L 17,20–30

Písně: 72, 404, 236, 360, 192
Introit: Da 7,13–14
Čtení: 1Te 5,1–11
Text: L 17,20–30
Když se modlíme modlitbu Páně, prosíme o příchod jeho království: „Přijď království tvé!“ Pokud tuto prosbu nevyslovujeme jen mechanicky a bezmyšlenkovitě, pak nás přitom napadají hned dvě otázky: Ta první: Co si máme pod těmito dvěma slovy „království Boží“ představit? Ježíš o něm velmi často mluví, ale nejvíce v podobenstvích, nikoliv v definicích. A ta druhá otázka je neméně vtíravá: Kdy to Boží království přijde?

A právě tak se ptají v našem oddílu z Lukáše farizeové. Nezdá se, že by to byla otázka pokušitelská, která má Ježíše dostat do pasti. Těm lidem jde o to, aby jim Ježíš řekl něco bližšího o této veliké události, která byla spojena s příchodem Mesiáše. Farizeové o něm velice usilovně přemýšleli a zkoumali slova proroků, především Daniele. Tady se dočetli, že mesiášskému království bude předcházet doba soužení, jaké ještě nebylo. (Da 12,1). Těch znamení byla ovšem celá řada a Ježíš jim má sdělit nikoliv datum – tak naivní farizeové nebyli – ale spíše „vypíchnout“ nějaké dějinné události či přírodní jevy, podle nichž by se dal pozorovat příchod Božího království.

Ta první otázka, co že toto království znamená, je netrápila. Byli si jisti, že to je proměna dosavadních poměrů, protože Mesiáš, nový David, usedne na trůn a Boží lid získá vládu nad svými nepřáteli. Protože si byli jisti svou zbožností, s níž dodržovali Zákon, vůbec je nenapadlo, že Boží království chce nejprve na nich změnu jejich pyšného postoje, změnu srdce, pokání. To právě žádal Jan Křtitel, když volal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Mat. 3,2). Farizeové čekali toto království jako průlom zvenčí do politické situace židovstva, ale zapomněli na to, že Bůh buduje své království zevnitř, nepozorovaně a tiše.

Proto je Pán Ježíš svou odpovědí nepochybně zklamal. „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat… království Boží je mezi vámi.“ Příchod Božího království se nedá vystopovat a objektivně zjistit – tomu mohli farizeové rozumět. Ale ta druhá část odpovědi jim asi neřekla vůbec nic. Nepochopili, že ten Syn člověka, o němž jsme slyšeli z Daniele jako o nebeské postavě, jež dostal od Boha věčnou moc, která nepomine a má království, jež nebude zničeno, je právě mezi nimi. Ježíš se nazývá Syn člověka a právě ten nejmocnější je uprostřed nich a s ním je přítomno celé Boží království. Ještě neviditelně a neprokazatelně, ale zcela jistě.

Víc farizeům Pán Ježíš neřekl. Ale obrací se k učedníkům, aby jim ukázal, jak toto království se zjeví všem lidem. To bude tehdy, až přijde „den Syna člověka“, toho, který předtím musí trpět a být zavržen. A nepřijde pokoutně, jen duchovně, ale viditelně: „Jako když se zableskne a rázem osvětlí všechno pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni.“ Ten přijde mezi lidi zcela nepřipravené, kteří se budou věnovat jen svým pozemským zájmům a bude to přesně tak jako před potopou za dnů Noe a jako při zániku Sodomy: „Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli…“ Tady ten příchod bude znamenat katastrofu. Ti lidé žijí jen sobě a tomuto světu, Bůh se svým královstvím, jež přichází v jeho Synu je nezajímá. Jak by mohli do něho vejít?

Ze slov Páně slyšíme ujištění, že tam, kde on je uprostřed nás, je Boží království. Ale to nevylučuje prosbu:„Přijď království tvé.“ Však křesťan žije stále v tomto napětí mezi „už“ a „ještě ne“. Už teď, kdy jsme uvěřili Ježíši Kristu jako svému Pánu, jsme vstoupili do Božího království. A přece je stále očekáváme. Očekáváme viditelný příchod Syna člověka v moci a slávě. Možná, že právě touhu a očekávání učedníků měl Pán na mysli, když je upozorňuje: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“ Bude vám tak těžko, že budete toužit aspoň po maličkém zákmitu mé moci a slávy, ale musíte vydržet se svou nadějí. I v tom dnešním světě, kde je tolik bolesti, utrpení a zla. Když je učedník sevřen a neví jak dál, všechno se na něho valí, může snadno podlehnout svodu. Může naletět, když slyší: tady se už uskutečnilo to, na co čekáš, v našem společenství, v našem programu, v našem systému. A tu zní hlas Páně: „Řeknou vám: hle tam je, hle, tu; zůstaňte doma a nechoďte za nimi.“ Je to varování před lživou spásou a lživými Mesiáši, kterých bylo v dějinách víc než dost. Jde o to čekat na viditelný příchod Páně, za nímž stojí jeho slib.

Zmínka o potopě a o Sodomě je varování, abychom neztratili duchovní vnímavost pro Boží království, slovy apoštola Pavla: „Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ Musíme vydržet mezi tím „už“ a „ještě ne“, protože „Bůh nás přece neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž, abychom došli spásy, skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ A právě na něho, který přijde, čekáme v lásce, víře a naději.

Amen.