L 14,25–33

Introit: Ž 145,14–19
Čtení: Ef 5,15–33
Text: L 14,25–33
V Bibli najdeme mnoho povzbuzujících a potěšujících slov, jež slyšíme rádi; jsou jako křídla, která nás z našich častých níží a sklesů nesou vzhůru. Ale stejně tak jsou tam oddíly, které bychom nejraději vůbec nečetli, protože nás pořádně zdeptají. Dnešní evangelijní perikopa k nim patří. Všechno se v nás bouří, když slyšíme z Ježíšových úst, že nemůže být jeho učedníkem ten, kdo se nedovede zříci svého otce i matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe. A to ještě náš překlad řecký originál hodně uhlazuje; tam totiž se mluví přímo o nenávisti, jak správně uvádí Kralická bible: „Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i matku, i ženy i dětí, i bratří, i sester, ano i té své duše, nemůže být mým učedníkem.“

Ten, který řekl, že máme milovat bližního jako sebe, teď najednou říká pravý opak. Je jeho společenství opravdu tvořeno těmi, kteří nemají nikoho rádi, rodinu, nejbližší, ani sami sebe? Není to přímo nahrávka na smeč mladým lidem, kteří už tak dost nesnášejí své rodiče? A má být poznávací znamení Ježíšova učedníka nenávist k vlastní ženě? Už řádky z dopisu apoštola Pavla Efezanům o tom, jak muži mají milovat své ženy jako sebe, naznačují, že ta vyostřená slova evangelia zněla do určité situace a jenom tak jim můžeme správně rozumět.

Ta situace je vyjádřena kratičkou větou: „Šly za ním veliké zástupy.“

Nezdá se, že Ježíš má z toho radost. Ti lidé sice jdou za ním, ale vůbec nevědí, co to obnáší. Jsou nadšeni jeho slovy, vzrušeni jeho divy, ale vůbec netuší, co Ježíš žádá. Nemají představu, jak je náročné být jeho učedníkem.

A Ježíš není ten, který by dodával odvahy a sliboval člověku, že cesta za ním je snadná, protože když se chce, tak to jde. Nedělá masovou evangelizaci, kterou by získal davy. On spíše odrazuje. Koho by lákala cesta s křížem? A kdo je schopen vidět v Ježíši toho, který je víc než rodina? Rodina má své nároky, které dokáží člověka zcela pohltit. Bez vnitřního odporu (a to je asi to zřeknutí čí vzetí v nenávist) vůči všemu, co Ježíše odsunuje a vyřazuje, není možné být jeho učedník.

A ta překážka nemusí být jen v druhých, v těch nejbližších. Ježíš žádá na tom, kdo chce jít za ním, aby nenáviděl svou vlastní duši, aby se zřekl sám sebe. Nejde o to, abychom popřeli svou identitu, ale abychom ztratili svou pyšnou důležitost. Kdo je plný sám sebe, nemůže se učit od Ježíše, nemůže jít v jeho směru, nemůže být jeho učedník. Konflikt s těmi nejbližšími kvůli Ježíši nemusí být častý, ale tento zápas s naším vlastním „já“, které chce mít ve všem poslední slovo, není nikdy odpískán a pokračuje každý den. Však každý den znovu se jedná o to, zda zůstaneme povrchními křesťany či budeme růst do podoby učedníků. Zda budeme spoléhat na to, co máme, nebo jen na svého Pána, který říká: „Kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“

Celý tento oddíl, který ukazuje, jak vysoké nároky má Ježíš na ty, kteří chtějí jít za ním, nás zároveň varuje před vlastním sebepřeceňováním a duchovní lehkomyslností. Když se staví věž, musí se spočítat náklad. Když se jde do války, je třeba zvážit sílu armády. O vážných věcech se musí vážně uvažovat. A následování Ježíše Krista je to nejvážnější: jde o to, aby nezůstalo jen u začátku, jako ta nedostavěná věž v podobenství Páně.

Být dnes křesťanem, který bere vážně slova Pána Ježíše, přemýšlí nad nimi, snaží se jim porozumět, není vůbec snadné; o to těžší je vydržet ve víře v něho až do konce. Bez přispění Ducha svatého bychom to nikdy nedokázali; on však „přichází na pomoc naší slabosti.“ (Ř 8,26) A my v této jistotě, že nejsme sami, máme zároveň s evangeliem slyšet i výzvu apoštola Pavla: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“

Amen.