L 10,25–37

Písně: 164, 191, 478, 473, 451
Introit: 1J 4,7–12
Čtení: Dt 6,1–9 a Lv 19,15–18
Text: L 10,25–37
Je mnoho lidí, kteří si nikdy nepoloží otázku, jež zazněla z úst zákoníka: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Stačí jim, že žijí teď a tady, věčný život jim neříká zhola nic. Člověk zemře a je konec; s tím se prostě musíme smířit jako s faktem. Jde o to se mít dobře, užít si všeho, co život nabízí a zbytečně si jej nekazit nějakým nesmyslným uvažováním “ o tom, co bude potom…“.

Muž, který stojí před Ježíšem je jiný. Ví, že smrtí se nekončí a že je pokračování, jež Bůh připravil jako něco velikého a krásného. Jak však se stát účastníkem této budoucnosti? „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Je to otázka, jež se velmi podobá otázce žalářníka ve Filippis, který je v šoku, když jeho vězení se otřásá zemětřesením; tehdy se uvězněných apoštolů ptá v úzkosti a sevření: „Co mám dělat, abych byl spasen?“ (Sk. 16,30) A přece otázka zákoníka nemá tuto opravdovost. Však Lukáš nám poznamenal, že Ježíše zkoušel. Nepotřebuje odpověď pro svůj život, ale chce ukázat svou převahu; když někoho zkoušíte, stojíte nad nám. Ježíš má být žáčkem, jehož on bude klasifikovat podle jeho odpovědi. A potom s tím půjde na patřičná místa. Však tahle zkouška je zároveň pokušením, pastí, do níž má Ježíš upadnout. Co kdyby třeba mu řekl – a tato jeho slova čteme v Janově evangeliu: „Kdo věří ve mne, má život věčný“ (Jan 6,47). V očích zákoníka by v tomto případě Ježíš propadl na celé čáře.

Ale Ježíš nemluví o sobě, ale o Zákonu, ne o víře, ale o jeho četbě. Místo odpovědi dává otázku: „Co je psáno v Zákoně, jak to tam čteš?“ Někteří vykladači uvádějí jiný překlad: „Jak to recituješ?“ Každý Žid recitoval jako denní vyznání oddíl, který jsme slyšeli z Deuteronomia: „Slyš Izraeli, Hospodine je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Role se obrátily: Ježíš zkouší zákoníka a on recituje toto vyznání a co víc – přidá k tomu ještě verš o milování svého bližního. A Pán ježíš mu dává výbornou. On sám přece učil, že láska k Bohu a bližnímu je obsahem celého Zákona a proroků a tedy zákoník je s ním ve vzácném souladu. Proto mu říká: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník chtěl Ježíše zkoušet a hodnotit, teď však je to naopak: Ježíš hodnotí jeho odpověď jako správnou. A vybízí jej, aby z teorie přešel do praxe, aby podle toho co ví, také jednal. Podíl na věčném životě, po němž snad opravdově touží, mu patří, když bude milovat Boha na prvním místě a bližního jako sebe. To je přece jasné a srozumitelné a může se tu udělat tečka. Není co řešit.

Tak to je pro Ježíše, ne však pro muže, který správně odpověděl, ale potřeboval se ospravedlnit, jak čteme v evangeliu. Snad si uvědomil, jak je těžké to, co má teď uskutečňovat ve svém životě. Proto klade znovu otázku, která ukazuje, kde ho bota tlačí. Kupodivu to není vztah k Bohu, ale vztah k člověku. Neptá se, co znamená skutečná láska k Pánu Bohu, ale kdo je jeho bližní, jehož má milovat. Tehdejší znalci Zákona byli přesvědčeni, že bližním může být jen člen izraelského společenství. Rozhodně ne ten, kdo nežije podle stanovených předpisů, či dokonce pohan. Možná, že zákoník chce Ježíše přece jen vtáhnout do nebezpečné diskuse o tom, koho pokládat ještě za bližního a koho už nikoli.

Místo odpovědi slyší příběh, který jsme slyšeli z Písma mnohokrát. Je velmi prostý, takže někteří středověcí vykladači mu chtěli dát ještě více duchovních významů: Ježíš je ten Samařan, který zachraňuje člověka, ležícího bezmocně ve svém hříchu. Ti loupežníci, kteří jej přepadli na cestě z Jeruzaléma, kterým je ráj, jsou nečisté mocnosti, zatímco kněz a levita představují zákon a proroky. Útulek, kam se nešťastník dostává, je církev a ty dva denáry jsou symbolickým vyjádřením svátostí – křtu a Večeře Páně.

Ale tak složité to v původním záměru Ježíšově není. Jde jen o to, že zákoník má pochopit, jak to je s tím bližním. Když mu celý příběh dovypráví, zeptá se jej: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ A ta odpověď je zase správná: „ten kdo prokázal milosrdenství.“ „Ježíš mu řekl: Jdi a jednej také tak.“

Není třeba věci komplikovat, jak to děláme my, když se chceme ospravedlnit po způsobu zákoníka. Ježíš všechno velmi zjednodušuje: jdi a jednej jako ten Samařan, který pomohl tomu, kdo jej potřeboval. Bližní není pojem pro učené debaty, bližní je skutečný člověk, kterého potkáváš, abys v lásce se mu stal milosrdným bližním. Není to vůbec lehké a v konkrétních situacích si mnohdy nebudeš vědět rady. Ale směr znáš. Směr, který určitl tvůj Pán, z jeho milosrdenství žiješ. A stále platí: „Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“

Amen.