Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

L 18,1–8

Kniha: Čtení: Gn 32,23–31 | Text: L 18,1–8

Datum: 11. 11. 2007

Autor: bratr farář Luděk Rejchrt

Introit: Iz 49,14–5.23
Čtení: Gn 32,23–31
Text: L 18,1–8
Jen když člověk věří, dokáže se modlit k Bohu. Možná, že to vždycky nebude plamen, který vyšlehne k nebi, spíše jen jiskřička víry, kterou vykřesala těžká nemoc či pocit životního ohrožení, ale člověk se náhle obrací k Bohu, který je tou poslední nadějí. Dietrich Bonhoeffer napsal báseň, která tuto známou skutečnost vyjadřuje slovy:

„Ve vší své nouzi lidé k Bohu jdou
o pomoc, zdar a chléb volají modlitbou,
aby jim nevládla nemoc, vina a smrt.
Volá tak křesťan i pohan, rozdílu není.“

Když je člověku zle, hledá pomoc, protože tonoucí se i stébla chytá. Ale jestliže všechno dobře dopadne, ta malá jiskřička – kdož ví, byla-li to víra a ne toliko pud sebezáchovy – zhasne, a po modlitbě je veta; Bůh neslyší ani to prosté Děkuji. Všichni máme tento sklon – křesťan i pohan, rozdílu není.

Když Ježíš svým učedníkům vypravuje toto podobenství, je to proto aby ukázal, jak je třeba „stále se modlit a neochabovat.“ Je třeba vydržet v komunikaci s Bohem, i když už je modlitebník unaven a vyčerpán, protože se stále nic neděje. Bůh mlčí a žádná odpověď nepřichází, svět je stejný jako vždycky. Stačí se jen dívat kolem sebe. A pak nás ještě napadne, že Pán Bůh si všechno stejně udělá podle svého a že žádná modlitba na tom nic nezmění; kdo z nás ve chvílích vnitřní vyprahlosti tenhle pocit neměl? Právě proto i nám zdůrazňuje Pán Ježíš, jak všem pocitům navzdory je třeba se stále modlit a neochabovat. A to podobenství nám říká názorně: má to cenu a není to zbytečné.

Soudce, o němž slyšíme, je skutečně člověk bez jakýchkoli skrupulí. Dělá si co chce, nesklání se před žádnou autoritou, nejde mu o Boha ani o lidi. Ani o tu vdovu, která potřebuje jeho pomoc, protože nikde nemá dovolání. Co se k němu nachodila a naprosila: „Zastaň se mne proti mému odpůrci.“ Ale bylo to na nic. Ta žena však přicházela znovu a znovu se svou žádostí. A tenhle otrlý člověk, který se Boha nebojí a z lidí si nic nedělá, jak se sám hodnotí nakonec před vytrvalostí vdovy kapituluje:“ Dopomohu jí k právu, protože mi nedává pokoj!“

Když bezcharakterní soudce nakonec podlehne vdově, která se nedá odbýt, jak by spravedlivý Bůh mohl natrvalo nechat bez vyslyšení ty, kteří se k němu s důvěrou obracejí? „Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ To podobenství utvrzuje učedníky v tom, že má smysl se modlit, i když odpověď nepřichází hned. Modlitba, o níž Ježíš mluví, není ojedinělý výkřik v momentální nouzi, ale je to vytrvalé volání k Bohu v duchu proseb modlitby Páně. Modlitebník volá, i když Bůh na sebe nechává čekat, jeho království nepřichází, jeho jméno je znesvěceno, neděje se jeho vůle, ale naopak lidská zlovůle. Modlit se vytrvale znamená nedat Bohu pokoj, jako nedala vdova pokoj onomu soudci; vydržet v očekávání na jeho vysvobození, i když on se svou pomocí prodlévá.

Jákob, který bojuje s neznámým mužem u potoka Jabok, také necouvne a nevzdá zápas, když jeho protivník chce končit. Naopak se ho drží jako klíště: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Je to tatáž odvaha a vytrvalost, k níž vybízí Pán, když i nám zdůrazňuje, jak je třeba se stále modlit a neochabovat.

A to je převelice těžké. To dokáže jen opravdová víra. „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Tato otázka, která znepokojovala našeho Spasitele, nemá uspokojivou odpověď. Budou tu lidé, kteří se ještě budou modlit v duchu a pravdě, vytrvale a bez ochabování, kteří budou žít z Božího slova? Budou se umět i ve svém pocitu opuštěnosti rozradovat Božím ujištěním: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko a neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ Budou tu vůbec lidé, kteří vydrží s tímto slibem Boží prodlévání, nebo se církev přizpůsobí světu, aby takzvaně přežila v moderní plytkosti, kde se všechno se vším spojí a všechno se hned zapomíná?

Na to základní bychom zapomenout neměli: že Boha smíme a máme obtěžovat svými prosbami a že modlitbu nikdy nemáme vzdát, i když se zdánlivě dlouho nic neděje. Proto Ježíš i nám vyprávěl své podobenství o soudci a vdově aby nám ukázal, jak je třeba se stále modlit a neochabovat.

Amen.