L 17,3–6

Introit: Ž 33,20–22
Čtení: 1K 12,4–13;27
Text: L 17,3–6
Prosbu učedníků, aby jim jejich Pán dal víc víry, jsme četli v Lukášově evangeliu v souvislosti s Ježíšovým slovem o odpuštění provinilému bratru.

Sami víme, jak tohle je nesnadné, jak nám to nejde, i když před každou Večeří Páně vyznáváme, že jsme k tomu ochotni. Někdy jde o malichernost, ale stále se nám vybavuje a připomíná se; o to víc skutečná křivda, která nám opravdu ublížila. Tady se nedá pravdivě říci, že se nic nestalo; do bratrského vztahu vstoupil hřích, který může škodit dál, nebude-li mu učiněn konec. Proto Ježíš vůbec nedoporučuje, aby se všechno nechalo plavat: „Když tvůj bratr zhřeší (některé rukopisy upřesňují: „proti tobě“), pokárej ho.“ Jde o to, aby si uvědomil své provinění a litoval toho. A v tomto případě mu nelze odpuštění odmítnout. Boží lid vyznával: „Sedmkrát za den tě chválím“(Ž 119.164). Teď toto číslo, jež vyjadřuje úplnost, je spojeno v Ježíšově slovu s odpuštěním: „Jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát přijde k tobě s prosbou „Je mi to líto“, odpustíš mu!“ Něco takového je nad lidské síly, a přece jen tak může existovat Ježíšovo společenství, které apoštol Pavel vidí doslova jako tělo Kristovo. Síla k takovému jednání, jež chrání církev před nesmířlivostí, jež nám všem je vlastní, je spojena s vírou. Učedníci, kteří jsou tady nazváni apoštolové (a to má už spojitost s církví, jež bude po Letnicích žít jen z jejich zvěsti) proto s vědomím své neschopnosti prosí Pána: „Dej nám víc víry!

Chtějí větší víru, tedy větší moc a sílu víry ke svému apoštolskému úkolu. Však víra je dar milostí, charisma v řadě ostatních. „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání, někomu zase víra v témž Duchu…“ (1 K 12,8) Už proto se jejich prosba bude Pánu Ježíši líbit. Kdo z nás by se k ní nepřidal? Ale nezdá se, že ten, jehož apoštolové prosí, je s tím spokojen. Jako by tu byla jistá zdrženlivost. Chtějí víc víry, ale Ježíš naopak mluví o víře tak maličké, jako je hořčičné semínko, která dělá divy. Však aby se vykořenila moruše, která roste celá staletí a uchytila se v moři, je naprosto nepředstavitelné. A to je to, co Ježíš chce apoštolům zdůraznit: mít víc víry podle lidského chápání a poměřování vede ke spoléhání na sebe. A také k malomyslnosti, zdá-li se člověku jeho víra malá. Hodnocení víry není v lidské kompetenci: ostatně o všech charismatech, včetně daru víry platí: „Duch uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (l K 12,11)

Třebaže Pán Ježíš mluví o nepatrné víře, která dokáže slovem vyrvat strom ze země a zasadit jej do moře, nikde v Novém Zákoně nečteme, že by někdo z apoštolů tento návod vzal doslova a založil v mořské vodě plantáž moruší. Už to naznačuje, že i první církev rozuměla těmto slovům jako ujištění naší víře, že Pán Bůh činí zázraky a že mu není nic nemožného. Můžeme na to spoléhat, ale nesmíme ho pokoušet. Smíme jen prosit, aby nám dal sílu odpouštět a tak sloužit tělu Kristovu.

Amen.