L 14,16–24

Introit: Iz 25,6–8
Čtení: Ř 6,3–14
Text: L 14,16–24
Jeden člověk chystal velkou večeři a pozval mnoho lidí. Tak začíná Pán Ježíš své podobenství o hostině. Vyprávěl je lidem, kteří četli Písmo a jistě znali slovo proroka Izaiáše, jež k nám znělo na začátku, slovo veliké naděje pro všechny lidi, i pro ty, kdo nepatří k vyvolenému národu: „Hospodin zástupů připraví hostinu na této hoře všem národům.“ Je to hostina lásky, kterou Bůh má ke všem lidem. Všichni jsou jakoby pod závojem, který jim zastírá výhled k světlu, ale právě při této hostině, kde je hojnost všeho dobrého, lidé prohlédnou, aby poznali, jak Bůh je má rád.“ Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy a přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.“ (Iz 25,6–7)

To je pozadí Ježíšova podobenství: ten, kdo připravuje hostinu, myslí na dobro svých hostů. Chce s nimi sdílet to nejlepší, co má. Jde mu o to, aby všichni, pro něž to všechno dělá, seděli u jeho stolu v jeho společnosti. Proto také posílá svého služebníka, aby těm pozvaným řekl: „Pojďte, všechno je připraveno.“

Ale ti, kteří mají přijít, připraveni nejsou, protože mají jiné starosti a zájmy.

To podobenství ukazuje, že o tu hostinu vlastně nikdo nestojí. Těm pozvaným se to ani trochu nehodí. Jejich omluvy jsou sice zdánlivě zdvořilé, ale ukazují, jak si pozvání vůbec neváží. Vymlouvají se a je to až směšné: nemám čas, protože se musím podívat na koupené pole. Cožpak by to nepočkalo, stejně jako ta zkouška dobytčího spřežení? „Další řekl: Oženil jsem se a proto nemohu přijít.“ Proč by ne – kdyby chtěl, může přijít se svou ženou.

Zdá se, že se tady jedná o Izrael, jemuž především znělo Boží pozvání k spáse v Ježíši Kristu, ale on je odmítl. Ale to odmítání toho, co Bůh člověku chce dát, je stále aktuelní. Máme čas na své věci, na to, se pokládáme za důležité, nikoliv na to, co Bůh připravil pro naše dobro, pro naši záchranu. Bez jeho hostiny se i dnes celá civilizace, všechny národy docela dobře obejdou a vůbec nepotřebují odstranit to všechno, co brání vidět Boží pravdu. Bůh zve, nabízí to nejlepší co má a člověk o to ve svém celku nestojí.

A přece ta hostina neskončí v odpadcích. Koná se, ale jsou tu jiní lidé, kteří by si nemohli koupit pole či spřežení; ani do chrámu by je nepustili, protože jsou zmrzačeni a poškozeni. Ti byli pozváni a když je ještě místo a hostitel chce, aby se naplnil jeho dům, jde služebník už po třetí s pozváním k bezdomovcům a tulákům. Tihle lidé, kteří se neodvážili do městských ulic a plížili se někde u ohrad na periferii, jsou pozváni také. „Přinuť je, ať přijdou“ – oni by si totiž netroufli, takže služebník musí na ně naléhat a dodat jim odvahy, aby přišli na hostinu.

Když si první církev toto podobenství vyprávěla, v těch poškozených a zmrzačených lidech poznávala hříšníky a celníky, s nimiž jejich Pán stoloval. A v těch tulácích, kteří neměli nikde domov, viděla pohany, k nimž přišlo pozvání evangelia. To veliké setkání s tím, který zve člověka k radosti a k hojnosti své hostiny, se uskutečnilo a děje se stále. Jistě že jsou a snad v převaze ti, kdo o to nestojí. O těch je řečeno: „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni (a nepřišli – jak je zřejmé z textu), neokusí mé večeře.“ Není už dán náhradní termín, prostě už nikdy se to pro ně neuskuteční. Když člověk odmítne Boží lásku, která pro něj připravila hostinu, vlastní vinou se o ni připraví – a na vždy. Když Matouš podává toto podobenství, vypráví o hněvu hostitele – krále, který trestá smrtí ty, kdo se mu vysmívali svým pyšným odmítnutím jeho pozvání. Zde také čteme: „pán domu se rozhněval.“ Ale na rozdíl od Matouše Lukáš zná jediný trest: neochutnat to, co hostitel připravil, nesdílet jeho radost, připravit se o to nejlepší. V tom je trest, který člověk vynáší sám nad sebou, že Bůh jen potvrdí jeho rozhodnutí.

Toto podobenství vypráví o tom, že Pán Bůh nerezignoval na lidský nezájem a lhostejnost, ale stále posílá nové pozvání těm, kteří si to nijak nezaslouží. Všechny národy dosud jsou pod tím izaiášovským přikrytím, ale ke všem národům posílá Pán Ježíš své učedníky, jak jsme to slyšeli v ustanovení svatého křtu. Stále zní evangelium, stále je každý z nás pozván k naději, k lásce, k vděčnosti.

Amen.