L 1,39–56

Introit: Ž 107,1–9
Čtení: 1S 1,9–20.2,1–8
Text: L 1,39–56
Pro většinu lidí jsou vánoce svátky rodinné pohody, odpočinku a klidu. Ale ti, kteří nám v Písmu vyprávějí o narození Božího Syna, žádný takový vánoční klid neznají. Vyprávějí o spíše o pohybu, o cestě, o spěchu. Josef s Marií putuje do Betléma, pastýři pospíchají k jeslím, mudrci se vydávají za hvězdou, která jde s nimi k nemluvňátku. A dnešní oddíl z Lukáše, který na vánoce připravuje, vypráví o cestě Marie za Alžbětou. O nazaretské dívce, které přijala v pokoře svěřené poslání být matkou Spasitele, Lukáš píše: „V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova.“ Byla to odvaha: těhotná Marie spěchá za svou příbuznou, o níž ji anděl oznámil, že také čeká děťátko: „počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.“ Bůh činí divy a Marie spěchá, aby se s ní mohla radovat. A také aby jí Alžběta byla dotvrzením andělského zvěstování.

Však ta dívka je sama s velikým tajemstvím, jež nikomu neřekla. Kdo by mohl pochopit to, čemu ona sama nerozumí ani za mák: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní.“ Tak to slyšela z úst anděla; žádné vysvětlování, jen ujištění, že Bůh sám bude jednat. Proto spěchá za tou, s níž také jednal Bůh, u něhož není nic nemožného. Těhotná Alžběta je znamením, že Pán Bůh splní i jí svůj slib. Přijala jej ve víře, ale i velká víra potřebuje povzbuzení a utvrzení. Marie se vydala sama na dlouhou, několikadenní cestu. Spěchá tak, jako budou pospíchat pastýři k jejímu narozenému Synu. Jistě je i nedobrá uspěchanost, jež nedokáže vzít vážně biblickou moudrost: „Kdo věří, nebude kvapiti“ (Iz 28,16). Ukvapenost – třeba v hodnocení našich bližních – může hodně ublížit; někdy zase je projevem toho, že nedokážeme spoléhat na Boží čas a chceme mít všechno rychle a hned. Ale u Marie je to spěch dychtivé víry, která se cele vztahuje k tomu, co jí Bůh dává. Tady není na místě lhostejnost a otálení. Proto se vydává na cestu za Alžbětou.

Když se Martin Luther zamýšlel nad její cestou, napsal až vzrušená slova: „Bylo by málo, kdyby se jí připravil zlatý kočár s průvodem tisíců koní, kde by zněly fanfáry a volání, že tady přichází největší žena ze všech. Ale nic takového: ta chudá dívenka jde pěšky tak dlouho cestu víc než dvacet mil a je to přitom matka Boží. Nebylo by divu, kdyby všechny hory poskakovaly a tančily radostí.“

To se sice nestalo, ale v těle Alžběty, kterou Marie pozdravila, se pohnulo, doslova poskočilo dítě radostí (kralický překlad: „zplésalo nemluvňátko“). Z něho vyroste později Jan Křtitel, který připraví cestu Mariinu synu a zároveň Synu Božímu. Je to zvláštní setkání dvou budoucích matek. A ta starší „zvolala velikým hlasem: Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.“ Marie ji ještě ani nestačila říci, co prožila, ale Alžběta, která je naplněna Duchem svatým, poznává její tajemství. Ta slova veliké úcty, které zní z jejích úst, opakuje po ní celá církev. A Alžběta vyslovuje právě nad Marií vůbec první blahoslavenství v celém Novém Zákoně. Mariin Syn právě blahoslavenstvím bude začínat své kázání na hoře. Teď jeho matka smí slyšet: „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“

Marie je požehnaná a vyvolená z Boží milosti a je blahoslavená, protože uvěřila Božímu slovu. A když Marie zpívá svůj veliký chvalozpěv,

zní tam její jistota: „Hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení (všechny národy).“ Její slova a odpověď Alžběty na její pozdrav dávají Marii zvláštní význam v životě církve. Ale marně bychom v Písmu hledali důkaz pro tvrzení, že Marie je zvláštní svou mimořádnou kvalitou, že je lepší než ostatní. Bůh nepřichází k nikomu jinému než k hříšnému člověku ve své milosti – to je obsah celého evangelia. Není blahoslavena pro svou čistotu, neposkvrněnost a bezhříšnost, ale proto, že Bůh si ji vyvolil, že se k ní sklonil v jejím ponížení, jak sama zpívá ve své písni vděčnosti. Je blahoslavena – znovu připomeňme Alžbětina slova – protože uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.

Ta Mariina píseň je hymnus na Boží milost. Je v téže tónině, která z písně Anny, matky proroka Samuele, v tónině veliké vděčnosti. A slova té písně jsou vlastně verše převážně z knihy Žalmů, kterou Boží lid otevírá jako knihu chval. Však Marie ji bohatě využívá: když zpívá o hladových, které Bůh nasycuje dobrými věcmi, opakuje vlastně žalmová slova, jež jsme slyšeli na začátku: „Dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých věcí.“ A stejně tak tu zní jistotné ujištění o Božím milosrdenství, které zůstává od pokolení do pokolení Božího lidu, o svržení pyšných a povýšení ponížených. Jako by Marie viděla – stejně jako proroci – to, co ještě není nikde vidět, ale co je tak jisté, jako by to už byla hotová skutečnost. To proto, že je tu věrný Bůh, jehož sliby jsou spolehlivé a jeho slovo nikdy nezklame.

Tomuto slovu, jež teď zní v jím chvalozpěv, Marie uvěřila. V tom je její blahoslavenství, které její Syn rozšířil i na nás, když řekl po svém vzkříšení Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Ve víře jsme s Marií na jedné lodi. Nebudeme se k ní modlit, to by ona sama nechtěla. Není dárkyní spasení, vždyť sama se k spasiteli obrací: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ Ale smíme se radovat – i o těchto vánocích – právě z toho, co Bůh při ní učinil, že se k ní sklonil, aby byla matkou „mého Pána“, jak vyznává Alžběta. To osobní přivlastnění znamená, že člověk jej za svého Pána přijímá. On je Pánem ještě v těle své matky, ale je Pánem i když leží v jeslích. Většina lidí nemá nic proti děťátku, které leží v jeslích či roznáší dárky. Ale jen z moci Ducha svatého, který je dán nejen Alžbětě, ale i nám, můžeme vyznat: Ježíš je Pán. A dokonce tam můžeme připojit i to „můj“ a opakovat s vnitřním porozuměním slova Lutherova katechismu: „Věřím že Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, zrozený z panny Marie, je můj Pán, který mě ztraceného a zavrženého člověka, vykoupil, vyprostil a vysvobodil od všech hříchů.“

Amen.