L 1,48b

Písně: Branický komorní sbor + po kázání 398, na závěr 636

Introit: Ž 33,1–5
Čtení: L 1,26–38
Text: L 1,48b
Poslání: 1Te 5,16–24

Milí bratři a sestry,

Zacharijáš, Marie, Alžběta a Jan Křtitel. 4 osobnosti, jejichž příběh v Lukášově evangeliu předchází Vánoční evangelium o narození Páně. Dnes tedy Marie. Docent Štefan si kdysi v souvislosti s hodnocením našeho evangelického vztahu tuším k Martinu Lutherovi posteskl, že průměrný středověký teolog je nám cennější než matka našeho Spasitele. Využiji tedy této příležitosti, abych ukázal, že není důvodu, proč by Marie pro nás neměla být cenná. Že je nad jiné dost důvodů, proč ji blahoslavit, proč i naše pokolení má důvod děkovat za její život a také se z jejího života poučovat.

Otevřeme-li Bibli pěkně od začátku, setkáme se s Marií velice brzy. Tak zvané „protoevangelium“ (Gn 3,15), kdy had slyší slova: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Marie není tou, která rozdrtí hlavu hadovi (jak četl ještě Jeroným), ale v ženě, jejíž símě to dokáže, vidíme jasný odkaz, který na Marii ukazuje.

Jenže nikdo pochopitelně nemohl vědět, která žena to tedy bude. Dost možná již Eva si po narození Kaina myslela, že vše je zase srovnáno. Proto po jeho narození „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Myslí si, že se budou moci vrátit do ráje – nu, nebylo tomu tak. Každá žena, která se od této doby objevila na světě, byla potenciální matkou zaslíbeného Mesiáše. Tím ovšem všechny tyto ženy jakýmsi způsobem k Marii ukazují. Některé zřetelně, některé méně zřetelně. Křesťanští vykladači, kteří hledali ve Starém zákoně předobrazy, „figůry“ Krista, tak zcela analogicky hledali i pro Marii. A mnohé nalezli a stojí za připomenutí

v Sáře, matce Izákově, „ze které vzejdou králové národů“ (Gn 17,16) je skryt obraz té, která se stane matkou Krále králů.
v Rebece, Izákově ženě, „jejíž potomstvo bude sedět v bráně těch, kdo jej nenávidí“ (Gn 24,60), je skryt obraz té, jejíž syn přemůže nepřítele z nejhorších – smrt.
v Ráchel, která se bude „klanět před svým synem“ (Gn 37,10) je skryt obraz té, která snad nerozumí, ale pokorně zůstává na modlitbách v kruhu učedníků.
v matce Mojžíšově, která chrání svého syna před smrtí (Ex 2,3), je skryt obraz té, která útěkem chrání novorozeně před smrtí, kterou chce způsobit svévolný panovník.
i v matce Samsonově, která nerozumí svému synu, ani úmyslům Božím a přesto svého syna poslechne (Sd 14,4) je skryt obraz Marie.
Bylo by možno hovořit o Chaně, matce Samuelově. Bylo by možno hovořit o mnoha matkách a končit až někde v apokryfech. V 2. knize Makabejské (7,20nn) je popisována matka sedmi synů, kteří byli před jejíma očima umučeni pohany a my v této souvislosti můžeme přemýšlet o tom, co asi mohla Marie prožívat pod křížem.

Ale dost předobrazů, pojďme k Marie samé:

K té, která zaraženě naslouchá Gabrielovým slovům. Těžko do všech důsledků chápe co to všechno znamená, ale zůstává pokornou služebnicí Páně (Lk 1,26-38).
K té, která se jde se svým snoubencem nechat zapsat na soupis lidu (Lk 1,5).
K té, která přemýšlí nad tím, co vyprávěli pastýři (Lk 2,19).
K té, která je u svého dítěte, když se mu klanějí mudrci přišlí od východu (Mt 2,11).
K té, která plna údivu poslouchá starého Simeóna (Lk 2,34).
K té, která prchá se svým mužem do Egypta (Mt 2,13).
Ale hlavně u té Marie, která se v Káně Galilejské (J 2,1-5) stává z matky učednicí. Jistě nedokonalou a často chybující, ale učednicí, protože v té Káně Galilejské udělala Marie zásadní rozhodnutí: „Udělejte, cokoli vám nařídí!“ řekla tehdy služebníkům. Je jedno, jestli Ježíš víno obstará nebo ne. Je na něm, aby rozhodl, co slouží „jeho hodině“ a co by jí uškodilo. Jde o „Ježíšovu hodinu“. Jde o kříž. Tady musí končit všechny naše rozkazy i prosby, protože Ježíš je ten, kdo rozhoduje. Od této chvíle to Marie ví.

Jistě, ještě mnohokrát na to zapomene a bude se dovolávat čistě lidských vazeb. Tak jako se v nás často dostává ke slovu starý Adam, tak i v ní promluví stará Eva. Ta Eva, co chce sama rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Ale protože ji nakonec vidíme v kruhu učedníků (Sk 1,14), jak se jako jedna z mnoha modlí, mám dobrou naději, že svůj boj dobojovala vítězně.

Máme tedy dostatek důvodu, proč Marii poslechnout i v těch slovech: „Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení.“ Je dost důvodů, proč ji blahoslavit, protože Bůh si ji použil pro velké věci. Použil ale není úplně dobré slovo. Na to upozorňuje Martin Buber, že Bůh nás nestvořil jak nástroje k plnění své vůle, ale jako partnery k dialogu. Nechává nám svobodné rozhodování. Nejde o to, abychom byli pasivními nástroji, služebníky kteří bezmyšlenkovitě plní nebeské příkazy, ale aktivní spolupracovníci na Božím díle.

Vidím dlouhou cestu od Marie, která říká andělovi „Hle, jsem služebnice Páně“ až k Marii, která se modlí v kruhu učedníků. Od Marie služebnice k Marii učednici. Od Marie, která nechápe a čeká, co z toho andělského poselství bude, k Marii, která je ve společenství ostatních učedníků a společně s nimi se modlí. Aktivně hledá Boží vůli.

Ve srovnání se mnoha biblickými postavami a se všemi těmi gypsovými a barvotiskovými světci, jejichž životopisy jsem kdy četl, je mi Marie mnohem bližší. Právě tak, jak ji podává Bible – jako člověk, který zápasí a dost často i prohrává, protože je to Marie, která zůstává normální, lidskou matkou svého syna.

Pořád je to Marie, která se o něj bojí, když se ve dvanácti letech ztratí v Jeruzalémě (Lk 2,48).

Pořád je to Marie, která si myslí, že stačí vzkázat a její syn přijde (Mk 3,31).

Pořád je to Marie, kterou určitě bolela Ježíšova slova o tom, že je nutno se vzdát i matky (Lk 14,26).

Jak jí to prorokoval Simeon, její duší bude znovu a znovu pronikat meč (Lk 2,35), protože i ona bude neustále zápasit s tím, že na jednu stranu ví, že je potřeba nechat Ježíše, aby všechno dělal, jak sám uzná za vhodné, ale na stranu druhou jí samotné to bude proti mysli. Tohle znám a myslím, že to známe všichni. Ten nekonečný zápas mezi snahou prosazovat svoje nápady, poslušností Boží vůli a do třetice zjištění, že poslušnost Boží vůli znamená nějakou aktivitu. Že to není jen trpné očekávání,co že se mnou tedy Pán Bůh udělá. Ono to její „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ – to je začátek, dobrý začátek, nejlepší možný začátek! Ale ani náhodou vrchol duchovního života. Teď je holka na vdávání. Nevíme kolik jí je – 15, 20 let. Před Marií je od tohoto slavného „fiat“, staň se“, více než 30 let, tedy v tehdejší době celý produktivní věk. Během těchto mnoha let se bude tohle postupně učit, jak se aktivně podílet na Božím díle a přitom neupadnout do pokušení svévole.

Myslím, že to není náhoda, že poslední zmínka o Marii, kterou v Bibli máme, je to, že (Sk 1,13n) se Marie v horní místnosti jakéhosi jeruzalémského domu svorně a vytrvale modlí ve společenství lidí, jako je Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta, Juda Jakubův a mnozí další. Jsme těsně před Svatodušními svátky a není důvod si myslet, že letniční zázrak seslání Ducha svatého bylo něco, co Marii minulo. Zůstaňme ale u toho, co je jisté, tedy to, že poslední zmínka o Marii, které je v té době kolem padesátky, je, že je v církvi a že se modlí.

Jestli nám Marie v tomto bude příkladem, tak jsme neprohráli. S modlitbou a společenstvím církve to všechno stojí a padá.

Modlitba není nic jiného, než jen jiné slovo pro rozhovor s Bohem. Dokud zůstaneme v rozhovoru s Bohem, tak se nejen vyhneme svévoli, ale také neupadneme do situace, kdy si jsme Boží vůli třeba i poznali, přijali ji, ale teď už jen čekáme, že to pořád poběží podle nějakých neměnných pravidel. Stejně, jako Marie, tak i my jsem někdy v životě udělali nejen rozhodnutí, ve kterém jsme se stali Božími služebníky. I my jsme rozpoznali, že Bůh sám rozhoduje, co je potřeba udělat. I my jsme přijali pozvání stát se spolupracovníky na jeho díle. A právě tak, jako Marie, tak se nám do toho tu a tam nechce. Tu a tam se nám Ježíš ztrácí. Tu a tam se cítíme být nedoceněni. Tu a tam se nehodláme vzdát něčeho, co nám sice ve vztahu k Bohu překáží, ale my máme pocit, že na to máme nárok! Že to tak nějak k našemu životu patří. Že toho přece po Pánu Bohu nechceme zas tak tolik!

No – a není to tak, že by bylo nějaké rozhodnutí, pak chvíle učení a pádů a pak už to šlape jako hodinky. 30 let Mariina života, to je jeden celý život, kde se střídají pády a vstávání. Ale právě to, že po každém pádu našla zase sílu vstát a že ji nakonec vidíme, jak se modlí – to je pro mě jasným znamením, že opravdu byla „milostí zahrnutá“ a že Pán s ní neustále byl, protože u něj nalezla milost.

Zůstává ve společenství církve. To nám totiž lépe než co jiného dopomůže k poznání Boží vůle. K tomu, aby modlitba opravdu byla rozhovor, tedy aby tam byly nejen otázky, ale i odpovědi. Často tak, že nám prostě někdo pomůže, poradí, napomene nás. Ale funguje to i mnohem automatičtěji. Čím víc žijeme ve společenství církev, tím víc nás toto společenství formuje. Mění náš žebříček hodnot, kultivuje naše svědomí. Kolikrát ani nepotřebujeme, aby nám někdo něco konkrétně říkal. Stačí, když si představíme svůj sbor a ejhle – ono nám samotným dojde, že to je buď dobrý nápad a něco takového bychom určitě měli udělat, protože z toho budou mít všichni radost, no – anebo nám dojde, že to, co nás zrovna napadlo je moc špatný nápad a že tím bychom se teda v kostele fakt pochlubit nemohli. I tohle je způsob, který si Pán Bůh používá k tomu, aby k nám mluvil.

Po celé dlouhé a nelehké životní cestě vidíme Marii v kostele, jak se spolu s ostatními křesťany modlí. Máme proč Marii blahoslavit, tedy oslavovat, chválit, připomínat si jí, brát si z ní příklad. Prožila křesťanský život, jak ho prožíváme my. Plný radostí i strastí, pádů i povstávání – ale nakonec udělala to nejlepší, co udělat mohla.

Amen.