L 1,26–38

Písně: 284, 610, 288, 166, (397, 650, 261) 510, 299, 302

Introit: Ž 89,2–5
Čtení: 2S 7,1–16
Text: L 1,26–38
Poslání: Mt 6,33

Milí bratři a sestry,

S tímto textem už se ocitáme na samé hraně zlomu Adventu a Vánoc. Jasně, že čistě technicky dělí události popisované v příběhu a události, které si budeme připomínat na Boží hod, právě devět měsíců. Tady jde spíše o souvislost logickou. Nejen, že ve srovnání s těmi věky, které lidstvo čekalo na příchod Mesiáše, je doba Mariina těhotenství vlastně směšně krátká. Především plnost časů se nachýlila. Bůh se ujímá svého lidu a začíná sám jednat. Na scéně se co nevidět objeví ten, jehož životní náplní bude být „Immanuel“, tedy Bůh s námi. Nacházíme se v bodu zlomu dějin. Na svoji vinici Bůh přestal popsat služebníky, ale posílá svého jednorozeného Syna. Slovo se stane tělem a bude přebývat mezi námi

V této zlomové době je hlavní postavou příběhu Marie. Její „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ otevírá cestu Božímu působení, které bude mít dalekosáhlé důsledky. Tak dalekosáhlé, že Marie ani nemá šanci tušit, co všechno se dává do pohybu. Nad tímto Mariiným postojem bych se chtěl dnes zamýšlet. U ní se učit, jak se stát nástrojem v Boží ruce. Takovým nástrojem, který si Bůh může použít a pomocí kterého pak může dávat věci do pohybu. Respektive – nástrojem… Mám rád myšlenku židovského filosofa Martina Bubera, který řekl, že nejsme žádnými Božími nástroji v Božích rukách, protože Bůh žádné nástroje nepotřebuje. Člověka stvořil jako partnera k dialogu.

Marii souhlas s Boží vůlí není zas tak pasivní. Je v něm víc, než jen prosté přijetí toho, že Bůh s ní bude nějak jednat. Projděme si ten příběh. Díky tomu snad lépe pochopíme, jak to v případě Marie bylo s tou Boho-lidskou spoluprací. Ono toto totiž z principu není jiné u jakéhokoliv dalšího člověka. Ten Boží přístup je principiálně stejný ke každému z nás. Jistě – bude nás odlišovat velikost našich úkolů. Těžko je nám poměřovat se s tou, která bude „požehnaná nade všechny ženy“. Ale princip opravdu zůstane stejný. K tomu, aby se v tomto světě naplňovala Boží vůle, tak si Bůh používá lidi. Dělá to ale právě tak, jak to popisoval Martin Buber – v rozhovoru. Oslovuje nás lidi a očekává naši reakci.

První Boží krok je v našem příběhu zřetelný. Na jeho začátku je Mariino vyvolení. Bůh si vyhlédl Marii, Bůh za Marií poslal anděla. Je to Bůh, kdo začíná. To vyjadřuje i andělův pozdrav: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Marie je zahrnutá milostí, omilostněná, starý latinský překlad mluví o tom, že byla milostí naplněna. Nemá ale smysl ten text nějak hlubokomyslně přetěžovat. Je to jen vyjádření toho že Boží milost předchází nejen naše lidská jednání, ale i samotné rozhodnutí něco dělat.

Zároveň slyšíme i andělské Pán s tebou. Právě tak důležité sdělení, že Bůh dílo svých rukou neopouští. Boží požehnání otevírá prostor k aktivitě a stále to bude aktivita oboustranná. Pořád je to spolupráce. Být zahrnuta milostí a prožívat Boží přítomnost – to je něco, co vede k akci. Marie je zaražená. Přemýšlí, co to tedy bude znamenat v praxi. Jak se projeví Boží milost a Boží přítomnost v jejím životě?

Jen nepřímým svědectvím o tom, jak to prožívala, je andělovo „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.“ Neboj se… Jo, ona to není zas taková švanda, když Bůh vstoupí do lidského života. Být Božím požehnaným, mít Boha nablízku – biblické svědectví dost zřetelně ukazuje, že to znamená život v jednom kole. Vzpomeňme na Davida z prvního čtení. I jemu prorok Nátan říká: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“ Od okamžiku pomazání Samuelem se duch Hospodinův Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. (1S 16,13). Boží přítomnost v Davidově životě dosvědčují mnozí nevyjímaje třeba krále Saula (1S 18,28), který jinak Davida opravdu nemusel ani cítit. A přece není Davidův život jednou dlouho řadou klidu, pohody a úspěchů. Naopak je to dost divočina. A to je v Bibli i církevních dějinách pravidlem. Vůbec bych se nedivil, kdyby Mariina reakce byla velice vylekaná. Na stranu jednu je to úžasné, že se Bůh sklonil k obyčejné dívčině v galilejském zapadákově, ale na stranu druhou – tolikrát jsem si i já sám opakoval žalmistovu prosbu: Hospodine … odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál… (Ž 39,14)

Židovka Marie čeká, co z toho bude. Jak se tedy projeví, že nalezla milost u Boha? U ní tak, že počne a porodí syna. A ona ví, to co i my víme, totiž že nejsme loutky v Boží ruce, ale partneři. Bůh mnohde čeká na naši aktivitu a mnohdy k jednomu dobrému cíli vede mnoho různých právě tak dobrých cest. Je pak na nás, abychom posoudili, která z nich je pro nás ta nejpřijatelnější. Můžeme svobodně volit. Ještě jednou to první čtení – král David chce postavit Hospodinu chrám. Připadá mu nedůstojné, že on má zděný dům a schrána smlouvy, kterou s takovým jásotem a křepčením přivezl do Jeruzaléma, tak je pořád ještě ve stanu, jako bývala v dobách putování po poušti. Reakce proroka Nátana je typicky židovská: Hospodin je přece s Tebou, Davide. Neopustil Tě. Jdi do toho, co jsi si usmyslel. A protože Hospodin opravdu s Davidem je, tak do toho vstoupí a Davida zastaví. V téhle věci má totiž Bůh už své plány jasně stanovené a tento úkol zůstane na bedrech Šalomounovi. Ten už bude mít se sousedními panovníky mírové smlouvy a bude moci využívat zahraniční odborníky se zkušenostmi, které v Davidově době Izraelci nemají.

Marie slyší, že má mít syna. Fajn. To je dobré samo o sobě a je-li to Boží vůle, tak tím lépe. Jestliže proto může něco udělat, tak třeba tedy jít za Josefem a vyřídit mu toto Boží rozhodnutí? Je potřeba pospíšit se svatbou! Podobně jako David, tak i Marie je zastavena ve svém tvůrčím rozletu. S narozením Mesiáše má Bůh své velmi konkrétní plány a Josefova úloha tu bude výrazně omezena. A Mariina také. Tentokrát bude Bůh jednat sám – a ono toho budou mít Josef s Marií i tak plná řídítka. Prožívat Boží přítomnost, prožívat Boží jednání ve vlastním životě, to s tím životem dokáže pořádně zatočit.

Od Václava Havla je známý citát o naději: Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Tenhle citát mi dobře ilustruje postoj, který Marie zaujala. Ona neví, co jí to tedy vlastně čeká. Jasně, u Boha není nic nemožného, ale co ten Bůh tedy udělá, jak to udělá – tyhle informace Marie nemá. Zato má důvěru, že ať to bude cokoliv ať to bude vypadat jakkoliv, tak to bude mít smysl.

To zvlášť v tomto případě totiž vůbec není zřetelné. Za nemanželské těhotenství byl v Izraeli trest smrti. Za Mariiným „fiat“, tedy „staň se“, je reálné ohrožení života. Marie je prostá dívčina ze vsi, ale není ňouma. Přesto do toho jde. Přijímá, protože věří, že žít v poslušnosti Boží vůle má smysl. Má to budoucnost, která za to stojí.

V tomhle příběhu bude ještě několikrát Marie vystupovat dost vyplašeně. Ještě několikrát se bude učit, že tím „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ otevřela dveře Božímu působení ve svém životě a to s tím životem dokáže pořádně zamávat. Tu a tam se jí to fakt líbit nebude. Prorocky ji v příběhu těsně povánočním upozorňuje spravedlivý a zbožný stařec Simeon: „I tvou vlastní duši pronikne meč!“ Protože se s Marií ale nakonec setkáváme po nanebevstoupení v kruhu Ježíšových učedníků jak jednou z těch, kteří zůstávají společně na modlitbách, tak můžeme mít dobrou naději, že ve všech těch životních zápasech v konečném součtu obstála. Nevzdala to. Vydržela žít život ve vědomí Boží přítomnosti, i když to ani zdaleka není procházka růžovým sadem a dost často to bolí.

Jak jsme totiž viděli, tak v takovém životě jsou i okamžiky, kdy Boží vůle je jasně daná. Ve spoustě případů máme svobodnou možnost volby, ale čas od času ne. Jestliže jsme se rozhodli přijmout Boží pravidla, pak může být takový okamžik chvílí velmi bolestné rozhodnutí. I naší duší pronikne meč.

Jsme v Mariině situaci od samého začátku. I u nás je na prvním místě Boží milost. S horizontálou našeho pozemského života se protnula vertikála Božího vstupu. Díky tomu víme, že je něco víc, než jen tento život.

K tomuto rozpoznání jsme pak řekli své „ano“. Tím ovšem dáváme do pohybu věci, o jejichž důsledcích nemáme tušení. Ani nemůžeme mít. Nevíme a nemůžeme vědět, co to všechno bude pro nás znamenat. Rozpoznali jsme to ale jako správné rozhodnutí. Tímhle „ano“, které jsme řekli Bohu, jsme se sami chytli té Boží vertikály. Sami chceme, aby trvale určovala náš život. Chceme, aby Bůh byl s námi a promlouval do našeho života, protože – bez ohledu na to, jak to dopadne – tak takový život má smysl.

Tím jsme se stali Božími partnery. Je na nás, abychom promýšleli, co je dobré, co máme dělat a co dělat nemáme. V mnoha případech máme svobodu. Náš osud není předurčen a nalajnován. Není tu jedna Boží vůle, kterou je potřeba jen slepě poslouchat. Taková představa nás zbytečně omezuje a spoutává. Nutí nás trávit nekonečný čas v hledání toho, co přesně máme udělat – a ono je to Pánu Bohu jedno. Bůh nás nechce mít jako loutky, ale partnery k dialogu, ve kterém bere vážně naše rozhodnutí.

Zároveň ale očekává, že budeme brát vážně jeho rozhodnutí. Nastávají situace, kdy je Boží vůle jasná a jednoznačná. Kdy není prostor pro diskusi. Když Marie pochopila, že je právě v takovéto situaci, řekla „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova!“ Tímto okamžikem se stává „požehnanou nade všechny ženy“, protože tento bezpodmínečný souhlas otevírá cestu tomu, aby se skrze ni Boží Slovo stalo tělem.

Kdo ví, k čemu si Bůh může použít nás. Mariin příklad je jistě extrémní a úkoly takovéto závažnosti nás dozajista minou. I když – jak řekl anděl: „u Boha není nic nemožného!“ Princip ale zůstává zachován – tam, kde neznáme jednoznačnou Boží vůli, tam se nám otevírá prostor pro přemýšlení, volbu. Jistě, že Bůh je stále vedle nás. Nemá po mém soudu smysl trati čas modlitbou, jestli udělat k obědu guláš, nebo svíčkovou. Moudře o takovýchto otázkách píše Jacques Philippe, kterého čteme v úterý ráno – jde-li o spor mezi možnostmi, které vyjdou morálně nastejno, ta prostě vyberme kteroukoliv variantu. Udělejme to dříve, než nás ďábel nachytá a bude nás mořit pochybnostmi, že jen jedna z možností je správná a my nevíme která.

Jistě – jsou ovšem varianty nepřípustné. Vzpomínám na mírně přiopilou paní, která my vysvětlovala, že bude dělat k obědu cuketu, protože ta na zahradě její sousedky už je pěkně velká, tak už je nejvyšší čas ji ukrást. To už se přesouváme do situace, kdy je něco jasné a srozumitelné a na nás je, abychom respektovali jasnou Boží vůli. Krást sousedce cuketu je bez diskuse špatně. Mariino „Hle, jsem služebnice Páně“ ukazuje, že v tu chvíli je na naší straně respekt k pravidlům, která nastavuje Bůh.

Tak nás Marie v samém závěru adventu naučila důležitou věc – žít ve vědomí Boží přítomnosti znamená zachovat si svobodu volby a že následování Boží vůle tam, kde je zřejmá, je způsob života, která má smysl, ať už bude vypadat jakkoliv.

Amen.