L 13,20–21

Písně: 263, 688, 651, 360, 166, 489

4. neděle adventní
Introit: Za 9,9
Čtení: Mk 1,1–8
Text: L 13,20–21
Poslání: Fp 4,4–5

Milí bratři a sestry,

Tak už nám hoří i a čtvrtá svíčka. Od zítřka už bude stačit jen jedna ruka, abychom ukázali, kolikrát se ještě vyspíme a budou Vánoce… Kvas už je hozený do mouky. Teď už jen stačí čekat a dlouho to trvat nebude. To jen ta příprava kvasu byla pracná a náročná na čas. Vlastní vykynutí těsta je v srovnání s těmi hodinami čekání při výrobě kvasu vlastně jen kraťoučký okamžik.

Z jednotlivých adventních výkladů už víme, že máme čekat vytrvale a že při čekání máme brát ohled na druhé. Dnešní podobenství o kvasu nám pak chce vysvětlit a ukázat, co je vlastně už všechno uděláno a podtrhnout, že ono toho na práci už tolik nebude. V rámci liturgického roku je čtvrtá neděle adventní a čas se více než nachýlil. A mám za to, že ten čas se nachyluje i v mnohem obecnějším pohledu na dějiny tohoto světa, než jen to, že se šestkrát vyspíme a bude Štědrý den.

Představme si onu ženu z Ježíšova podobenství, či přirovnání, ženu, která právě do mouky vhodila kvas. Z běžné praxe vlastně kvas vůbec neznám, protože jsme vždycky používali koupené droždí. Je to s ním jednodušší – těstu stačí nižší teplota a těsto s droždím také kyne rychleji, než s kvasem. Ale co především, droždí koupím hotové, zato výroba kvasu je složitá věc, která trvá mnoho hodin. Když je ale hotový, pak už vlastní výroba chleba nic tak složitého není. Mouka, voda a sůl – a do toho vhodím ten kvas, který vlastně všechno podstatné udělá za mě. Ta složitá příprava kvasu zajišťuje úspěšný průběh všeho dalšího. Stačí to promíchat a čekat – a ono už to něco dělá. Tahle zkušenost je za Ježíšovým podobenstvím. A my se od této zkušenosti můžeme odrazit k přemýšlení o Božím království, které už je za dveřmi.

Tím, co mi připadlo nejdůležitější a co jsem již naznačil je, že to podstatné už bylo uděláno. Ježíš neřeší, kdo že udělal ten kvas. Prostě tu je, to co mělo být uděláno, tak je uděláno. Všechny ty přípravné práce, které zdánlivě byly hrozně samoúčelné, tak mohou vydat svůj užitek – asi jako Jan Křtitel by byl sám o sobě jedním podivným a osamělým hlasem volajícího na poušti, ale stal se sám jakýmis „kvasem“, který měnil postoje lidí a řada jeho učedníků se později stala učedníky Ježíšovými

Právě tak i my se svou vírou vstupujeme do něčeho, co už běží, co běží dlouho. Spousta kvasu byla udělána! Byly tu ty úplně první Vánoce, Velikonoce i Letnice, tedy pro nás se Spasitel narodil, nám odpustil nám naše viny a nám dal Ducha svatého. Bylo toho pak ještě mnoho dalšího, než jsme se tu objevili my. Byla probojována nepřeberná řada duchovních zápasů a v tom, co v nich bylo vybojováno, se skrývá naše naděje pro budoucnost, naděje pro změnu, protože tyto vzácné dary jsou právě oním kvasem, který dokáže prokvasit náš život. Kvas je nutný. Bez kvasu mouka nebude dělat nic. A nejen, že nebude dělat nic, ona také nebude k ničemu užitečná. Jíst mouku jen tak, to se nedá. K tomu, aby ten náš život měl nějaký smysl, tak potřebujeme Spasitele, potřebujeme odpuštění hříchů a potřebujeme pomoc Ducha svatého. A potřebujeme církev, společenství lidí, kteří probojovávají podobné zápasy, jako my. Bez toho všeho, tam, kde žijeme jen z vlastních sil, tam jsme jen ty tři měřice mouky. Možná krásné, bílé, jemně umleté – ale k ničemu dobrému nepoužitelné. Té mouky není málo. Tři měřice, to je 36 litrů mouky. To už je samo o sobě docela dost! To je na chleba pro stovku lidí! Ale nic se nevyřeší tím, že budeme přidávat mouku a další mouku a ještě další mouku. K tomu, aby těsto prokvasilo, k tomu, aby z té mouky bylo něco k jídlu alespoň pro jednoho jediného človíčka, tak je potřeba kvas. A tak tu máme první postřeh – bez kvasu to nepůjde. A chvála Bohu, kvas tu je. Spasitel přišel mezi nás, přinesl nám odpuštění vin a dodnes sesílá Ducha svatého a tak církev až pod dnešní časy brány pekelné nepřemohly. Nejsme jen ta mouka, máme naději pro budoucnost.

Další postřeh je v nepoměru množství mouky a kvasu. Hrouda kvasu na těch několik desítek kil mouky. V původním textu se dokonce mluví o to, že ta žena „skryje“ kvas do těsta – a ono to tak snadno může připadat, protože ta hrouda kvasu v hromadě mouky zmizí jako nic. Je to tak i v duchovné oblasti. Nebýt Ježíše, tak Jan křtitel by byl za pár let zapomenut. Ale i to, co dělal sám Ježíš – Vánoce, Velikonoce a Letnice – to z pohledu nezaujatého pozorovatele také není nic moc. Dokonce ani za časů Ježíšových tyto události nepřipadly lidem zvenku nijak zajímavé. Hrstka Ježíšových učedníků si vyprávění o těchto událostech vyprávěla mezi sebou, protože učedníci rozpoznali, že Vánoce, Velikonoce a Letnice mění od základů dění ve světě. Ale to byla skutečně hrstečka lidí. Ti lidé, kteří se k Ježíši přímo nehlásili, tak na těchto příbězích neviděli vůbec nic zajímavého. Jakési dítě se narodilo v zapadlém koutě Římské říše, v dospělosti bylo popraveno a o židovských svátcích Letnic došlo k nějakému podivnému úkazu, který na pár dní zaujal poutníky v Jeruzalémě. Nic zajímavého to není a tak se první zmínky o Ježíši z pera nekřesťanů objevují až o mnoho desítek let později, v době, kdy už zdaleka nebylo křesťanství v obrovské Římské říši bezvýznamným kváskem, ale významnou a dobře viditelnou silou.

Již dvě obrazná dotažení Ježíšova podobenství o kvasu chápeme – víme, že to podstatné, co dává naději pro budoucnost, to jsme dostali darem a víme, že i když to vypadá, že jsme dostali hrozně málo v porovnání s tím, kolik nás je a kolik toho je potřeba ve světě udělat, tak to bohatě stačí. Ta maličká hrudka kvásku to zvládne. Jen je potřeba jí dát čas a prostor. To je třetí postřeh. Není to hned. Kvas postupně prokvašuje další a další kousky těsta. Kynutí je složitý proces a má řadu dílčích kroků, které se nemohou přeskočit. My jsme netrpěliví. Nechce se nám čekat, ale Boží dílo v tomto světě má svoji vlastní dynamiku, má své vlastní tempo, které určil sám Stvořitel. Ten, který vyrobil kvas, tak ten má také naplánováno, jak dlouho co bude probíhat.

A ono je toho víc, co se nám nelíbí. Během kynutí se těsto pročišťuje. Kvásek má antiseptické účinky – ničí choroboplodné zárodky. Pokud jde o skutečné těsto, tak nám to vyhovuje – ale když jde o nás a o Boží dílo v našem životě, tak je to horší. Nám se nelíbí, když v nás Bůh něco likviduje. Když z našeho života odstraňuje něco, co v něm možná už léta mělo své místo, ale Bůh ví, že to tam nepatří. Když z nás odstraňuje naši pýchu. A ono je tak příjemné i říkat, jak jsem dobrý a kam se na mě druzí hrabou. Když z nás odstraňuje naši zlobu. A ono je tak příjemné připomínat si chyby druhých, protože hned jsme sami ve svých očích lepší. Když z nás odstraňuje naše spojení s tímto světem a vede nás k výhledu k onomu budoucímu místu, které bychom měli vyhlížet. Ale ono je tak příjemné užívat si radovánek tohoto světa a myšlenky na poklady nastřádané v nebi odkládat na někdy jindy.

Takovéto pročišťování bolí – v duchovní oblasti, v oblasti našich citů, tedy na duši a někdy i na těle – když nás Bůh čistí. Když jako moudrý vinař odřezává neplodné ratolesti a zaštipuje lístky, na první pohled ubližuje rostlině, ale on ví, že to dělá proto, aby pak úroda byla o to větší. U toho vinného kmene tomu rozumíme, známe to z vlastních zahrad a sadů, že je potřeba stromy prořezávat a rajčata zaštipovat, aby byla úroda větší. Víme, jak je potřeba takto zdánlivě ubližovat stromu, ale kdo to nedělá a nechá strom svému osudu, tak děl velkou chybu. Zplanělý strom nakonec nemusí také dávat úrodu žádnou, jen malá nepoživatelná pláňata. A ono je to tak i s tím těstem – i tam je potřeba ona změna, i tam je potřeba počišťovací funkce kasu. Už víme, že mouka se jíst nedá. Chleba z nekvašeného těsta není nic valného – teprve kvas, dělá chléb stravitelnějším, dělá chleba chlebem. Nechat se prokvasit, nechat do svého života vstoupit zvěst Vánoc, Velikonoc a Letnic – to dává našemu životu smysl, dělá náš život skutečným životem.

Je potřeba nechat se prokvasit. Nechat prokvasit celý svůj život. Tomu těstu to nějaký čas trvá, ale nakonec moc a síla kvasu pronikne do posledního kousku těsta. Podtrhuji to, že kvasný proces musí proniknout do celého těsta. Víme, jak je protivné, když v chlebu narazíme na hrudku mouky, které se moc a síla kvasu nedotkla. Právě tak Bůh chce vstoupit do všech oblastí našeho života. Právě tak, jako je protivné narazit v chlebu na hrudku mouky, tak se Pánu Bohu nelíbí, když si nějakou část svého života tak říkají „vyhradíme pro sebe“. Jako bychom řekli: „Ano, Pane Bože, chci ti patřit – ale, do tohohle mi nemluv!“ Nemluv mi do mé lásky k alkoholu, ke kartám, k roznášení klepů a drbů, nemluv mi do mé touhy rozkazovat druhým, nemluv mi do mé závistivosti či hádavosti… Každá máme ve svém životě nejednu hroudu mouky, se kterou by bylo potřeba něco dělat, nechat ji prokvasit Božím působením, přeměnit na něco užitečného. Ono se to nemusí hned vyhodit! Pán Bůh dokáže zázraky! Tu mouku – v původní podobě nepoživatelnou – tak kvas neodstraní, ale promění.

V mém oblíbeném (a nejen mém!) C. S. Lewisovi se v jedné knize o cestě do nebe objevuje scéna s člověkem, který se nedokázal zbavit sukničkářství. Bylo tam symbolicky zobrazené takovou protivnou ještěrkou, kterou měl skrytou za kabátem. A ten člověk věděl, že s tou ještěrkou do nebe nesmí. A teď si s tou ještěrkou povídá a ona říká, že když ji zahodí, tak už se nikdy nemůže vrátit. Připomíná mu spousty těch prchavých radostí, které prožil a které samy o sobě byly krásné … ale v té prchavosti zároveň smutné a ubližující … ženoucí zase za dalšími takovými, které na chvilku krásné budou – a ten člověk váhá. Chtěl by jít do nebe, chtěl by jít za Bohem – ale ví, že s touto vlastností k Bohu nemůže. Tak co s tím teď. Nakonec zavře oči a ještěrku s výkřikem „Zmiz z mého života!“ zahodí. A ona se vrátí jako krásný bílý kůň. Ta síla, energie, čas – prostě všechno, co sobecký člověk zatím dával do té protivé ještěrky, tak to se Bož mocí změnilo v něco krásného, ušlechtilého, o bude přinášet nejen chvilkové pomíjivé potěšení, ale přinese to sílu která člověka ponese dál. Bolelo to. Znamenalo to něčeho se vzdát. Mouka musel přestat být nepoživatelnou moukou, aby se mohla stát těstem a pak dobrým chlebem.

Tu sílu nemá mouka sama v sobě. Musí přijít cosi z vnějšku, cosi, co nepoživatelnou mouku promění v poživatelný chléb. Potřebujeme sílu Vánoc, Velikonoc a Letnic, aby proměnila náš život. Je to zdánlivě strašně málo. Jakési vyprávěnky o životě jakéhosi židovského rabína, který žil a zemřel před dvěma tisíci lety. Ale tohle hrozně málo, to je kvas, který když necháme vstoupit do našich životů, tak má dost síly, aby je změnil.

Ve chvíli, kdy změní nás, tak to ale jde dál. Mouka proměněná kvasem na těsto zasahuje další a další kousky doposud nezasažené mouky a mění je. Tam, kde je ke takovýto proměněný křesťan postaven do světa, tam také působí. Nelze spoléhat na jakési výjimečné jedince, kteří „zmisionaří svět“. Kvas funguje jinak a v rámci prokvašování těsta leží zodpovědnost na nejbližším okolí na každém z nás. Tady může nastat problém. Ne, že by kvas ztratil sílu, ale my jeho působení zatavíme. Ona žena z dnešního podobenství velmi dobře ví, že kvasný proces se dá zastavit chladem. Když těsto nebude v teple, tak nevykyne. To je právě ten okamžik, kdy my sami – protože my jsem to těsto, které je proměňováno mocí kvasu a má měnit dál všechno kolem sebe – když tento úkol začneme zanedbávat. Když začne stydnout naše víra, naděje a láska a my přestaneme sami působit v jejich moci, kterou jsme nechali vstoupit do svých životů. Když přestaneme spoléhat na Boha protože to je podstata víry. Když přestaneme očekávat dobrou budoucnost, protože to je naděje. A když přestaneme žít jako obrácení křesťané, protože celý náš život by měla prostupovat láska.

Z těchto třech podstatných věcí života křesťana bych tak říkajíc „adventně“ chtěl podtrhnout tu prostřední – naději. Očekávání toho, co bude. Ještě jednou toho Jana Křtitele, za kterým vycházela celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jenže tím to nekončilo! Pak přišel Ježíš a celé tohle hnutí pozvedl na „kvalitativně vyšší“ úroveň.

Mám dojem, že celý svět už tak či onak byl evangeliem zasažen. Že už snad není člověk, který by se nějak nepotkal s křesťany, s křesťanstvím, s církví a její prací. Kynutí už jaksi ustává… Můžeme se nad tím pozastavit v hrůze a děsu, že církev zanikne. Ale to není dobrý pohled. Když těsto přestalo kynout, nenastává čas, aby byl vyhozeno, ale aby bylo dáno do pece a stalo se chlebem. Už někde hodně blízko před námi je žár pece Božího soudu. Teď už by bylo fakt hodně hloupé být špatným nepoužitelným těstem. Něco zanedbat, začít stydnout. Vždyť žár Božího soudu oddělí dobré a zlé a v tuhle chvíli už jen pár kroků před námi je otevřená brána do Božího království.

Amen.