L 11,2

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici.

Introit: Ž 40,2–4
Čtení: Mt 26,36–46
Text: L 11,2
Žijeme – a díky za to. Žijeme, ale ne jen vzpomínkami a tím, co je právě nyní. Žijeme dopředu. Jsme orientováni na to, co bude – a to, co bude, na tom se do určité míry můžeme, ba často máme splupodílet. Otázkou však je: co máme dělat?

Bible nám zde ukazuje na dvě cesty či dva způsoby jak je možno tuto „otázku co dělat?“ řešit.

Jedna cesta si všímá naší vlastní vůle. Našich zájmů, našich potřeb, našich chtění. O této cestě hovoří bible v termínech, ktré v moderním biblickém překladu nacházíme pod výrazem „svévolník“. Rozumějme: chci dělat to, co respektuje moje zájmy. To, že to respektuje i zájmy jiné, např. lidí kolem mne, zaměstnavatele, učitele či určitou skupinu (např. rodinu, školu, církev atp,), to ponechme zde zatím poměrně stranou.

Druhá cesta je jiná. Hovoříme-li o tom, co tato cesta respektuje, potom můžeme říci, že respektuje Boží vůli. Hovoří o ní i text našeho dnešního kázání.

V bibli se s tímto respektováním Boží vůle setkáváme velmi často a to v prvé řadě v příkladech ze života. Jeden za všecky: U Matouše i u Marka čteme o tom, že jednou k Pánu Ježíši Kristu přistoupil člověk malomocný a oslovil ho. Nevyslovil své přání – i když to bylo přání pro něho prvořadě důležité. U Marka (1:40) čteme: „Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.““ Respektuje na prvním místě Boží vůli – říká: „chceš-li ty“, ne svou vlastní i když je to pro něho otázka bytí a nebytí.

Tento záměr vyjadřujeme, když se modlíme „Buď vůle tvá“. Otázkou je, jak rozumíme tomu, za co se tak často modlíme, když se modlíme modlitbu Páně – Otčenáš. Co se rozumí Boží vůlí.

To první, nad čím se dnes zde zamyslíme, je první slovíčko této třetí prosby Otčenáše „BUĎ“. Pravdou je, že je – díky tomuto dlouhodobě častému používání – vyslováno téměř automaticky. Asi tak jako latiníci a dnes podobně i italové říkají prostě „fiat“ – „fiat voluntas tua“.

Není marné podívat se kolem sebe, jak to říkají i jiní. Němci říkají podle Lutherovy tradice „Es geschehe Deine Wille“ – „ nechť se děje tvá vůle“. Angličané „May your will be done on earth as it is in heaven“. Zastavme se u toho „may“ Tímo slovíčkem se v angličtině vyjadřuje přání „Ať se děje – kéž se děje – nechať se koná – přeji si, aby se děla tvá vůle, atp.“

Je-li tomu tak, potom se nemusíme divit, že naši soudobí novozákoníci se snaží upřesnit ono „Buď“ a doporučují toto – přenější znění naší prosby: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“. V modlitbě to tak může znamenat jednak obecné přání modlitebníka: „Kéž se stane to, co ty, Pane, chceš, zamýšlíš, připravuješ atp.“

Toto „staň se“ je možno chápat jako zelené signální světlo na železnici. To svítí a vlak se může rozjet na další cestu. Může to znamentat i to, že jedoucí vlak má zelenou a může kidně jet dál. Jiný význam má světlo červené. To vlak zastaví a zabrání mu pokračovat, tj. znemožní vlakvedoucímu realizovat jeho vůli. I to se může stát – a z bezpečnotních důvodů – s ohledem na možnou srážku s jiným vlakem se to stává!

Toto „staň se!“ je možno chápat i v osobním slova smyslu jako výzvu zaměřenou do našeho vlastního vědomí a svědomí. Nejen jako neúčastněné ponechání volnosti vlaku, aby projel, když chce projet, ale ve významu “nechť se tvá vůle děje i mou vlastní aktivitou, mým myšlením, cítěním i mou vlastní vůlí – mým jednáním a chováním (tím, co já dělám, co zamýšlím, případně tím, co chci dělat). Řečeno trochu šířeji: “Přeji si, abych se i já mohl efektivně osobně splupodílet na tom, co ty, Pane Bože, zamýšlíš a děláš.“ Přeji si, abych se zapojil do týmu tvých dělníků a s tebou a s nimi splupracoval.“ Řečeno obrazně: „Prosím, Pane Bože, abych se mohl zařadit do tvého orchestru a po boku spluhráčů hrát tvou skladbu.“

Otázkou je, co to je „Tvá vůle“. Co to je má vůle – má vůle jako svévolníka – o tom jsme již hovořili. Ale co to je Boží vůle? Češtinářská odpověď hledající jádro výpovědi zde říká, že to je vůle toho, kdo je tam uveden jako v kontextu jako ten s nímž hovořím. A tím je v daném případě Pán Bůh sám. A jaká je jeho vůle?

Ti, kteří se hlouběji nežli já zabývají biblickou zvěstí, nám dávají odpověď i na tuto otázku. Říkají: „Boží vůle je to, co je vyjádřeno v Božím slovu a v Božích přikázáních.“ Dalo by se říci, že to je to, co je možno vyposlechnout z nedělních kázání, z každodenních raních nebo večerních rodinných bohoslužeb, z osobního čtení bible, případně to, co je možno slyšet v biblických hodinách, kde čtení bible je středem zájmu, ba i to, co se nám ujasní studiem teologických odborných prací atp.

A proč bychom měli naslouchat tomu, co je nám tak v Božím slově řečeno, poznávat to a potom to poslouchat a dělat to? Jedna z odpovědí říká, že toto Boží slovo je životodárné. Je k životu – k životu moudrému a dobrému. – v protikladu k životu, který se řídí všelijakými předsudky, pověrami a fámami, vírou v „osud“, v astrologickou konjunkci hvězd atp. Tyto hlasy životodárné nejsou – k životu moudrému a dobrému nevedou.

Oč tedy jde, když se modlíme „Pane, staň se vůle tvá?“

Jde o to, vzít vážně to, co nám Boží slovo říká, vzít to za své, zařadit se do týmu Božích spolupracovníků a dělat to, co podle Boží vůle dělat můžeme a dělat máme. Jde zde o pozvání do orchestru – do Božího orchestru: vítáme tě, vážíme si tě, prosím vezmi svůj nástroj, svůj part, přidej se k nám a hraj s námi.

Daří-li se nám to – a to je velká Boží milost, když se to tak daří, není ještě vyhráno. Čeká na nás úskalí. Nebezpečí je zde v polovičatosti. V tom, že my tu Boží vůli sice poznáme, jasně ji vidíme a chápeme, ale rukou nehneme.

Co to je reagovat na Boží vůli, to je možno sledovat v prvé řadě v událostech, o nichž se hovoří v bibli. Příkladem nám může být Abraham. Slyší Boží vůli „Vyjdi ze země své a jdi do země, kterou ti dávám – do země zaslíbené.“ To Abraham slyší, všecko sbalí, vykročí naznačeným směrem a jde – poslušen Božího příkazu.

Obdobně to vidíme u Mojžíše. I ten slyší Boží slovo, které vyjadřuje Boží vůli „Pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš lid můj, Izraelce, z Egypta.“ Pravdou je, že se toho Mojžíš bál – jak by taky ne. Zdráhal se jít. Nakonec se však Boží vůli podvolil a šel.

Takové příklady máme i v Novém zákoně: Je to možno vidět hned na začátku Ježíšova působení, když zve k sobě své učedníky Čteme tam u Marka, že řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. A oni ihned opustili sítě, které spravovali, a šli za ním“ (Mk 1,16–20).

A příkladem nad jiné jasným, je nám sám Pán Ježíš Kristus. Mohli jsme to sledovat v dnešním čtení, které bylo vzato z události v Getsemanské zahradě. Četli jsme: „Ježíš odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.““ (v. 42).

Příklady takovéhoto uposlechnutí Boží vůle nenacházíme jen v bibli. Stačí se podívat na několik lidí z poslední doby, u nichž to bylo mimořádně výrazné. Příkladem nám může být Dr. Albert Schweitzer, Matka Tereza, Maxmilián Kolbe apod. Těch, kteří ve svém životě poslechli Boží volání, je daleko, daleko více – a jen Pán Bůh sám je všecky zná.

Tam, kde jde o uposlechnutí něčí vůle, je možno – při uposlechnutí přání toho druhého – zvolit jednu ze dvou cest: Buď ho poslechnu, protože to je příkaz a já se domnívám, že poslechnout musím, nebo se to snažím udělat, protože ho mám rád – třeba tak, jak má rád mládenec své děvče nebo manželka svého manžela. Mají se rádi a snaží se poslechnout jeden druhého z lásky.

Někdo se může zeptat: „A co za to?“ Odpověď je krátká: „Budeš žít životem, který stojí za to žít, který má dobrý smysl.“ A co může být více, nežli žít smysluplným životem – v biblickém pojetí „životem věčným?“

Amen.