L 12,35–38

Písně: Otevřete brány (Svítá 239), Tobě Pane, dík (Svítá 338), 697, 700, 276

2. neděle adventní
Introit: Ž 24,7–8
Čtení: Ř 13,11–14
Text: L 12,35–38
Poslání: 2Pt 3,10–15a

Milé děti, milí bratři a sestry,

v pravdě adventní výzva – být připraven, něco očekávat. Každým okamžikem může přijít nějaká změna! Ten text sice mluví o tom, že služebníci budou prostě vzhůru, ale je nám jasné, že „být připraven“ je něco víc, než „být vzhůru“. Ty hořící lampy a přepásaná roucha, za tím už se skrývá nějaká činnost. Na to, že Pán přijde, je potřeba se nějak připravovat.

Protože je to podobenství, tak je jasné, že to má být tak nějak podobné nám. No a není zas tak složité uhádnout, kdo je kdo. Pán, to je Pán Ježíš a služebníci jsme my. To my máme být bdělí, my máme být připraveni, aby nás Pán nezastihl jak spíme. Řekl bych, že každý z nás někdy spí. Dokonce i Pán Ježíš spal, máme to v Bibli zapsané. Takže pozor! Ten spánek, to je opět obraz! A to obraz nečinnosti, lenošení, obraz pro zapomnění na svěřený úkol. Člověk ví, co by měl dělat, ale nedělá to. Nebo dokonce dělá něco špatného. Za tím spánkem se skrývá i to, co jsme slyšeli v prvním čtení jako „skutky tmy“ – hýření, opilství, nemravnost a bezuzdnost, sváru a závist… To všechno jsou věci, které dělá člověk, který duchovně spí. Ale nastal čas, kdy je potřeba z tohoto spánku procitnout. Pán přeci přijde co nevidět. Ti sluhové z podobenství dostali za úkol čekat na svého Pána. Jenže ono takové čekání je někdy velmi otravné. Jeden neví, co by dělal. A jak čas běží, je to stále horší a horší. Ze začátku to docela jde. Člověk je docela dobře bdělý a noční samota čekajících na stráži ještě netrvala tak dlouho. Navíc člověk má ještě čerstvě v hlavě slova svého Pána, ve kterých ho vybízel, aby čekal, protože Pán se může vrátit co nevidět. A tak probíhá „první bdění“. Takhle to bylo pojmenované v římské armádě – noční hlídky se střídaly podle tak zvaných „bdění“, která byla za noc čtyři, vždy tak po třech hodinách. Před tím prvním bděním se ani nešlo spát. To je první hlídka, znám to z letního tábora, že tuhle hlídku dáváme vždycky nejmenším dětem. Stejně se jim ještě jít spát nechce, tak je to nejjednodušší řešení, odhlídají si svoje a pak spokojeně zalezou do spacáku. Překvapivě obdobně je to ale i se čtvrtým bděním. Když jsme ráno jako vedoucí vstávali a jeli na nákup, tak už byly některé děti stejně vzhůru. Taková ta ranní ptáčata, která jsou zvyklá tak jako tak vstávat brzy, tak tyhle děti pak za námi přicházely do kuchyně si povídat. První a čtvrté bdění Ježíš ve svém podobenství vůbec nezmiňuje. Zato vyzdvihne druhé bdění – to po půlnoci, a obzvlášť pak vyzdvihne třetí bdění, které je probíhá někdy mezi tou té třetí a pátou hodinou ranní. Vytáhnout na tuhle hlídku ve čtyři hodiny ráno někoho ze spacáku býval často nadlidský úkol. Člověk je rozespalý všude okolo je ještě tma, oheň už dávno vyhasl a od vody táhne lezavá zima. A jestli jste někdy řídili auto přes noc, tak víte, že právě tyhle chvíle před rozedněním jsou nejotravnější, protože jízda už trvá dlouho, všichni usnuli, ale stále je tma, není na co se koukat. Být bdělí za třetího bdění, to je nejtěžší a proto Ježíš tak chválí právě ty služebníky, kteří i v tuto nejtěžší chvíli obstáli.

My se ale na tahle čtyři bdění můžeme podívat i v obrazném slova smyslu. Vždyť víme, že tady jde ne o varování pro vojenské velitele či výukový kurs vedoucích letních táborů, ale o podobenství, které Ježíš říká svým učedníkům, církvi. My, jako církev slyšíme tato Ježíšova slova, protože my jsme oni služebníci, kteří mají čekat na svého Pána. A ejhle – ono je to v životě víry, v životě duchovním právě takovém jako u těch vojáků či dětí ne táboře. Nejtěžší bdění je uprostřed a v druhé půlce. Uprostřed let. Ve Zjevení Janově je psáno v listě do Efesu: „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti … máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív.“ (Zj 2,2n). (Zj 2,2n). Na začátku, krátce po obrácení – to nebylo tak těžké. To byla ta „první láska“, to bylo nadšení, jaké známe u dětí, které se dokáží nadchnout snad pro úplně všechno. Právě tak nově obrácení křesťané jsou nadšení, překonávají překážky na cestě víry s odhodláním a rozhodností. Jejich víra je pevná a mají docela jasno v tom co je dobré a co je zlé, čeho by se v životě chtěli držet a co je zbytečnost. Nedávno obrácení dokáží z pohledu těch starších a „zkušenějších“ až naivně spoléhat na to, že Bůh je neopustí a nespoléhat na jistoty, které vidí kolem sebe ve světě. A v řadě neposlední takovíto lidé v nadšení očekávají brzký příchod Páně a nedovolí si duchovně usnout.

Někdy se říká, že staří lidé jsou jako děti. Řekl bych, že v rámci toho dnešního podobenství to platí. A platí to v dobrém! Člověk, který na cestě víry prošel celý život, tak už má také jasno v tom, co je dobré a co je zlé. Ne z prvotního nadšení, ale z životních zkušeností dospívá ke stejným závěrům. Vidí, že to, za čím se ženou lidé kolem nás, za to hnaní nestojí. Zjišťuje, co má v životě skutečnou hodnotu a vidí, že to není hromadění majetku, protože ten si sebou na onen svět nikdo nevezme. Ocení hodnotu vztahů. Ví, že dobré slovo, přátelství a urovnané vztahy mezi příbuznými a přáteli je něco velmi cenného, o co stojí za to se snažit. A že to je mnohem cennější, než peníze, protože uspořádané vztahy v rodině se za peníze koupit nedají. Ba často peníze spíše vztahy v rodině rozbíjí, než urovnávají.

I oni – podobně jako ti „mladí ve víře“, tak vyhlíží příchod svého Pána. Vědí, že čas se krátí. Vědí, že ne-li v plnosti své slávy a za troubení andělů, tak pro ně osobně může Pán přijít kdykoliv a oni pak půjdou s ním. Vědí lépe, než kdo jiný, že nelze čekat, že „čas všechno urovná“, protože Pán může přijít každou chvíli, kdykoliv může zaznít jeho slovo, které zastaví jakoukoliv lidskou aktivitu a povolá do prostoru výsostného působení Božího, kde už nic neznamená ani čas. Období na začátku a na konci si je překvapivě podobné a to jak v doslovném slova smyslu, když bychom mluvili o těch nočních hlídkách, tak i v té duchovní alegorii.

Ale jak je to s tou prostřední dobou – druhého a třetího bdění? V tom doslovném slova smyslu už víme, že to není nic jednoduchého. A co v tom duchovním? Jak je to s dospělými – ani mladými, ani starými? Čímž je míněno „duchovně mladými a duchovně starým – ale v naší církvi, která nepřekypuje nějakou zuřivou misijní aktivitou se to s onou střední generací do značné míry překrývá.

Čas od času se potkám s myšlenkou, že kostel je dobrý pro děti a pro důchodce. Tyto věkové skupiny tak nějak „ladí“ s pojmy jako „víra“ „Pán Bůh“ a tak. Jakoby dospělí, lidé v plné síle a naplněni prací, bdělou víru nepotřebovali. Názor je to povrchní a nesmyslný, ale mnozí se ho drží. Ten příslovečný zakopaný pes je ale někde jinde. Zádrhel není v tom, co člověk potřebuje či nepotřebuje, ale co zvládá a co nezvládá, na co má sílu a na co sílu nemá. V době „uprostřed let“ je nejtěžší zachovat si duchovní bdělost. Druhá a zvláště ta třetí noční hlídka jsou ty nejtěžší a nejnáročnější. Člověk už má spoustu zkušeností, jen málo co ho může v tomto věku ještě překvapit. A po pravdě řečeno – on už ani nečeká, že by ho ještě něco překvapit mohlo. A nejen, že nečeká, on o to valně ani nestojí. I v těch „Božích věcech“ už se orientuje velmi dobře. Biblické příběhy zná, když už zajde do kostela, tak jen málokdy slyší něco nového a překvapivého, něco, co by nečekal. Jarek Nohavica zpívá: „Penze je daleko, mládí v čudu!“ Mladický zápal je pryč, ale stále je ještě třeba se mnoho otáčet a vydělávat, aby člověk zabezpečil sebe, rodinu a ještě aspoň něco zbylo na pár těch radostí, co jich ve světě je. Je potřeba zabezpečit ty dosažené jistoty a smrt, která udělá přes všechny tyhle jistoty jasnou čáru, ta je ještě příliš daleko na to, aby se s ní člověk musel nějak zaobírat.

Duchovní život tohoto věku připomíná život z rezerv. Život z kapitálových úspor onoho dávného mladického zápalu. Život, při kterém člověka ani nenapadne, že by k těm „duchovním pokladům“ měl průběžně přihazovat. Víra naděje i láska, celá ta zbožnost, očekávání i dobrota v běžných mezilidských vztazích – to je něco, co běží tak nějak setrvačností, člověk to ani nemusí vnímat. Nic nového se neděje a člověk ani nechce, aby se něco nového dělo. Takhle začíná duchovní spánek. Je mnohem náročnější vytrvat bdělý v duchovním životě, aby Pán, který přijde, nenašel svého služebníka spícího.

„Ať jsou vaše bedra přepásána a vaše lampy hořící!“ Vyzývá každého z nás Ježíš. Ten dlouhý volný plášť, který splývá až na zem a do kterého se dá na spaní krásně zachumlat, ten je potřeba mít vykasaný ke kolenům a utažený pevným řemenem, aby nepřekážel v chůzi. Lampa musí být vyčištěná, plná oleje a s dostatečným knotem. Je potřeba ji hlídat, aby se nezvrhla a nevylila a průběžně do ní dolévat olej, aby nevyhasla, protože taková olejová lampička vydrží svítit tak hodinu dvě. Protože Pán přijde co nevidět. Je na svatbě, ale může přijít každou chvíli a pak bude potřeba jen sáhnout po lampě a jít. Nebude čas hledat řemen na přepásání nebo olej na dolití, když bude potřeba někam s tou lampou jít a nebude jisté, kdy se zase člověk k tomu dolití dostane.

V tuto chvíli je ještě Pán na svatbě. Není ani jasné na jaké svatbě že to vlastně je. Na první poslech to vypadá, že Pán prostě vyrazil na akci a služebnictvo čeká, až se pán v bujaré náladě vrátí domů, aby se o něj náležitě postarali, protože on nejspíš nebude ve stavu postarat se sám o sebe. Takhle bychom si to mohli představovat, kdybychom zapomněli, že to je podobenství a příchodu Pána a velkým „P“ na začátku. Že jde o druhý příchod Ježíše Nazaretského, který řekl, že nebude pít z kalicha vinné révy, dokud tam u sebe nebude mít ty své, aby se napil s nimi. (Mt 26,29). Tahle svatba, o které je řeč, to nebude svatba kohosi, kdo nás nemusí zajímat. Nejde tu o návrat ze bujaré hostiny uspořádané na počest kohosi, koho vůbec neznáme.Ten Pán se vrací ze svatby, která ještě nezačala, vrací se z jakési přípravné akce – protože chybí nevěsta.

S touhle nevěstou je ale problém. Pán by si jí sám už jak dlouho připravoval, aby byla krásná a plná slávy, ozdobená pro svého ženicha – a ona se pořád nějak ne a ne vypravit. Na západě by mi feministky daly, ale tady si snad mohu povzdechnou: holt, je to ženská a tak jí to zdobení a oblékání trvá. Obléká se a zase svléká, hledá nejvhodnější kombinaci šatů, punčoch, bot a kabelky… A ono je to s touhle konkrétní nevěstou ještě těžší, protože ona vlastně ani pořádně neví kdy se bude vdávat a jak ta svatba bude vypadat. A sice by chtěla toho svého jediného a vyvoleného ženicha, ale jak víme, tak ten teď zrovna odjel chystat tu svatbu a ona velice záhy začíná pokukovat vlevo a vpravo. A všude spousta hezkejch chlapů… A když náhodou není nikde poblíž chlap, tak místo aby se chystala na obřad, nebo dělala něco užitečného, tak se vyžívá v neužitečných skutcích tmy. Hýří a užívá si či se v závisti hádá s někým vedle sebe nebo se alespoň celou dobu jen vzhlíží v zrcadle, nakrucuje se a říká si, jak je pěkná.

Nemá smysl už dál zakrývat, kdo je nevěsta. Je li Pánem sám Ježíš Kristus, pak nevěsta je církev. A církev, to jsme my – služebníci Kristovi na této zemi, kteří by měli být připraveni. Jsme to my, ti služebníci, kdo čekáme, až se Pán vrátí ze svatby, tedy přesněji z příprav na svatbu, protože ta pravá hostina, ta je teprve před námi. A bude to zvláštní hostina, protože sám Pán je připraven hostit nás, hostit církev ve svém nebeském království. Teď jde jen o to, abychom na tu svatbu byli připraveni i my. Abychom neprospali jeho příchod a pak, až mu budeme stát tváří v tvář jen rozespale nemžourali, co že se to děje. Či dokonce nekoukali zděšeně na svého Pána, který pro nás přijde, protože jsme si začali užívat těch neužitečných skutků tmy, prostopášnosti či zloby – a Kristův příchod nás přistihl „in flagranti“.

Jestliže ale budeme služebníci dobří a věrní, služebníci, kteří vydrží v té své hlídce, v tom svém bdění, ve kterém zrovna jsou, až do toho blížícího se příchodu Páně, pak blaze jim nejen proto, že je Pán pochválí. Či že jim snad svěří nějaký významnější úkol v domácnosti, jak to známe z jiných podobenství. Tady je před námi nejvyšší meta – vždyť zasedneme za nebeský stůl a čeká nás hostina svatby Beránkovy, hostina radosti a pokoje, hostina, která už neskončí.

Amen.