Království Boží mezi vámi (10. 11. 2024)

Písně (EZ Evangelický zpěvník 1979, NEZ nový Evangelický zpěvník 2021)
EZ Žalm 42 = NEZ 58 Jako jelen mučen žízní po tekoucích vodách řve (M. Rafajová)
EZ Žalm 72/1–4 Své, Bože, soudy dávej Králi (S. Verner)
EZ 72/5–7 (po kázání)
EZ 152 = NEZ 339 Věříme srdečně v jediného Boha (J. Třanovský)
EZ 248 Ježíše se nespustím (L. B. Kašpar)

Introit: Žalm 72,1–2: Bože, soudy své králi dej a spravedlnost svou synu královu
Čtení: Exodus 20,12–17
Text: Lukáš 17,20–25
Poslání: Ko 4,5–6 Požehnání: 2K 13,13

Hospodine, náš Pane a Otče v Ježíši Kristu, tobě patří veškerá moc na nebi i na zemi, ty jsi vládcem všeho,
kam až oko dohlédne. A přece stále znovu zakoušíme, že tvoje vláda na pohled viditelná není. Uprostřed
poblázněných davů se derou k moci křiklouni, lháři, tyrani a násilníci – a nejhorší jsou ti, co se ohánějí
právě tvým jménem. Znovu a znovu se musíme ptát, kdy to všechno skončí? Jak dlouho budeš ještě
přihlížet? Kdy přijde Mesiáš, syn Davidův, aby těm pokrytcům zacpal ústa? Kdy se ujme vlády na této
zemi, tyrany srazí do prachu a nastolí spravedlnost? – Přicházíme za Tebou, ó Pane, jako každou neděli, a
hledáme v Tvém slově. Hledáme v něm poučení i povzbuzení, neboť věříme, že obojího máš pro nás dost,
jak v Písmu svatém, tak i v dějinách Tvého lidu. A i kdybychom něčemu ještě docela nerozuměli, máme
naději, že se Tvé slovo nenavrací prázdné. A že i když nyní ještě poznáváme z částky a vidíme jako v
zrcadle a skrze podobenství, nakonec nám daruješ úplné poznání, a uvidíme Tě tváří v tvář, tebe, který jsi
spásou naší duše. Amen.

Po čtení z Desatera (Ex 20,12–17):
Milé děti,
První záludná otázka zní: Kolik bylo přikázání, která jste právě slyšeli? – Šest. – Tak proč tomu říkáme
„Desatero“? Kde zůstala ta čtyři přikázání? – Slyšeli jste je před týdnem. (Do zmatků kolem počítání se teď
pouštět nebudeme.)
Druhá záludná otázka: Které přikázání bylo nejdelší? – To poslední.
Třetí otázka: Jak byste jinak vyjádřili, co znamená „dychtit“? – Hrozně chtít, toužit. – Možná nám pomůže
slovní hříčka: dýchat + chtít = dychtit. Když něco chci tak hrozně, že sotva popadám dech. Když se celá
moje duše, i duch, i dýchání, hrozně moc soustředí na to jediné, co chci, nic nic nevidím, nic neslyším, na
nic se neohlížím, i kdyby kolem mě trakaře padaly. Když kvůli tomu lapám po dechu jako pes nebo jako
jelen, který má hroznou, hrozitánskou žízeň, jak jsme právě zpívali (EZ 42 Jako jelen mučen žízní po
tekoucích vodách řve). – Takže drobná rada: Když něco hrozně chcete, tak se nejdřív nadechněte,
vydechněte, a zamyslete se, jestli to opravdu tak moc chcete a potřebujete.
A čtvrtá otázka: Je to tak špatně, když člověk něco hrozně moc chce? – A podotázka: Kdy je to špatně? –
Ale to už mi neříkejte, protože to si povíte na nedělce. Budeme zpívat další píseň.
Po čtení Lk 17,20–25:
Milí přátelé,
(Na cestě z hory proměnění do Božího království) Evangelista Lukáš nás uvádí do rozhovorů, které Ježíš
vedl cestou do Jeruzaléma. Na cestě z hory proměnění, kde se ukázal učedníkům spolu s Mojžíšem a
Elijášem, na znamení kontinuity s Božím zákonem a s Božími proroky. Na cestě do Jeruzaléma, kde ho
představitelé Božího zákona, zákoníci a velerada, obžalují a zabijí, tak jako řadu jiných Božích proroků.
Ježíš jde ve stopách Zákona a Proroků, Mojžíše a Elijáše, a přitom on sám ztělesňuje nový zákon, on sám je
posledním Božím prorokem po Janu Křtiteli. Tak jako Mojžíš vedl lid do zaslíbené země, i Ježíš vyhlašuje
Boží království. A tak jako Mojžíš sdělil lidu Boží Desatero pro život v zaslíbené zemi (Desatero, ze
kterého jsme před chvíli spolu s dětmi slyšeli úryvek), i Ježíš vysvětluje svým učedníkům i mnoha dalším
posluchačům pravidla nového života v Božím království, v království, kde vládne jeho nebeský Otec.

(Království jiného druhu) Lidé, kteří Ježíšovi naslouchali, měli ovšem o Božím království svoje vlastní
představy. Očekávali od Boha obnovu starého izraelského království, s králem z Davidova rodu. Doufali,
že zaslíbený Mesiáš se ujme vlády a vyžene nenáviděné římské okupanty. V této víře se utvrzovali starými
žalmy, do kterých jejich předkové vložili všechny své starosti i radosti. Když se jim pohané posmívali, „kde
je ten váš Bůh“, vzpomínali na poutní slavnosti, jak chodívali do Božího domu a zpívali „zpěvy díků tobě,
svému Slitovníku“, jak jsme slyšeli v Žalmu 42. Vzpomínali na staré časy, kdy Hospodin přebýval
uprostřed nich, provázel je pouští s archou úmluvy a potom si nechal v zaslíbené zemi postavit
v Jeruzalémě chrám. Vzpomínali na Davida a Šalomouna, slavné izraelské krále, které si ve svých
představách idealizovali jako zástupce spravedlnosti a milosrdenství. „Své, Bože, soudy dávej králi,“
slyšeli jsme v Žalmu 72, jenž je snad jako jediný připsán Šalomounovi, který založil jeruzalémský chrám a
proslavil se jako rozšafný a milosrdný soudce. A to není náhoda, neboť v Šalomounově jménu zaznívá
slovo „pokoj“ (šálom), a pravý pokoj je možný jedině tam, kde se král podřizuje Božímu zákonu, obhajuje
spravedlnost, zastává se ponížených. Žalm, který se možná zpíval při nástupu nového krále na trůn,
připomínal Davidovým a Šalomounovým potomkům právě toto: že nikdo není nad zákonem, že korunou
královského syna je spravedlnost a jeho ozdobou je milosrdenství. Před takovým králem se rádi skloní v úc
tě i obyvatelé dalekých zemí – i přinese mu dary Arab i Habešan, do jeho služby dá se v úctě lid cizí ze
všech stran.
(Království Boží je mezi vámi) Na pozadí těchto snů a tužeb nás ani nemusí překvapovat, že podle Lukáše
se s onou otázkou po Božím království na Ježíše neobracejí jeho učedníci (tak jako jinde v evangeliích),
nýbrž právě farizeové – zástupci vzdělané židovské elity, kteří tyhle žalmy znali nazpaměť, horlivě
dodržovali zákon a očekávali příchod Mesiáše. A Ježíš je jako takové respektuje a odpovídá jim s velkou
vstřícností: „Království Boží je mezi vámi!“ My jsme jako křesťané zvyklí vztahovat ta slova pouze sami
na sebe – ano, tady mezi sebou máme Boží království, tady, kde chválíme Boha a provádíme správně
všechny liturgické obřady, tady je Bůh s námi. Avšak s ohledem na náš text bychom si tuhle představu měli
trochu opravit – království Boží je všude tam, kde se lidé scházejí v jeho jménu, s otázkami po jeho
království, s úctou k jeho zákonu, ve víře v jeho milosrdenství a s rukama připravenýma konat jeho vůli.
Všude tam platí – ať jsou to Židé, nebo křesťané, nebo kdokoli jiný – že Boží království není kdesi daleko.
Boží zákon „není v nebi, abys musel říkat: ,Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej,
abychom jej plnili?‘ Není ani za mořem, abyste se vymlouvali: ,Kdo se nám přeplaví přes moře a přinese
nám jej, abychom jej plnili?‘“ Takhle to vysvětloval Hospodin Mojžíšovi podle Deuteronomia (30,11–14)
a pokračoval: „To slovo je ti velmi blízko, je ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“
(Riskantní spiritualizace) Jestliže je ovšem Boží království uvnitř jednotlivce, hluboko v jeho srdci, mohlo
by nás to svádět k představě, že na tom, co je venku, už tolik nezáleží. Království Boží není z tohoto světa,
mohli bychom si říci, naším jediným Pánem je přece Pán Ježíš, takže se vlastně ani nemusíme starat o
všechny ostatní vladaře a potentáty a vůbec o tu špinavou politiku. Můžeme přece z labyrintu světa utéci do
ráje svého srdce, do úzkého kruhu vyvolených Božích dětí, a společně s nimi očekávat konec světa, po
němž nás čeká už jenom vstupenka do ráje.
To bychom ovšem byli úplně vedle. Pán Ježíš nás přece naopak vysílá do světa, zamazat si ruce. Jinak přece
mohl sám rovnou zůstat na hoře proměnění a společně s Mojžíšem a Elijášem si lenošit ve třech stanech,
které jim chtěl Petr postavit. Nemusel se dotýkat vředů malomocných, nemusel vyhánět démony
z posedlých, nemusel se trmácet do Jeruzaléma, aby se tam otevřeně postavil zákoníkům, farizeům,
pokrytcům. Pán Ježíš však věděl, co ho čeká, a přece do toho šel. A trpělivě to svým učedníkům
vysvětloval, i když tomu dlouho nerozuměli. Připravoval je na dobu utrpení, kdy si budou „toužebně přát,
aby spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatří jej“. Připravoval je na to, že on sám „musí
mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení“, a že podobný osud čeká i jeho následovníky, a že takové to
bude dlouho, předlouho, třeba i víc než dva tisíce let.
(Riskantní akce) A na druhé straně jsou tu nedočkavci. Kdy už to nastane? A kde začneme? – vyhrnují si
rukávy, chtějí znát detaily osvobozovací vojenské operace. Ptají se logicky, na čas a místo, a ale Ježíš jejich
horlivost krotí a rozšiřuje jim perspektivu: Čas Božího království je něco jiného, než ten náš, který si
představujeme lineárně, v jediné přímce, na kterou bychom si rádi narýsovali termíny jako do kalendáře, a
všechno si pěkně zorganizovali. A stejně tak ani prostor Božího království nelze lokalizovat někam na tuto
zemi, na nějaký Sijón, kde bychom se třeba opevnili a potom bychom z něj – jako nějací křižáci při
obhajobě Božího hrobu, s odvoláním na Boží jméno – dobývali další a další území. To všechno už tu

v dějinách církve mnohokrát bylo a vedlo to jen k deziluzi. Chiliastické blouznění, náboženské války,
agresivní misie – a co z toho? Zklamání ve vlastních řadách a naprostá ztráta věrohodnosti církve v očích
světa. Velkohubé řeči o křesťanských a rodinných hodnotách, zbytnělé ego, démonizování politických
protivníků, lež a pomluva jako účel světící prostředky – to jsou spolehlivé signály takového aktivismu.
(Příchod Syna člověka) Pán Ježíš však přišel pro všechny. Jeho slova platí všem – jak těm, kdo by chtěli ze
světa utéci do svého nitra, – tak i těm, kdo by chtěli svět dobývat s Božím jménem na rtech, ale s obrovskou
arogancí v srdci. Všichni mají vyslyšet Ježíšova střízlivá napomenutí. Nepodléhejte iluzím, nepodléhejte
panice, nevěřte, když vás volají sem nebo tam, nespoléhejte na žádné výpočty konce světa. Nevěřte
duchovním učitelům, kteří mají pro vás nalinkované cesty ke spáse. Nic z toho vám příchod Páně nepřiblíží
ani o fous, nic z toho vám neulehčí situaci těch, kdo následují Pána Ježíše ve svých vlastních životech a
jedinečných, neopakovatelných okolnostech. Žádné zvěsti a pohádky, že se prý Mesiáš už kdesi objevil,
nám nepomohou a nezbaví nás povinnosti, plahočit se dál tímhle špinavým a nepřátelským světem, a
uprostřed něj ukazovat lidem cestu k Božímu království, které je uprostřed nás, uprostřed nich. Uprostřed
bezpráví ukazovat k Božímu zákonu, který je v našich ústech a v našich srdcích. Po vzoru Mojžíše, Jozue,
Samsona, Davida, Šalomouna a mnoha dalších – vysvobozovat trpícího, když volá v nouzi, smilovávat se
nad potřebným, zjednávat právo poníženému, bojovat s utlačovateli. Po vzoru trpícícího služebníka, který
nekřičí a nepozvedá hlas, ale soud vyhlásí podle pravdy, takže i ostrovy čekají na jeho zákon (Iz 42), po
vzoru toho, jenž bude tiše sestupovat v duše všem, tak jako déšť, který skrápí zem. Dokud nepřijde ten,
kterému je drahá krev trpících a potřebných, ponížených a utlačených, ten, který sám nesl kříž, a proto nám
rozumí lépe než my sami. Ten, při jehož příchodu se jedním rázem celé nebe rozzáří, zmizí všechny
pochyby a jeho slávou bude naplněna celá zem. Přijď, Pane, opět, maranatha! Amen.

Hospodine, náš Pane, Stvořiteli nebe a země, k tobě se obracíme s přímluvnými modlitbami. Za všechny,
kdo tu nemohou být s námi, za lidi na cestách a za nemocné. Za všechny, kdo mají trápení na duši i na těle.
Za lidi v zemích, kde zuří válka a lidská práva jsou porušována jako na běžícím pásu. Prosíme tě za tvou
církev, aby poznávala, kde je její místo. Aby vždycky byla na straně tvých maličkých. Prosíme tě za
všechny – lékaře, zdravotníky, učitele, vojáky – za lidi v církvích i mimo ně – za všechny, kdo v těžkých
situacích nečekají na blanické rytíře, ale sami se staví zlu na odpor – zastávají se chudých a bezbranných,
všech, kdo jsou v tomto pokolení zavrženi. Prosíme tě, posiluj všechny, kdo se zastávají humanity, a tak
vyzdvihují korouhev tvého království již zde, na naší zdeptané a zkrvavené zemi. – Obracíme se k Tobě,
Pane, slovy, jež nás naučil Tvůj milovaný Syn: Otče náš…