L 19,11–15

Písně: 551, 642, 681, 648, 452, 678

Introit: Ž 139,15–16a
Čtení: L 19,11–27
Text: L 19,11–15
Poslání: 1Pt 1,4–6a

Křestní kázání
Pavle, rodiče, kmotry,

Vezmu si z toho podobenství jen ten prostředek. V Bibli je zapsané dvakrát, pokaždé trochu jinak. V různých situacích Pán Ježíš nejspíš vyprávěl podobné příběhy, protože chtěl nechat vyznít něco jiného.

Ve známější verzi dal Pán každému ze svých služebníků různé množství peněz. Ty „hřivny“ či „talenty“ se pak stávají obrazem našich různých obdarování. Toho, na co máme talent. My samozřejmě netušíme, na co bude mít talent Pavlík, ale to podobenství to nijak nekonkretizuje, prostě jde o to, aby to, na co bude mít talent, tak nezakopal, ale rozvíjel.

V té verzi, kterou jsme slyšeli nyní, dostává každý pánův služebník stejně. Tak se nám tento Boží vklad může stát obrazem Boží milosti a odpuštění hříchů. V tom jsme na tom všichni stejně. Všichni jsme před Bohem jako hříšníci, kteří potřebují Boží milost. Tenhleten prvotní Boží vklad je pro nás pro všechny stejný. Ve křtu nám byly odpuštěny hříchy a na nás je, abychom na tento úžasný Boží dar nějak odpověděli.

Odpovědí je, že tento Boží dar budeme nějak používat. Že ho nezahrabeme, nezabalíme do šátku. Že nebudeme mít z Boha hrůzu a děs, které nás ochromí, jako toho posledního služebníka. Je to milost. Je to projev toho, že nás má Pán Bůh rád. I v duchovní oblasti ale platí to, co známe z ekonomiky, totiž že peníze ztrácí hodnotu. Ta hřivna do začátku, to byl základ, který se měl rozmnožovat, protože když se nechá ladem, tak z něj časem nezbude nic. Kdo nepracuje s tím, co dostal, časem zůstane s docela prázdnýma rukama.

Ta možnost duchovního růstu tady ale je. To bude ležet z počátku nejvíc na Vás – na rodičích, na kmotrách – aby Pavlík poznal, jak úžasný dar od Boha dostal. Tento dar pak roste aktivním křesťanským životem. Modlitbami, čtením Bible, životem v církvi. Zároveň s duchovním růstem pak roste i duchovní autorita. To je ten obraz pěti či deseti měst, která dostanou první dva služebníci. Bůh si může takové lidi používat pro svoje dílo už v tomto světě.

Jistě, že je to výzva po každého z nás, ale v tuto chvíli to bude na Pavlíkovi nejzřetelnější. Křest je znamením Boží milosti. Něčeho, co si nemáme jak zasloužit, něčeho, co předchází všechno naše konání. Je znamením toho, že na Pavlíka Pán Bůh myslel již před stvořením světa, myslel na něj, když posílal na tento svět svého Syna a bude na něj myslet po celý Pavlíkův život. Tuto Boží věrnost dnes budeme dosvědčovat křtem.

Amen.

Pravidelné kázání
Milé děti, milí bratři a sestry,

v křestním kázání jsme si vysvětlili, co že jsou ty hřivny. Že to je Boží milost, kterou nám Pán Bůh dává. A že s ní máme nějak hospodařit. Víme i to, že Pán Ježíš nejspíš svoje podobenství opakoval a vědomě měnil. Právě proto, aby vyznělo něco jiného. Je to totiž pořád podobenství, tedy příběh, vyprávěnka, která vychází z toho, co lidé znají. Ale měli by se z toho naučit něco, co neznají. Něco nového o Ježíši, o sobě, o tomto světě…

My tohle podobenství známe mnohem lépe z Matoušova evangelia bez tohoto speciálně lukášovského doplňku. Na něj se dnes zaměříme a uvidíme, co se z něj všechno můžeme dozvědět.

Předně se dozvídáme, kde Pán Ježíš toto podobenství vyprávěl. Bylo to „blízko Jeruzaléma“. Tenhle příběh je poslední událostí před Ježíšovým slavnostním vjezdem do Jeruzaléma na oslátku. Však také za týden už bude Květná neděle a pak Velikonoce. Lidé okolo Ježíše čekají, že se „něco“ stane. Nevědí přesně co, ale ta atmosféra houstne očekáváním. Jen si představme tu situaci. Těsně před tímto podobenstvím se Ježíš bavil s Lazarem a řekl mu: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu… Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Lk 19,9-10)

Těm, kteří to slyšeli, pověděl Pán Ježíš toto podobenství! Lidem, co si říkali: Jo! Spása už je tady. Ježíš přináší spásu a už je to tady!!! A teď čekali kdo ví co. Lukáš to očekávání popsal slovy: „Oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned.“

Tohle očekávání zástupů Pán Ježíš vidí. Zároveň ale také moc dobře ví, proč jde do Jeruzaléma a co ho tam čeká. Ví, že má zemřít a vstát z mrtvých. Ti lidé mají vlastně pravdu, že se bude dít něco naprosto zásadního! Jenže když by jim to prostě odsouhlasil, tak nejspíš vezmou do ruky zbraně a půjdou organizovat nějaké povstání. A tak jim pověděl toto podobenství. Aby lidem neharašily v hlavě hlouposti. Jako by řekl: „Hele, lidi – žádný kvalt! Všechno má svůj čas. Jasně, že se „něco“ děje, záhy pochopíte co, ale na Vás tady ještě čeká úkol. A tohle bychom z toho podobenství měli poznat – (1) co že se to vlastně děje a Pán Ježíš to popisuje obraznými slovy podobenství a (2) co v takovéto situaci máme dělat my.

To, co se děje, je vyjádřeno v úvodu podobenství. Někdo si pojede pro královský titul. To je první dějová zápletka tohoto podobenství. Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost.

Nám je to asi docela cizí představa, ale tohle byla opravdu realita tehdejší doby. Jak se může člověk stát králem? Dneska už asi nijak, ale tenkrát kdo se chtěl stát králem, tak si pro královskou korunu musel dojet do Říma. Tam se císař poradil se svými rádci a buď ho králem jmenoval, nebo ne. V praxi to znamenalo mít hodně vznešený dar pro císaře a spoustu úplatků pro jeho rádce. Přesně takto už to Izraelci prožili, když umřel Herodes Veliký. O nástupnictví dohadovali jeho synové. Konkrétně Archelaos a Herodes Antipas. Nebylo možné, aby si krále vybrali židé mezi sebou. Krále jmenuje císař a od obyvatelstva se očekává, že se prostě podřídí. Nelze někoho prostě provolat králem. To není na obyvatelích. To se rozhoduje kdesi hodně daleko a zcela bez jejich vlivu. Oba dva bratři tenkrát odjeli do Říma a tam se snažili, seč mohli.

Já ještě jednou připomenu, že obyvatelé Jeruzaléma žádný vliv na to, jestli v Římě bude jmenován judským králem Archelaos, nebo jeho bratr Herodes Antipas. Zkusili to ovlivnit! Židé tenkrát poslali do Říma deputaci, že určitě nechtějí za krále Archelaa. Nemělo to ale vůbec žádný efekt. Tedy v Římě to nemělo žádný efekt. Potom v Jeruzalémě ano. Ono příliš nahlas vykřikovat, že třeba Archelaa nechtějí – to se pak mnohým vymstilo, když Archelaos od císaře Augusta tu královskou korunu doopravdy dostal. Tenhle motiv se v podobenství ještě objeví – to až se král vrátí a vypořádá se s těmi, co ho za krále nechtěli. Pořád je to něco, co si Ježíšovi posluchači dovedli velice srozumitelně představit.

My se ale vraťme k tomu, že vykládáme podobenství. Nejde o historii kdo ví jakých potentátů, politiků a mocipánů, ale o Pána Ježíše. My víme, jak jeho životní osudy budou pokračovat dál, protože to je velikonoční příběh. Ježíš přijede do Jeruzaléma, tam ho zatknou, popraví na kříži. Bud pohřben, ale třetí den vstane z mrtvých a za 40 dní odejde do nebe. Pak bude nějaká časová prodleva, kterou nikdo neumí odhadnout – a po ní Pán Ježíš zase přijde. A přijde jako král.

My tohle víme a tak rozumíme i podobenství daleko lépe, než Ježíšovi posluchači. Tak, jako si zájemce o královský úřad jezdí pro královskou korunu do dalekého Říma a jako král se až vrátí, tak Ježíš nejprve vystoupí na nebe a jako král se také teprve vrátí. Tak, jako neměli židé žádný vliv na to, kdo se králem stane, nebo nestane, tak ani Ježíšovi posluchači nemají žádný vliv na to, co bude dál. Nemohou ovlivnit jestli se Pán Ježíš stane či nestane králem. Jako se v případě pozemského krále to podstatné odehrává před císařem v Říme, tak se u Ježíše to podstatné odehraje u Boha v nebi.

Jednu věc ale lidé mohou a také dělají – mohou s tím buď souhlasit, nebo se mohou proti tom postavit. Neovlivní to volbu jako takovou, ale bude to velmi důležité, až se dotyčný vrátí. Ti, kdo se postavili proti němu, tak velice zřetelně poznají, jakou udělal chybu. Lidé okolo Ježíše čekali příchod davidovského krále. Z tohoto podobenství ale měli poznat, že to není jejich věc, kdo a jak se stane králem. To se rozhoduje někde jinde, daleko a naprosto nezávisle na nich. Oni mají úplně jiný úkol, úplně jinou volbu. Mohu se stát pomocníky, nebo protivníky. Mohou toho zájemce o trůn buď podporovat, nebo se proti němu postavit.

To není žádná švanda! Stane se doopravdy králem? Má smysl ho podporovat? Co když je to všechno jen omyl a dotyčný se vůbec králem nestane?! Nu – to si musel každý okolo Pána Ježíše rozmyslet sám. Uvěří mu? Neuvěří?

Těch pomocníků není zas tak mnoho – jen deset. Proti občanům města to není nic moc. Zato to moc hezky ukazuje, jak okolo Pána Ježíše vydrželo málo lidí. Jak se ho většina zřekla. Jak ho nechtěli za krále. Jak nevěřili, že by tohle mohl být král, když ho pak na Velký Pátek viděli sice v purpurovém plášti a s korunou na hlavě, ale to ho jen tak pro svoje obveselení oblékli vojáci a koruna byla vyrobená z trní.

Vidíme jich tu jen deset. Stále jsme v podobenství a v těch deseti služebnících krásně vidíme obraz církve. Té malé skupinky lidí, kterých je ve srovnání se zbytkem vlastně jen hrstka.

Dostanou ale aspoň něco málo do začátku. Kolik že to dostali? Deset služebníku dostalo deset hřiven. Zase je to rozdíl od podobenství, jak ho Ježíš vykládal jindy. Tenkrát pán rozděloval 5, 2 a jednu. Tady dostal každý stejně. A navíc – v překladu ten rozdíl zmizel – když čteme původní text, tak tam u Matouše je, že se rozdělovaly talenty, ale tady míny. Dělme tedy šedesáti. Ne tedy 30 kilo ale půl kila. Když si představím u Matouše toho, co dostal 5 talentů a odnášel si 150 kilo drahého kovu, tak tenhle, co si v kapse odnáší půlkilovou cihličku vypadá vedle něj dost chudě.

Výsledné účtování ale ukáže rozdíl. Tak, jak to známe od Matouše, tak ten, co měl 5 vydělal jiných 5, ten co měl 2 vydělal jiné dvě. Jejich úspěch je tak vlastně totožný. Je to 100% zisk. Každý z nich dokázal zdvojnásobit vklad. Však také odměna je stejná – vejdi v radost svého Pána. A ten, co nedokázal zdvojnásobit vklad, je trestán.

Tady je to jinak. Každý měl jednu, ale naložili s nimi různě. Jeden dokázal vydělat z jedné hřivny deset hřiven a dostává správu nad deseti městy. Další vydělal pět a dostává správu nad pět městy.

Další přichází s jednou. Jak těch zbývajících sedm, to se nedozvíme. Ale tenhle, co měl jednu, tak s ní nedělal nic. Úplně stejně, jako u Matouše, tak i on je tak vyděšen přísností svého pána, že raději hřivnu nosil v kapse a právě tak ani on není pochválen. Není ovšem potrestán. Jen je mu sebráno to, co dostal do začátku. Kdo ví, jak dopadne. Rozhodně se neočekává, že by mohl nad něčím vládnout, ale na stranu druhou – nikdo ho nikam nevyhání. S prázdnýma rukama a bez jakékoliv moci tu zůstává. Asi si připadá dost hloupě. Myslel si, jak j šikovný, když tu stříbrnou hroudu opečovával a teď vidí, jaká to byla hloupost.

Nám už z toho ale pomalu vylézá závěr. Nemáme žádný vliv na to, kdy s Pán Ježíš vrátí jako král. Ale uvěřili jsme, že s jako král určitě vrátí. Každý z nás dostal dar Boží milosti – teď je náš úkol s tímto darem nějak pracovat. Modlit se, poznávat příběhy z Bible, žít podle Boží vůle. Tím víc si nás bude moci Pán Bůh použít a tím víc se můžeme těšit na radost jednou v nebi, až Pán Ježíš přijde i pro nás jako král.

Amen.