L 14,7–24

Introit: 1S 2,6–8
Čtení: Ef 2,1–10
Text: L 14,7–24
Podobenství o hostině, která bezmála skončila fiaskem pro nezájem pozvaných hostů, Ježíš vypráví při svátečním jídle – je totiž sobota – v domě jednoho významného člověka. Lukáš nás hned na začátku této 14. kapitoly svého evangelia informuje, že „Ježíš vešel do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.“ Není tam tedy žádná pohoda, ale číhavost a skryté nepřátelství vůči Ježíši, který v sobotu uzdravuje nemocné a přátelí se s celníky a hříšníky.

Ale On chce i farizeům ukázat to, na čem záleží a co by mohli dělat jinak a lépe. Jsou to užitečné rady, o nichž mohou přemýšlet. Ježíš vidí, jak si hosté hledají u slavnostniho stolu přední místo. Každý chce být tím významným a důležitým, každý se chce prosadit a zastínit toho druhého. Ale když se člověk příliš dere do přední řady, nemá zaručeno, že tam zůstane. Co když si jen o sobě moc myslel, protože přijde jiný a on uslyší: „Uvolni mu své místo!“ Je to varování před pýchou, která předchází pád; není to nic nového, co by Ježíšovi posluchači neznali. A přece On to znovu připomíná: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Je tu přece Ten, o němž vyznává Anna, matka proroka Samuele: „Slabého pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy“ (1 Sa 2,8).

To druhé poučení je určeno přímo tomu, kdo jej pozval. Byl to vlivný muž a zřejmě si mohl dovolit pořádat slavnostní party, kde se mohl setkat s těmi, kteří mu mohli být užiteční a prospěšní. Ježíš mu však radí: zkus to udělat jinak: pozvi ty, kteří pro tebe nic neudělají, nemají žádné konexe, zato se potřebují najíst. „Pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Nemají se čím revanšovat, nemůžou ti to oplatit, ale milosrdenství je dobrá investice pro věčnost: „bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

Při té stolní společnosti si dávali na Ježíše pozor, ale ani tato odvážná rada být milosrdným a nemyslet pořád na svůj prospěch kupodivu nevzbudila nelibost a nesouhlas. Naopak: „Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Zní to velice zbožně, ale není to odpověd“ víry na Ježíšovu výzvu, která se týká přece lidského jednání teď a tady. Protože farizeové byli přesvědčeni o tom, že budou stolovat s Abrahamem, že na to jako potomstvo Abrahamovo mají nárok, tímhle zbožným povzdechem vlastně blahoslaví sám sebe. Je to přece samozřejmé, že právě lid smlouvy má zajištěno místo v nebeském království.

A právě tady ten, na něhož si dávali pozor a vážili každé jeho slůvko, aby jej mohli obžalovat, vypráví podobenství o těch, kteří byli pozváni na hostinu, ale nikdy se jí nezúčastnili. Ne proto, že by jejich pozvánka přestala platit, ale že neměli zájem, neměli čas, neměli chuť. Snad se domnívali, že to vyjde někdy jindy, že třeba přijdou, až se to víc hodí, ale ta hostina se koná už pro jiné: pro ty, kteří si to nijak nezaslouží, kteří nikdy takovou slávu nezažili v celém životě. „Přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé“ – tak zní rozkaz služebníku, který jim má dodat odvahy (to znamená v této souvislosti slovo „přinutit“). Jakoby se tady uskutečnilo to, co žádá Ježíš od onoho farizea: aby pozval ty nejubožejší. Možná, že tohle ten člověk neudělal, protože by se pak před druhými za takovou čeládku mohl jen stydět. Ale Bůh, o němž v podobenství slyšíme, že všechno připravil, ten se nestydí mít ve svém domě, ve svém království nás všelijak deformované, poškozené a nepřipravené, kteří si to vůbec nezasloužíme. Do jeho domu jsme se nedostali vlastním přičiněním, ale byli jsme pozváni slovy evangelia a dovedeni k němu Duchem svatým. A přesně to vyjadřuje slovo milost, jež stále opakuje apoštolská zvěst: „Milostí tedy spaseni jste skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“. (Ef 2,8)

Ti farizeové si naopak byli natolik jisti svým místem u stolu v Božím království, že odmítli Boží pozvání v Ježíši Kristu. I tuto smutnou pravdu slyšíme z tohoto podobenství, že člověk nepotřebuje to největší, co mu Bůh nabízí, protože si dokonale stačí sám se svým polem a spřežením volů. Ale ani to nemůže zmařit Boží záměr, aby jeho dům se naplnil, aby se hostina uskutečnila a všechno, co Pán Bůh připravil v Kristu, nevyšlo naprázdno.

My jsme toho důkazem. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,10)

Amen.