L 1,26–38

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Text: L 1,26–38
Panna a Duch svatý
O svém Pánu vyznává Církev, že se počal z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. Tento článek Apoštolského vyznání, shrnující víru křesťanů, se opírá právě o náš oddíl z Lukášova evangelia, o andělském zvěstování nazaretské dívce. Nejen závěr pozemského života Ježíšova se zmrtvýchvstáním, ale už i jeho „prenatální“ začátek, o němž slyšíme teď, odporuje všem našim zkušenostem. Není málo lidí, kteří Ježíšovo „narození z panny“ pokládají za výsměch zdravému rozumu a už proto nechtějí mít nic společného s křesťanstvím, jež se jim zdá jen další snůškou nesmyslů. Jini si vzpomenou na vyprávění o olympských bozích z řecké mytologie: ti také – třeba v podobě zlatého deště – dokázali vstoupit k dívce a učinit z ní matku svého božského potomka. Lukáš psal své evangelium především pro Řeky; není potom příběh o zvěstování anděla Gabriele Marii jen variací na staré téma či jistou vstřícností k helénistickému vkusu, která dnes moderního člověka zbytečně pohoršuje?

I nejednomu evangelickému křesťanu – na rozdíl od katolického či pravoslavného spolubratra – může přílišné zdůrazňování „parthenogeneze“ (učení o narození z panny) připadat zbytečné. Vždyť apoštol Pavel ve svých dopisech se o tom nezmiňuje ani slůvkem; nejmenší zmínku nenajdeme ani v Markové evangeliu. Nad to je dobře známo, jak se postavy Marie rychle zmocnila legenda, která ji zcela nebiblicky povýšila na královnu nebes. Chudá dívka z Nazaretu se v průběhu dějin stala často roznětkou úděsné nenávisti, jež se vybila v náboženských válkách. Dodnes přetrvává na jedné straně až fanatická úcta k Marii, na té druhé pak zdvořilá distance k matce Spasitele. Někteří zastánci mariánského kultu se dokonce domnívají, že poznávacím znamením evangelíka je jeho odmítavý vztah k Marii. Opravdu?

Kdyby tomu tak bylo, vůbec jsme nepochopili náš oddíl z Lukáše. A zároveň jsme zapomněli na závazné vyznání své církve, jímž je (spolu s třemi dalšími) Bratrská konfese. Její pochopení osobnosti matky Páně budí až údiv: „Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh pro spasení naše učinit ráčil, radujíce se.“

Tak vyjadřují Čeští bratří svůj vztah k Marii, jíž anděl přináší své veliké poselství. Je zahrnuta milostí, protože Bůh se k ní přiznal a vyvolil si ji jako kdysi Abrahama. A ona sama se nazývá „služebnicí Páně“. V tom je její nejvyšší důstojnost, že přijímá pokorné Boží slovo, aby se stala matkou Toho, jenž rovný Bohu zvolí „způsob služebníka“ a dobrovolně se poníži pod každou úroveň (Fp 2,6–7).

Přestože výtvarné umění vytvořilo představu anděla jako nadzemsky krásné bytosti, v Písmu se tito Boží poslové od lidí neodlišuji svým vzezřením, ale svým poselstvím, Však i v našem oddíle se Marie „zarazila“ nikoliv při spatření anděla, ale při jeho nezvyklém pozdravu. Ostatně pro každou ženu v tehdejší době bylo něčím naprosto neslýchaným, aby jí – tak okázale – byla projevena úcta. Není divu, že Marie je už prvními slovy anděla Gabriele vnitřně zmatena a zneklidněna. Proto celá další andělská zvěst je předznamenána povzbuzujícím „Neboj se“! Je to pravé slovo v pravý čas, protože překvapená dívka uslyší věci, nad nimiž stojí lidský rozum. Jak může mít dítě, když nežije s mužem? Kdo je to syn Nejvyššího? Cožpak z Nazaretu, ubohé galilejské vesnice může vzejít král? A i kdyby tomu tak nakrásně bylo – který král kraluie na věky? Kolik asi otázek vířilo Marii hlavou, když uslyšela jistotné ujištění anděla: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš!“

Ani se nedivíme, že Marie si s tím neví rady. Vždyť všechno, co je jí oznámeno, se vymyká lidskému chápaní. „Jak se to může stát?“ Na tuto tak dětsky upřímnou otázku zní odpověď: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní.“ Myslím si, že Marie z toho, co uslyšela, nebyla příliš moudrá. To přece není vysvětlení, které jí může uspokojit. Tajemství zůstává skryto lidské zvídavosti a andělovo slovo je ještě víc zahaluje.

Lidstvo v průběhu svých dějin vydalo ze sebe geniální osobnosti. Ale Lukáš nám tímto úryvkem svého evangelia chce naznačit, že záchrana člověka nemůže přijít z vývojové řady lidstva, tedy z našich „genů“. My všichni jsme až do hlubin poškozeni tím, čemu Bible říká hřích. Zachránce Ježíš Kristus přichází na svět od Nejvyššího, ne z aktivity a plodistvé síly muže, ale z Ducha svatého. Jako by tu tiše znělo ujištění: Člověče, na svou záchranu skutečně nestačíš. Je zcela nad tvé síly a možnosti. Musí přijít z jiné strany, totiž od Boha, u něhož „není nic nemožného“. To je zvěst, která platí doslova a bez výjimky. A to je zároveň klíč k našemu oddílu.

Přijmeme-li tato slova anděla, jako je přijala ve víře Marie, pak je náhle vše velice prosté. Bůh opravdu není omezen tím, co my pokládáme za možné. To vyznáváme už na začátku Apoštolského vyznání: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího.“ V této své moci, jež nemá žádné hranice, svého Syna vyvedl v nedělní ráno z temnot smrti a hrobu. Když učinil tento div nad divy, jímž stojí a padá naše spása, není mi zatěžko přijmout i to, co vyznávám s celou Církví – „jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.“ Je pravý člověk jako já a proto mi rozumí ve všem a nic lidského mu není cizí. Proto čteme v evangeliu, že měl hlad, žízeň, že plakal, byl unaven, měl strach a cítil se opuštěn. Ale je zároveň počat z Ducha svatého v Marii Panně, jediný bez hříchu, jež tíží celý lidský rod. Je jiný než my, protože přiichází od Otce. „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“, jak ujišťuje Nicejské vyznání. Proto má moc zachránit i mne, stále klesajícího a stále pochybujícího člověka, abych byl navěky s ním v jeho království.

Amen.