L 19,1–10

Písně: 161, 604, 440, 549, 636

Introit: Ž 84,2–3.5
Čtení: Fp 2,1–11
Text: L 19,1–10
Poslání: Mt 7,7–8

Eh, to je příběh. Chodí se v něm, běhá, leze po stromech, závidí, obviňuje, ale i raduje, odpouští a zachraňuje. Pár vět a je tu drama. A dokonce, jak se sluší a patří, s happyendem na závěr.

Zacheův příběh svádí k výkladu, který popisuje cestu člověka k Ježíši. Cestu s překážkami, k jejichž kreativnímu překonávání jsme vyzýváni.

Nic proti tomu, je to správné – znovu a znovu se snažit přicházet k Pánu Bohu, znovu a znovu zvažovat, zda ještě pořád stojíme na správné cestě. Zda jsme, společně se Zacheem, pořád ještě z Pána Ježíše na větvi.

Mně jenom přijde, že náš příběh má i další – možná i více znějící – rovinu.

Zacheus se nabízí i k dalšímu výkladu – k pohanění celníka, jako hamižného podvodníka. Jako právem nenáviděného kolaboranta s okupační velmocí, jako nezaslouženého boháče, kde je pomalu škoda rány, která nepadne. Je to tendenční výklad, se kterým se často setkáme navzdory skutečnosti, že hnedle v příběhu samotném jej Zacheus v rozhovoru s Pánem Ježíšem vyvrací.

Co bychom za to dneska dali, kdybychom mohli sebrat ta nejtěžší obvinění, kterými nás druzí častují a v klidu si o nich popovídat u večeře s Pánem Ježíšem, že?

Já bych rád hledal motiv našeho příběhu o kousek hlouběji, nebo možná lépe řečeno o kousek vedle.

Zacheus se vyvyšuje. Ne nad druhé – toho už má dost ze své práce 🙂 – vyvyšuje se nad svůj úděl, nad svou malou postavu. Chce Pána Ježíše vidět a tak leze na sykomoru. To je takový skoro-fíkovník s velikýma listama a hustou korunou. Často se sázely u cest, aby stínily.

Napadá mě, jaký je asi z takového stromu výhled.

Až se nabízí otázka, jestli on se Zacheus vlastně nechtěl i trochu schovat. Jeho povolání nebylo nijak pěkné a lidé ho opravdu neměli rádi – jak nakonec zmiňuje i náš text.

Třeba už věděl, co ho mezi shromážděnými čeká a tak se raději ukryl se ve větvích. To je dost strašný, nemyslíte?

Dav čekatelů na Ježíše – dalo by se předpokládat, že tam jsou kvůli Pánu Ježíši, kvůli jeho učení, kvůli lásce a milosti, kterou hlásá a rozdává.

A přesto je potřeba se jich bát, je potřeba se před nimi skrývat.

Ono to vlastně dnes nebývá o mnoho jiné. Ani dnes není těžké narazit na ochránce pravé a správné morálky a mravu, na ochránce lidskosti a lásky, se kterými se ovšem nedá vydržet na jednom místě.

A Zacheus je s Boží pomocí hrází tomuto způsobu života. V tichosti rozdává polovinu svého jmění.

V tichosti, beze stavění na odiv se snaží napravovat tam, kde se mu přihodilo napáchat křivdy. Pán Ježíš neříká tak, ani tak. Nepočítá jestli polovina majetku je moc, nebo málo.

Nekárá, nesoudí – „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův“.

Neboli – je to jeden z Vás, bude spasen stejně jako vy.

Hledal a nalezl.

Skryl se a byl nalezen.

Ztratil se – společně se svými nadějemi – ve víru života – a je zachráněn.

A ještě jeden motiv mě zaznívá v Zacheově příběhu. Zacheus vystupuje do výše, aby lépe viděl, aby mohl být Bohu blíž. To není poprvé, kdy v bibli člověk vystupuje vzhůru. A není to poprvé, kdy Hospodin říká, nene, pojď zas pěkně dolů. Babylon a zmatení jazyků. Penúal a stržení věže. Izajášova vinice s věží, která rodila jen zkažené bobule.

A já bych tu rád přidal příběh věže ze severního Dánska, z města Skangen. Z písku tu vystupuje cosi, co připomíná maják. Jenže když přijdete blíž, zjistíte, že je to věž – věž kostela sv. Vavřince. Neustálé poryvy větru jej zanášely pískem od moře, a tak farníci měli stále plné ruce práce s odklízením navátých písečných dun. A jednoho dne to vzdali. Kostel byl rozebrán a zůstala z něj jenom věž. Každý si mohl z kostela odnést co potřeboval. Někdo kámen, někdo cihlu, někdo kus trámu.

Když se Skangenští museli rozhodnout o osudu svého kostela, jako by byli voláni Bohem – slezte z té výšky a pojďte domů.

Zachee, vidím Tě, slez z toho stromu a pojď domů.

A Skangenští se rozhodli, že si každý vezme něco domů. Kousek toho svého kostela, kousek domu Božího. Někdo kámen, někdo dřevo, každý podle sebe si přibral na cestu domů posilu, oporu. Zacheus dostal na svou cestu domů tu nejlepší oporu, největší posilu, našeho spasitele a vykupitele.

I my si s sebou o nedělích odnášíme domů posilu ve formě chleba a vína, ve formě slyšeného slova Božího. To jsou ty správné pilíře našich životů, ty kameny, které si domů pro oporu vzali Dánové, jako ta návštěva, kterou si domů přivedl Zacheus.

Na tom bychom měli stavět chrámy v našich srdcích, až ty kamenné kostely padnou nebo budou – jak říká evangelista Jan – ve třech dnech rozbořeny.

Nechme se na závěr našeho rozjímání oslovit ještě jedním aspektem Zacheova příběhu. Zacheus, celník, v očích všech darebák, kolaborant, vydřiduch. Pracháč, co to stejnak mohl jen nakrást. Slušnej člověk k těmhle prachům slušně přijít nemoh‘…

Slušnej člověk…

Jak často můžeme tohle sousloví slyšet. Jak hezky to zní a jak zle ta slova umíme užívat. Je to vlastně jeden z nejrychlejších způsobů, jak se umíme s člověkem vypořádat. Nechceme, nebo nemůžeme vidět rozdanou půlku chudým? Nebo nám to přijde málo, rozdat jen polovinu?

Nebo nás to jenom baví? Trápit a soudit druhé?

Jak je to možný, že jde spát k takovýmu šmejdovi?

Možná, že si taky někdy myslíme, že některý náš bratr či některá naše sestra není hodná posily, protože hřeší.

Ale nebuďme jako farizeové, nesuďme, abychom nebyli souzeni. Je to Ježíš Kristus, kdo si vybírá, kam půjde, ne my. My jej můžeme pouze přijmout a pohostit.

Tehdy i dnes, uvažujeme velmi podobně. Tehdy i dnes jsme s druhými rychle hotovi. A pán Ježíš – tehdy i dnes – nás z tohoto neštěstí vysvobozuje.

„Radujme se, neboť dnes přišlo království Boží do tohoto domu!“

Tak to se tedy radujme, když si můžeme něco z Božího království přinést k sobě domů.

Radujme se, že každého z nás Bůh navštěvuje a nechme se tím proměňovat a posilovat!

Amen.