L 1,13–17

Písně: 118, 665, 378, 366, 635, 542

Introit: Ž 118,22–23
Čtení: Sk 4,1–31
Text: L 1,13–17
Poslání: Ef 5,19–20

Milí bratři a sestry,

budu dnes mluvit o „plnosti Ducha“. S tímto pojmem se mi pojí téma, které se mi v různých podobách stále vrací, když sám přemýšlím (nebo se jiným snažím odpovídat na otázku), co to znamená „být křesťan“. Jsem křesťan – co mám tedy dělat? Co po mě Bůh chce? Jaký je Boží plán pro můj život? A spíše, než takto obecně, tak mnohem častěji jsou ty otázky výrazně konkrétnější – v té které situaci, v tom kterém sporu, v tom kterém setkání s lidskou slabostí, pomíjivostí, nebo naopak až heroickou snahou něco dokázat, udělat – co mám v tu chvíli dělat já? Jaká je ta správná myšlenka, která by měla naplnit moji hlavu, jaké je dobré slovo do té které situace, Co bych měl udělat?

Tolikrát už jsem prožil situaci, kterou pro mě ztělesnil obr kamenožrout z Nekonečného příběhu. Sedí zničený s prázdnýma rukama, protože „nicota“ mu vzala jeho blízké a on je nedokázal zachránit. Nedokázal je udržet. Stojí s prázdnýma rukama a ví, že něco pokazil, ale neví co měl udělat jinak. Z toho prohraného zápasu s Nicotou není schopen vyvodit žádné poučení pro příště – a kdo ví, jestli ještě bude nějaké příště. Je to mimořádně hnusný pocit, ale myslím, že ho znáte i vy – ten okamžik, kdy je vám jasně, že něco je špatně, něco se boří, hroutí a rozpadá – a vy vlastně nevíte pořádně co. To jediné, co je vám naprosto jasné, tak je, že jste do toho mohli a měli nějak vstoupit. Něco říct. Něco udělat… ale co?! Co je to správné slovo, které mělo zaznít ve správnou chvíli, pravé slovo v pravý čas?!

Když v takovou chvíli otevírám a pročítám Bibli, tak v ní jen velmi vzácně nacházím odpověď. Tedy alespoň takovou, jakou bych v té které konkrétní situaci potřeboval. Co mám teď dělat?! Potud ani Vám teď žádnou takovou konkrétní odpověď nedám. Ono by to ani nešlo – do všech těch nesčetných situací, které Vás potkávají. Spíš mám takovou anti-radu. Asi divnou od faráře… Něco takovéhoto, jako je jasná konkrétní odpověď, co máte v tu chvíli udělat, to v Bibli nehledejte. Myslím, že to tam není. Stále víc jsem přesvědčen, že Bible nebyla sepsána jako seznam toho, co máme dělat a co dělat nemáme. Že právě tak křesťanská víra není založena na tom, že my máme ten správný seznam toho, co se dělat má a co se dělat nemá. Ono s tím pak záhy souvisí, že katolíci mají horší seznam, muslimové fakt hodně divný seznam a takoví krišnovci jsou v tom seznamu úplně vedle a proto žijí zcela proti Boží vůli.

„Křesťanství není etika, ale mystika“ zní poučka z dnešního kázání. Podstatou, základem, jádrem křesťanské zvěsti je vztah lásky mezi jedním každým z nás a Pánem Bohem. Všechno ostatní je výklad. Ilustrace. Ježíšova smrt na kříži je projev této Boží lásky a Ježíšovo vzkříšení je vyjádření toho, že od této Boží lásky nás neoddělí ani smrt. Právě tak to, co prožíváme či děláme my, naše obrácení, pokání, víra, křesťanský život – to všechno jsou jen vnější projevy toho podstatného, tedy toho, co se odehrálo a odehrává kdesi uvnitř.

Proto mi připadl tak důležitý Jan Křtitel už od mateřského klína bude naplněný Duchem svatým. Je pro mě projevem vztahu k Bohu. Edy přesněji – vztahu Jana k Bohu a Boha k Janovi. Vzájemného vztahu lásky, ve kterém si Bůh Jana používal tak, jak sám uznal za vhodné. Vedl ho, řídil jeho mysl, ústa i ruce a nohy. Jan to přijímal, protože věděl, že tak bude mít jeho život nezměrnou cenu. Ježíš to řekl jasně: Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel! (Mt 11,11)

Ten zákaz opojného nápoje – podle mého je to projev právě toho, že opilost by mohla člověka svést na scestí, pryč od Boha a jeho vůle. Bible není příručka abstinentství. Zasmušilému je možno dát víno, ať se rozveselí. Dát opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, aby se napili a zapomněli na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomínali – to je Šalomounova rada (Př 31,4nn) a já kvůli ní v posledku přátelsky shlížím na bezdomovce s krabicákem. Ale ten samý Šalomoun jedním dechem řekne, že ten, kdo rozhoduje o druhých – panovník, vládce, soudce… – takový člověk nesmí pít. V opilosti by mohl udělat něco špatně. Mohl by ublížit nevinnému. Soudce, to je pro Starý Zákon prodloužená Boží ruka. Dokonce i apoštol ještě mluví o tom, že světská moc reprezentuje Boha, i kdy jde o pohanského císaře v Římě. Jan Křtitel, má být po celý svůj život nástrojem v Boží ruce, od mateřského klína naplněný Duchem svatým. Ani na vteřinku nemá vypadnout z této role. Proto se něj vztahují pravidla Božích zasvěcenců, lidí oddělených pro Boha a k tomu patří i jednoznačný zákaz alkoholu.

Dobře tedy, Jan takový bude. Ale – je to opravdu „dobře“? Vždyť se na toho Jana podívejme! Jak je mnoha lidem nepochopitelný, zvláštní… Aha? Protože Bůh je nepochopitelný a zvláštní a Bůh Jana naplnil sám sebou! Dozajista se najde spousta lidí, kterým budou jeho slova i činy dost proti mysli – právě tak, jako jsou mnozí, kterým je proti mysli Boží plány a to, co to, co v tomto světě Bůh koná. Není divu, že to bude úplně stejné, když tyto plány začne uskutečňovat a své dílo konat skrze Jana. A bude to velké dílo! Jan Křtitel bude velký před Pánem a mnohé ze synů izraelských k tomuto Pánu obrátí.

Proč? Jak to udělá? Jak si z něj vzít příklad?! Vzít na sebe velbloudí kůži, přepásat se řemenem, nacpat se kobylkami a medem divokých včel – a je to v kapse?! A když ne, tak to znamená, že jsme udělali špatný uzel na tom řemenu kolem pasu?! Jasně, že ne! Je nám jasné, že Janova služba Bohu nestála a nepadala v těchto vnějších věcech. Že by nemělo smysl kopírovat to, jak vypadal, ale ani to, co konkrétně říkal. Jestli se i my chceme pokusit nějak v moci a duchu Elijášově jít před Hospodinem, obracet vzpurné k moudrosti spravedlivých a především připravovat Bohu lid pohotový, nemá smysl učit se nazpaměť ty pasáže o plemeni zmijí, sekeře na kořeni stromů či plevách, které shoří v neuhasitelném ohni. V tom to skryto není.

To podstatné, co jsme se dozvěděli o Janovi, se skrývá ve slovech, že „od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým“. V tom je ten zakopaný pes, to je to, co mám hledat. Jak být naplněn Duchem svatým. Přinejmenším jednorázově – pro tu kterou životní situaci. Tak to prožili Petr a Jan, když se otevřeli Bohu a jeho působení. Nekopírovali jednání nějakých (byť chvályhodných!) vzorů. Slyšeli jsme prostě v prvním čtení, že byli naplněni Duchem – a ono to už s nimi něco udělalo. Petr mluví naplněn Duchem svatým. Tady jedná Duch svatý skrze Petra a v tu chvíli se dějí zázraky. V tu chvíli chromí vstávají a ti, kteří se ještě před pár týdny krčili ustrašení za zamčenými dveřmi, tak s odvahou mluví o Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém.

To není sranda, protože Petr mluví s těmi, kteří se o Ježíšovu smrt postarali! Ono se lehko řekne nám, že oni Ježíše zabili a on vstal z mrtvých, když jsme dost daleko v čase a prostoru. Jenže Petr teď stojí zrovna u těch lidí, co Ježíše zabili! Nevinného Ježíše, takže vědomí, že ani sám Petr nic zlého neudělal, jen pomáhal, mu tady nepomůže. Tihle lidé se nezastaví jen proto, že před nimi je někdo nevinný! Opravdu Petr tak hrozně moc věří tomu, že by i on (steně, jako Ježíš) třetího dne vstal z mrtvých? Vypadá to, že ano. Nebo že nad ničím takovým prostě nepřemýšlí. Asi nejpřesnější odpověď bude, že v něm není místo pro myšlenky na smrt či utrpení. Petr je naplněn Duchem. Není v něm místo pro nic jiného, než pro Ducha svatého. Proto v něm není ani místo pro strach z budoucnosti, ať už ta budoucnost přichystá cokoliv.

Petr dál mluví a všichni se divé, že ti, kteří byli lidé neučení a prostí, tak přivádějí k úžasu učence a autority té doby. A zároveň Petr a Jan vedou židovskou Veleradu k poznání, že těmhle dvěma rybářům se vlastně nedá nic vytknout. Jsou nepohodlní, nepříjemní, boří zažité stereotypy, narušují systém. Jo – tohle jsme přece už slyšeli! To je Jan Křtitel! Ten nepohodlný, nepříjemný Jan, který bořil zažité stereotypy o slušných vykladačích Písma a Božích pravd, Jan, který narušoval ten složitý a propracovaný systém chrámových obětí nějakým „křtem na odpuštění hříchů“… Jenže právě tak Jan Křtitel, jako Petr a Jan jsou na tom stejně i v tom dalším – když je jejich protivníci chtějí soudit, zjišťují, že vlastně není za co. Mohou je strčit do vězení, ale když mají říct, co udělali špatně, jsou v koncích. A nejen to! Oni to dokonce ani nechtějí udělat! Oni nechtěj veřejně říct vůbec nic proti Janu Křtiteli, či Petrovi s Janem, protože prostí obyčejní lidé jsou spokojeni s tím, co vidí.

Nechme si vedle sebe Jana Křtitele dštícího oheň a síru a nekompromisního, ale stále velmi uctivého a korektního Petra. A třeba také kazatele Barnabáše, jáhna Štěpána, pochopitelně Ježíše, ale když už tak uvažujeme o lidech, na které sestoupil Duch svatý, tak je tu Mojžíš, sedmdesát starších a Eldad a Médad, dva muži kteří se k tomu udílení Ducha nějak náhodou připletli a najednou začali v izraelském táboře prorokovat a Jozue tenkrát brblal, co že to je jako za pořádek (Nu 11,25n). Mojžíš mu odpověděl, že by to bylo skvělé, kdyby Hospodin dal toho svého svatého Ducha úplně všem. Patří sem pohanský prorok Bileám a mnoho soudců, kterých se zmocnil Duch Hospodinův a oni bojovali proti nepřátelům Božího lidu. Otníel, Gedeón, Jiftách, Samson… Taky král Saul patří na seznam a pochopitelně král David. Našli by se další a další, na které jednou či častěji sestupoval Duch Boží, proměňoval je, dával jim říkat zvláštní slova a nechal je konat zvláštní skutky. Všelijak nepohodlné, nepříjemné, bořící zažité stereotypy, narušující ten poklidně zaběhlý systém, který i nám popisuje, jak se chová dobrý či špatný král, jak se chová pohanský prorok či autorita nad celým Božím lidem. Chci na tomto srovnání ukázat, že není nějaké obecné pravidlo, jak takový člověk „plný Ducha“ vypadá, co říká a co dělá. Že křesťanství není seznam toho, co si máme myslet, co máme říkat a co máme dělat, ale vztah lásky k Bohu, který nás ze své lásky naplňuje, proměňuje a vede.

Tohle se máme učit, za tohle se máme modlit a abychom tomuhle lépe porozuměli, tak je dobré číst Bibli. V ní se dočteme, jak si tento vztah budovali jiní. Zdaleka nejen v heroických výkonech a mocném díle ne Boží vinici. I ten Jan Křtitel ve vězení zakolísal a zapochyboval. Modlitba je ale na prvním místě. Je to první a nejjistější prostředek, jak se s Bohem setkávat. V modlitbách Bohu předkládat, co nás těší co nás trápí, za co děkujeme a čeho bychom chěli být zbaveni. Teprve s modlitbou se nám i Bible dvá poznat jinak a promlouvá už nejen jako dávné příběhy Božích svědků, ale jako kniha, skrze kterou Bůh může promlouvat a promlouvá právě do toho, co nás těší či trápí.

Amen.