L 1,26-38+46-55 – zvěstování Panně Marii

Jaký je to pocit, když jste prožili nějakou velkou změnu, kdy jde člověk do neznáma.

• změně školy, učitelů a spolužáků
• cesta na neznámé místo
• stěhování
• první cesta na tábor
• doplňte sami

Co jste dělali, dodávali jste si nějak odvahy?

Dnešní příběh je o dívce jménem Marie. Asi jí znáte – Marie a Josef, maminka Ježíše.

ČÍM BYLA MARIE VÝJIMEČNÁ?

Žila ve městě jménem Nazaret a ani toto město nebylo žádné významné centrum. Naopak – bylo to malé městečko a navíc leželo v Galileji. Nad tou krajinou ohrnovali někteří Židé nos. Zvlášť ti, kteří bydleli v Judsku a v Jeruzalémě. Galilea byla chudá hornatá země, kde žili spíše chudí lidé, zemědělci, rybáři, vesničané.

Marie byla už zasnoubená. Muže jí nejspíš vybrali rodiče, jak bývalo tehdy zvykem. Josef na ni byl hodný. Pocházel z rodu Davida a tak někdy žertoval, že je potomek velkého krále. Marie si jako jiné mladé ženy představovala, co ji v životě čeká. Jednou, možná brzy, se vdá, bude mít děti a bude se starat o dům a o svého muže.

Ale jednoho dne se stalo něco mimořádného. Přistoupil k ní cizí muž a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Marie nebyla zvyklá mluvit s někým o samotě, ale mnohem víc ji zarazila ta zvláštní slova. Co to asi znamená „milostí zahrnutá“? A proč to ten cizinec říká právě jí? Vždyť na ní není nic mimořádného.

Ale ten neznámý pokračoval: „Jsem Gabriel, posel Boží. Neboj se, Marie, nalezla jsi milost u Boha. Budeš mít syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude synem Nejvyššího. Bude kralovat na trůně svého otce Davida.“

V tu chvíli si Marie vzpomněla na původ svého snoubence, ale nahlas neřekla nic.

A posel pokračoval: „Tvůj syn bude navěky kralovat nad Izraelem a jeho království nikdy neskončí.“

To bylo na Marii trochu moc. Pochopila, že bude mít dítě a že to bude syn a že se stane významným člověkem. Snad i důležitějším než někteří králové. Vůbec však nechápala, jak by někdo mohl vládnout navěky. Každý přece jednou umře. Ale hlavně jí to připadalo celé zvláštní: ona přece není vdaná. Jak by mohla mít dítě bez muže? Bez svého Josefa?

Nakonec Gabriel, řekl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Tvé dítě bude nazváno Syn Boží. U Boha není nic nemožného.“

Marii se z toho všeho točila hlava. Nerozuměla úplně všemu, co anděl říkal, ale pochopila, že by měla mít dítě. Dítě bez svatby? Bez Josefa? Co tomu řeknou lidé? Ale zase na druhou stranu se mělo stát něco zvláštního. Nečekaného. Velkého. To dítě bude král. Syn Boží.

Pochopila, že to je zvláštní úkol právě pro ni. Že Bůh sám pro ni má zvláštní poslání. Pokud ho přijme, její život nebude jako dřív. Celý svět nebude jako dřív. Anděl stojí a čeká. Co mu odpoví?

Marie zavřela oči. Zhluboka se nadechla. A pak ještě jednou. A pak řekla „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Když znovu otevřela oči, anděl tu už nebyl. Ale Marie věděla, že zvolila správně.

—

Příběh, který jsme teď slyšeli, fascinoval hodně malířů. A protože chtěli sdělit, že se stalo něco mimořádného, namalovali různé krásné obrazy. Na všech to Marii sluší, zbožně přijímá, co jí anděl říká. Někde má nad hlavou i svatozář.

Ale já si myslím, že to pro ni musel být docela šok. Proto jsem vybral ještě jeden obrázek, který mám docela rád. Namaloval ho italský malíř Jacopo Comin, zvaný Tintoretto.

Tam to vypadá jinak. Totiž, že anděl Marii spíš přepadl a ona na to není vůbec připravená. Možná se bojí. Necítí se na ten úkol. A přesto právě ona má přivést Krista na tento svět.

Mě to přijde důležité. Pro nás. Protože Marie nám ukazuje jak na to. I za námi totiž přichází Pán Bůh a něco po nás chce. Vlastně něco podobného. Abychom do toho našeho světa přivedli Krista. Aby skrze nás vstoupil do toho, co se děje.

Třeba nás Pán Bůh volá skrze někoho, kdo volá o pomoc. Abychom se zastali pravdy, napravili nějako nespravedlnost, udělali něco, do čeho se ostatním moc nechce.

Jenže nám se to zrovna nehodí. Nebo nevíme jak na to. Jsme docela obyčejní. Je to nad naše síly. Bojíme se, že to nezvládneme. Nemáme čas. Anebo se nám docela obyčejně nechce.

Anebo můžeme být jako ta Marie. Která řekla: Udělám to. Skrze mě vstoupí Kristus do tohohle světa.

Bez toho, aby člověk nasadil sám sebe, to nejde. Můžeme o víře hodně mluvit. Můžeme i chodit do kostela. Ale když nenabídneme Pánu Bohu sami sebe, nic se nezmění. Ale když to uděláme, pak skrze nás Kristus může vstoupit do našeho světa.

—

Marie pak šla navštívit svou příbuznou Alžbětu. A mluvily spolu o tom, co se stalo. O tom, že právě jí byl svěřen takový úžasný úkol. Že jí Bůh zahrnul milostí. Že skrze ni přijde ten, který změní nespravedlivý svět. Že skrze ni přijde to, po čem lidé touží už odedávna – spravedlnost, milosrdenství, láska, naděje. A že to není úkol, nad kterým by měla vzdychat, jak je to těžké, ale, že je to radost, protože to znamená, že Pán Bůh na nás nezapomněl a skrze nás naplňuje své sliby.A jak měla radost, tak o tom složila modlitbu – písničku (Má duše Boha velebí) a my si ji teď společně zazpíváme. amen