L 15,1–7

Introit: Ž 32,10–11
Čtení: 2K 5,16–21
Text: L 15,1–7
Je to divná společnost, kterou má Ježíš kolem sebe. Tvoří ji celníci, kolaboranti s římskými okupanty, od nichž se každý slušný člověk musel s nechutí odvrátit. Ježíš ne. Má u sebe hříšníky, kteří nejrůznějším způsobem přestoupili Zákon a byli tak vyobcováni ze společenství Izraele. Ježíš se jich neptá, co udělali, nesvolává na ně hromy blesky, ale on všechny ty podezřelé existence přijímá. Toto svědectví mu dávají reptající farizeové: „On přijímá hříšníky a jí s nimi.“ Všichni tihle lidé jdou za ním, aby ho slyšeli. Nežádají od něj žádný div, nechtějí od něj uzdravení, jako mnoho jiných, jen potřebují jeho slovo. Slovo naděje, milosti a odpuštění, které by nikde jinde neslyšeli.

Ti farizeové vlastně prožívají šok, který jim bortí jejich způsob myšlení. S hříšníky se přece nejedná v rukavičkách. Rabíni učili, že každý kontakt s nimi je zakázán. Jistě se mohou obrátit, ale na to byly rituály: především půst a různá cvičení v kajícnosti. Teprve po dlouhé době, kdy byla vidět skutečná náprava, se dalo uvažovat o jejich přijetí do společenství věřících. Ježíš však nic takového nežádá, neklade podmínky, kdy s nimi bude mluvit. On je prostě přijímá takové, jak k němu přicházejí. A dokonce s nimi sedí u jednoho stolu a jí s nimi jako s přáteli. To se přece nedělá. Není divu, že Ježíšovo jednání budí odpor. „Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: On přijímá hříšníky a jí s nimi.“

Tato věta je dodnes platná a každý Večeře Páně nám to potvrzuje. Společenství kolem jeho stolu je společenstvím hříšníků, které on přijímá. Přicházíme k němu, abychom ho slyšeli, protože víme, že nás neodsoudí, jako to věděli ti celníci tenkrát. Nemusíme na sobě pracovat, abychom ho byli hodni, smíme prostě přijít se všemi břemeny, které nás tíží a on nás přijme právě takové, jací jsme. To je zvěst evangelia, kterou musí vyhlašovat i reptající ústa farizeů a zákoníků: „On přijímá hříšníky a jí s nimi.“

Když apoštol napsal do Korintu: „od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek“ (2 K 5,16), pak jistě i proto, že poznal, jak tato měřítka jsou nespolehlivá a klamná. Farizeové podle nich hodnotili sebe jako ty, kteří jsou Bohu blízko, zatímco ti celníci a hříšnici zráli pro peklo. Jistě v tom byla značná pýcha, ale Ježíš jim tato příliš, příliš lidská měřítka kupodivu nijak neopravuje. Nebere jim to, že skutečně dodržovali Zákon, snažili se žít správně, jak to Bůh žádá, usilovali o to být spravedliví. Jenom jim v té jejich mrzuté a reptající spravedlnosti schází radost, kterou má pastýř nad ovcí, která se ztratila a on ji konečně nalezl.

To je podobenství, které vysvětluje, proč přijímá hříšníky a jí s nimi. Jako ten pastýř má v té ztracené ovci svůj majetek, kterého se nemůže vzdát, tak on nemůže se vzdát těch, kteří opravdu nejsou spravedliví, příkladní, kvalitní, právě naopak. Farizeové vědí, že jsou ve svém hříchu ztraceni, ale Ježíš jde ztracené hledat. Farizeové reptají, ten pastýř se však raduje, radují se jeho blízcí, jimž říká: „Radujte se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“

Nad každým člověkem, který ví, že je ztracenou a nalezenou ovečkou Krista Ježíše, se raduje celé nebe. A dnešní neděle Laetare, Raduj se nás k této radosti zve. Je to úleva, že si nemusíme stále dokazovat, jak vysoko stojíme nad nejrůznějšími gaunery, ale smíme vyznat: „nejsem lepší než ostatní lidé a spolu s nimi nesu vinu za bídu světa“. Nemusíme reptat nad tím, že Ježíš ve své lásce přijímá každého člověka, aniž by si to nějak zasloužil, nemusíme nikoho posuzovat podle svých měřítek, nemusíme se umrzoutit ve své vlastní spravedlnosti, ale můžeme dát nebi příležitost, aby se radovalo i nad námi. „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

Amen.