L 1,39–42

Písně: 67, 638, 671, 219, 487

Introit: Ž 67
Čtení: Gn 32,4–22
Text: L 1,39–42
Poslání: 1Pt 3,8–9

Milé děti, milí bratři a sestry,

dva příběhy tu dnes máme – setkání Alžběty a Marie a setkání Jákoba a Ezaua. Spojuje je slovo „požehnání“ a o něm bude dneska řeč. Alžběta označuje Marii za požehnanou nade všechny ženy“, tedy za nejpožehnanější ze všech žen na světě. Jak připomínala sestra farářka Butová v pátek, narození dívky Izraelci moc nevítali. Každá matka chtěla hlavně syna a byl v tom i rabíny zdůrazňovaný důvod – syn se může stát Mesiášem. Holka ne. Co s holkou…

Za Alžbětou přichází Marie, které nejen, že se narodí syn, ale bude to syn, který opravdu Mesiášem bude. Proto Alžběta tak vyzdvihuje, že je Marie ta nejpožehnanější z všech žen, protože jí se toto odvěké očekávání všech izraelských žen splnilo. Ona se matkou Mesiáše opravdu stane. Jenže – a to je poselství dnešního kázání – ono to s tím požehnáním není tak jednoduché.

Požehnaný člověk… Co si tak pod tím představit? Když bychom o někom řekli: „Jo tomuhle člověku Pán Bůh žehná!“ Určitě tam bude patřit zdraví, pohoda, klid, majetek, v rodině všechno klape, zaměstnání pěkné. Když bych vzal, že tohle je opravdu cíl a pak si tak představím, co si prožila Marie, tak to něco neklape. Pohoda, klid, majetek, v rodině všechno klape – to není Mariin případ. Už to těhotenství jí dost zkomplikovalo život, s malým miminkem musel utéct do Egypta, dvanáctiletý synek se jim ztratil v Jeruzalémě, s dospělým si nijak valně nerozuměla…

Podíváme se na Jákoba. Ten o požehnání stál tak moc, že kvůli němu ošidil bráchu i tátu. Praotec Jákob, praotec Božího lidu, člověk mnohonásobně požehnaný na majetku i rodině. Na stranu druhou v lecčems vzor ne zas tak následování hodný. Vůči svému otci a vůči svému bratru se opravdu zachoval velmi ohavně. Tu historii „Jákob × Ezau“ jistě velmi dobře známe. Prodané prvorozenectví, to se snad ještě dá vykládat jako Ezauova hloupost. Ale to, jak Jákob získal otcovské požehnání, tam už není omluva žádná. To je prostě naprosto zjevný podvod – obalit se chlupatými kožešinami a vydávat se za staršího bratra.

Požehnání ale (hloupé slovo) „funguje“. Přesně tak, jak tomu Izraelci tenkrát rozuměli – Jákob má několik manželek a s nimi spoustu dětí. Má ohromné množství majetku – sluhy, služky, stáda ovcí, koz, krav, oslů i velbloudů. Kdo se nad tím tenkrát zamyslel, tak musel říct, že tenhle Jákob, to je člověk, kterého si Pán Bůh oblíbil, kterému žehná, kterému dává všechno, co si jen chlap může přát.

Jákob vidí, že Boží požehnání sice dostal. Ale právě tak vidí, že tím ještě není všechno vyřešeno. Pán Bůh mu požehnal a on má se čtyřmi ženami dvanáct synů. To zní na první pohled úžasně. Ale šťastný není. Má několik manželek, ale tyhle manželky se mezi sebou hádají a on je v tom sporu jak zrnko obilí mezi mlýnskými kameny. Vztahy mezi jeho syny také nejsou úplně harmonické. Ti starší se nakonec svého nejmladšího bratříčka Josefa zbaví. Prodají ho do otroctví a tátovi namluví, že ho zadávil lev. Je to až šílená ironie, jak ten dávný švindl, který Jákob provedl svému otci, tak ho teď také dohání. Už zase jeden sourozenec žárlí na druhého a aby dosáhl svého, tak přitom ošidí vlastního tátu.

Jákob to ale neměl jednoduché ani v jiných vztazích. Utekl ke strýci Lábanovi a zamiloval se do jeho dcery. Sedm let za ní sloužil, aby ji mohl dostat za manželku a když se vzali, tak zjistil, že mu novopečený tchán podstrčil její sestru, protože první se přece má vdávat ta starší. Těžko říct, jak si ty vztahy nakonec srovnali, ale těch švindlů a podfuků je pak v jejich vzájemném vztahu víc a čteme, že příliš v dobrém spolu nevycházeli.

Nu – a pak to, o čem mluvíme dnes, tedy vztah s bráchou. Prvorozenectví poctivě koupil. Tedy – poctivě – můžeme spekulovat nad tím, že to neproběhlo úplně podle pravidel slušného chování. Dneska se ve smlouvách objevuje věta, že smlouva je uzavřena svobodně, bez nátlaku a není uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Představuji si dnešní soudní spor o neplatnost smlouvy, kde by si Ezaův advokát dost možná vyhrál. Jeho mandant byl vyčerpán, unaven a že takto nevýhodnou smlouvu podepsal v jasném rozrušení mysli.

To, že požehnání Jákob vyšvindloval, to už je ale zcela bez debat, tady netřeba hledat právníka, který by to nějak řešil. I takto vyšvindlované požehnání ale zůstává požehnáním. Ezau je poškozen ve svých právech, ale nic s tím nenadělá. O to větší vztek pochopitelně na Jákoba bude mít. A Jákobovi to právě tak pochopitelně nemůže uniknout.

Ejhle, Jákob vidí, že se provinil a musí se s tím nějak vyrovnat. Co udělal, jak to zkoušel řešit? Nejprve to zkouší velmi pokorným pozdravem, který posílá po služebnících. Jenže služebníci se vrací se slovy: „Přišli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale on ti už jde vstříc a je s ním čtyři sta mužů.“ To zní dost hrozivě. Až příliš to připadá, že si to Ezau jde s Jákobem vyřídit jednou provždy.

Jákobovo řešení je docela rozumné: Krok číslo 1 – nejprve nouzové řešení: rozdělit tábor na dvě části. Jestliže se Ezau opravdu chce pomstít, tak v době, kdy bude masakrovat jednu část, může se druhá zachránit útěkem. Krok číslo 2 – Jákob se modlí. Vyznává, že není hoden milosrdenství, které mu Bůh prokázal. V tom vidím i vyznání vin, přiznání si, že se proti Ezauovi provinil. Pak připomíná Bohu jeho zaslíbení a dovolává se Boží věrnosti. Krok číslo 3 – hledá, jak by bratra usmířil. Posílá několik stádeček: v jednom dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, v dalším třicet velbloudic se sajícími mláďaty, ve třetím čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. Honáci mají za úkol vždycky jedno a to samé – až potkají Ezaua a ten se pochopitelně bude ptát, co jsou zač, odpověď bude vždy stejná – to je dar na usmířenou od Tvého bratra Jákoba. Je to dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi; on sám je za námi. … tvůj otrok Jákob je za námi, neboť řekl: Darem, který jde přede mnou, chci ho usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.

Jákoba čeká ještě zápas s Bohem, kde Bůh zkouší, jestli Jákobovi opravdu jde o usmíření. To můžeme vykládat někdy jindy. Důležité je, že se s bratrem opravdu usmířil. O pár kapitol dál pak v Bibli čteme, že ve věku sto osmdesáti let zemřel jejich otec Izák a oba bratři ho společně pochovali (Gn 35,28)

Máme tu tedy Marii požehnanou nade všechny ženy. Máme tu Jákoba, kterému jeho otec také požehnal. Pro jednoho jako druhého to ale znamenalo spoustu práce. Pro Jákoba to bylo ještě komplikovanější, protože si to požehnání pošpinil hříchem proti bratrovi. Ani Marie to ale neměla nijak jednoduché.

Když se na ně ale podíváme s odstupem let, tak jeden jako druhý nakonec představují velmi významné osobnosti v dějinách Božího lidu. Jákob dostal od Boha jméno „Izrael“ a toto jméno pak nese celý Boží lid. Od Jákobových synů se odvozuje dvanáct pokolení Izraele. Od Mariina Syna se odvozují všichni křesťané jako duchovní Izrael, jako Boží děti. To požehnání ani náhodou nepřišlo nazmar, přineslo Božímu lidu spoustu dobra.

Co z toho vyplývá? Že je potřeba si stále připomínat, že požehnáním se tak nějak přesouváme do „Boží sféry vlivu“. Požehnání je nám dáno proto, abychom dělali něco, co se bude Pánu Bohu líbit. Něco, co bude v souladu s jeho plány se světem, co pomůže tyto Boží plány uskutečnit. Přijmout Boží požehnání, být požehnaný znamená nějaký úkol. Když prožijete něco tak pěkného, že si řeknete, že to je Boží dar, že to je projev Božího požehnání, bude to docela určitě spojeno s nějakou prací a dost možná namáhavou a těžkou.

Jákob dostal od Boha stáda zvířat a díky nim se mohl usmířit se svým bratrem. Určitě to pro něj nebylo nic jednoduchého. Marie porodila Mesiáše a v Bibli o ní čteme, že se nakonec v církvi modlila s učedníky. Ani pro ní to nebylo nic snadného.

Tak i pro nás přijmout Boží požehnání, být požehnaný, znamená, že s tím i my také máme nějak moudře naložit. Možná to nebude snadné, ale Bůh nám věří. Proto nám žehná, abychom si i my mohli zapojit do jeho plánů se světem. Abychom mu pomáhali prosazovat jeho vůli.

Když v tom úkolu obstojíme, naplníme tak Boží vůli a bude to k dobrému nám i lidem kolem nás.

Amen.