem slyšela jen z doslechu, byla tak ochromena, až se jí zatajil dech. Když viděla všechny ty komnaty, zažila všechnu tu pohostinnost, slyšela všechno jeho vyprávění a ještě mnohem víc, musela mu prostě říct: „… Teď ale vidím, že mi neřekli ani polovinu! Moudrostí a dobrotou jsi překonal pověst, kterou jsem slyšela.“

Ano, to co prožila jí tak zasáhlo, až úžasem oněměla stejně, jako Belle, když spatřila tu obrovskou knihovnu v zakletém zámku zvířete, v němž byla uvězněna. I ona měla jakési představy. Ale nakonec jí ani tak neohromila ta samotná knihovna, jako spíš vtípek (nelítostného) zvířete, že všechny ty knihy nepřečetl, protože některé jsou přece v řečtině. Ano, tyto dvě věci ji donutily si už jen zakrýt ústa, ze kterých pak už jen vyšel pískot naprostého úžasu a údivu.

Taky nás stejně tak ohromila víra našich otců, kterou jsme přijali a před mnoha svědky vyznali? Taky jsme od ní očekávali, že nám naprosto, ale naprosto změní náš život? Ale ono se po křtu, případně ani po konfirmaci vůbec nic, ale nic nezměnilo. A přestože jsme se ve své dověrnosti svého Stvořitele, kterému jsme uvěřili, přestože jsme se ho na svých modlitbách doptávali na znamení jak dál, přesto se nám při naší cestě životem nedostalo žádné jiné odpovědi než jen pouhé světelné dopravní značky Pozor na vozidlo přijíždějící zleva, kterou velmi snadno přehlédneme, stejně jako jí přehlédl i Bruce Nolan rozhořčený nad svým osudem.

Možná, vlastně určitě nám náš adonáj dá úplně, ale úplně jinou odpověď na naše životní otázky, než bychom čekali, ale jak osobně znám toho, který mi i v těch nejtěžších životních situacích řekl: „Neboj se, můj jsi ty! Tebe jsem si povolal tvým jménem a nikdy Tě neopustím.“ A ujistil mne: „Vím o Tobě.“ Má pro nás připravenou odpověď ve formě příležitostí. Příležitostí, kterým teď sice nerozumíme, neboť nyní poznáváme jen částečně, ale až přijde ten správný čas, plně porozumíme. Úplně stejně, jako jí porozuměla Joan Baxter, když se po rozhovoru s Bohem vrátila ke svému muži Evanovi a pomáhala mu dokončit stavbu archy.

I když tedy veškeré projevy našeho Stvořitele, který si nás povolal našimi jmény, poznáváme jen částečně, smíme a máme mít naději, že se i na nás naplní ono obrovské zaslíbení: „Pokud jde o tento dům, který buduješ: (rozumějme správně svůj osobní vztah k tomu, který si nás zamiloval dříve, než my Jeho) Budeš-li se řídit mými nařízeními, budeš-li uplatňovat má práva, (ke správnému uchopení tohoto příkazu našeho Nejvyššího rozumějme nechat jej zasahovat i do těch nejosobnějších částí našich životů) budeš-li dodržovat všechna má přikázání a podle nich žít, splním na Tobě své slovo, které jsem dal Tvým otcům, budu bydlet uprostřed Tebe a nikdy Tě neopustím.“

Tolik tedy upravená řeč našeho Nejsvětějšího ke králi Šalomounovi, abychom poznali, že se týká i jednoho každého z nás osobně.

„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Tak nějak to přece čteme v listě Židům 11. Ale co kdybychom připustili, že toto Pavlovo vyznání muže platit i naopak? Že On věří v nás a všechno může být úplně, ale úplně jinak?

Že může doufat a mít naději! Naději v to, člověk – jeho stvoření dodrží své sliby, kterými se Jemu místopřísežně zavázal.

Jen si poslechněme Šalomounovu závěrečnou řeč při zasvěcení chrámu: „Požehnán buď Hospodin, který svému lidu Izraeli dopřál odpočinutí, jak zaslíbil. Ani jediné ze všech těch dobrých slov, která promluvil skrze svého služebníka Mojžíše, neselhalo. Kéž je Hospodin, náš Bůh, s námi, jako byl s našimi otci. Kéž nás neopustí, kéž nás nezanechá, kéž naklání naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách a dodržovali jeho přikázání, ustanovení i pravidla, která dal našim otcům. A tato má slova, jimiž jsem Hospodina prosil o milost, kéž jsou Hospodinu, našemu Bohu, blízká dnem i nocí, aby zjednával právo svému služebníku i svému lidu Izraeli den co den, aby všechny národy země poznaly, že Hospodin je Bůh a není žádného kromě něj. Kéž vaše srdce cele patří Hospodinu, našemu Bohu, abyste žili podle jeho ustanovení a dodržovali jeho přikázání tak jako dnes.“ (1Kr 8,56–61;)

Krásné, přímo nádherné je vyznání toho, jenž svou moudrosti předčil dokonce i moudrost i Etana Ezrachejského a Macholovy syny Hemana, Kalkola a Dardu. 1Kr 5,11; kterou dostal od svého adonáj.

Královna ze Sáby byla bezesporu velmi moudrá žena, a proto ze všech Šalomounových odpovědi na její otázky poznala, že v nejen v tom domě, ale i v celé zemi sídlí něco, co jí daleko přesahuje.

Pavel o tom ví, Protože on tu sílu poznal na vlastní kůži a teď o ní svědčí. A to nejen Korinťanům: „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.“ (1Kor 13,13;) Také královna ze Sáby měla tuto čest sílu poznat na vlastní kůži. Lásku, se kterou se ve své zemi doposavad nesetkala. Dokonce ani při uctívání božstev.

Víra, naděje a láska, to jsou tedy tři skutečnosti, se kterými nás chtěl dnešní text seznámit. Víra, naděje a láska, jež ovlivnily nejen Pavlovo, ale i srdce královny ze Sáby, aby Šalomounovi požehnala požehnáním, které by jinak nikdy neřekla: „Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který tě chce dát v lásce na trůn Hospodina, tvého Boha.“

A to je to poselství, které nám všem, milí bratři a sestry, ať již zde nebo u počítačů, chtěl náš nejvyšší Panovník Hospodin říci.

Abychom mu věřili stejně, jako věří on nám.

Abychom uvěřili Jeho ujišťování: „Můj-má jsi Ty. Tebe jsem si povolal Tvým jménem.“ Aby naše oči i veškerá naděje byla cele upřena k němu stejně, jak to v Ž 33 vyznává žalmista: „Hospodinův zrak patří těm, kdo ho ctí, on hledí na ty, kdo v jeho lásku doufají,“ protože jeho oči jsou také z lásky ke svému stvoření upřeny jen na nás.

Ano, a konečně, abychom projevovali svou lásku nejen k těm, které jsme si oblíbili, přestože je to většinou zcela nad naše síly.

Každý, věřte mi, že naprosto každý to na nás pozná stejně, jako to u krále Šalomouna poznala i královna ze Sáby, která poprvé a možná i naposled ve svém životě nežehnala Šalomounovi prostřednictvím svých bohů, ale prostřednictvím Boha Šalomounova.

A k tomuto všemu poznání nám dopomáhej sám adonáj elohejnú. Amén.