L 10,17–22

Introit: Ž 69,30–34
Čtení: Ř 8,26–34
Text: L 10,17–22
Tento oddíl z Lukášova evangelia je perikopou, vybraným textem pro dnešní neděli Jubilate (Chvalte). Je doslova naplněn radostí, která je s chválou a oslavováním Boha vždycky spojena. Těch sedmdesát Ježíšových vyslanců, kteří se teď k němu vrací, mu s radostí vyprávějí o tom, co dokázali. A o Pánu Ježíši tu slyšíme něco zcela nezvyklého, že zajásal v Duchu svatém. Kraličtí překladatelé uvádějí, že se rozveselil. Rozradoval se až do jásotu. A přece důvod té jeho radosti je jiný, než mají ti, kteří nadšeně říkají: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“

Když je posílal jako svůj předvoj do měst, kam chtěl jít, dal jim úkol: „Uzdravujte tam nemocné a vyřiďte jim: Přiblížilo se k vám království Boží.“ Tak to zní na začátku této l0. kapitoly Lukášova evangelia. Ale není tam žádná výslovná zmínka o vymítání démonů. Zdá se, že těch sedmdesát služebníků svého Pána si sami přibrali tento nesmírně náročný úkol. Udělali něco navíc a povedlo se to. A proto přicházejí k Ježíši s radostí. Je to radost z dobře vykonané práce, radost z úspěchu a možná i radost ze sebe. „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Je jenom krůček k pýše, že právě oni, když vysloví Ježíšovo jméno, dokáží přemoci temnou zónu zla.

A Ježíš je nepochválí ani se nepřidá k jejich radosti. „Řekl jim: Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ Už staří vykladači uvažovali o tom, zda především tu není skryto jemné varování před pýchou: právě ta způsobila, že anděl světla byl svržen z nebeských výšin dolů a stal se padlým andělem, Božím nepřítelem a Satanem. Pýcha vždy předchází pád a ten pád Satanův Ježíš viděl na vlastní oči už na počátku, v Boží věčnosti. Ale stejně tak je možný výklad, že Ježíšův pohled je upřen do budoucnosti, kde už Satan nemá žádnou šanci, protože jemu, Božímu Synu, je dána všeliká moc na nebi i na zemi. On vstoupil na nebesa a zůstává v Boží slávě, aby se za nás přimlouval, Satan však padá z nebe jako blesk, náhle a bez možnosti návratu. Jako by Pán Ježíš viděl teď to, o čem zpívá v poslední knize Bible víra Božího lidu: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše, neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.“ (Zj 12,10)

Ti rozradostnění učedníci vyprávějí Ježíši o tom, co dokázali. Ježíš jim vypráví o tom, co viděl a co má tak hluboký dosah. A jeho slova jsou jako studená sprcha na jejich nadšení: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ V mém pověření jste se stali Božími nástroji, však všechnu tu moc nad zlem jste dostali ode mne. Ale vaše radost se nemá opírat o to, co jste udělali pro Boha, ale co Bůh učinil pro vás. I kdybyste se vrátili s prázdnou a s pocitem bezmoci, že svět se stejně nezmění a démoni se vám nepodrobí, vaše jména jsou v nezničitelné paměti Boží lásky. Bůh vás přijal ne proto, co jste dokázali, ale ze své milosti, rozhodl se pro vás mnohem dřív, než jste poznali jeho slitování. „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

A Lukáš nám zaznamenal, že právě v této hodině Pán Ježíš „zajásal v Duchu svatém.“ Jestliže v radosti učedníků se skrývá sebechvála, Ježíšova nespoutatelná radost ústí v chválu Otce. Neradoval se z úspěchu svých učedníků ani z pádu Satana. Důvodem jeho radosti je Boží jednání s lidmi: „Velebím tě Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ Z té jásavé modlitby, jež následuje hned po slovech Páně učedníkům, můžeme slyšet, že to nebyla slova marná. Ti jeho maličcí, kteří se před chvíli chlubili, jak si podrobili démony, teď se radují z toho, co je mnohem, mnohem důležitější: že navěky patří Bohu, protože co je psáno, to je dáno a jejich jména jsou zapsána v nebesích.

V nebi už nepůsobí Satan, nepřítel a žalobce, který připomíná Bohu naše selhání. Je svržen a ten, který to viděl, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. A z milosti, ne pro naše zásluhy, jsou v nebi zapsána i naše jména. Ani smrt je už nemůže někam zašantročit. Patříme nebi, patříme svému Pánu, patříme mu navěky. Podrobené síly zla mohou po čase obživnout, dokonce v horší podobě, leccos se může měnit, ale to, co se stalo v Kristu, s nímž jsme spojeni, je nezměnitelné: Bůh řekl jednou provždy své Ano k naší křehké lidské existenci, k našemu jménu, jež nikdy nezapomene. A to je důvod té skutečné radosti, která vede k chvále a oslavě jeho lásky. „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Amen.