L 19,28–44

Písně: 99, 551, 443, 161
Introit: Za 9,9–10
Čtení: J 17,1–15
Text: L 19,28–44
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma začíná tím, že jeho učedníci mu přivedou oslátko. Sotva by se odvážili je odvázat a vzít cizí majetek jako zloději, kdyby jim to On neporučil. Možná, že měli strach, jak to dopadne, ale stačí jen slovo, které vyřizují majiteli: „Pán je potřebuje.“ Když Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě oslavuje Otce, že mu dal moc nad všemi lidmi, nejsou to nadnesená slova. Tato moc přemáhá i majetnické nároky člověka, který se podřizuje tomu, že Pán potřebuje jeho oslátko. Nikdo na něm dosud neseděl, je jen pro něj, tak jako bude pro něj i hrob ve skále, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Už tím je naznačeno, že je skutečný král. Král tichý a pokorný, jak o něm prorokoval Zachariáš, který přijíždí do svého města.
Tak to také zaznívá z volání těch, kteří jdou s ním. Lukáš na rozdíl od ostatních evangelistů, kteří zmiňují zástupky, jež mu házejí na cestu ratolesti a oslavují ho, zná jenom učedníky, kteří volají: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech.“ Jako by chtěl naznačit, že poznat v Ježíši skutečného krále může jen ten, který mu věří a následuje ho. Jen učedník ví, že Ježíš na oslátku přichází ve jménu, v moci, v zastoupení Boha samého. A že jeho příchod k lidem znamená vyhlášení Božího pokoje. „Na nebi pokoj a sláva na výsostech.“
A právě tento jásot učedníků budí nevoli těch, kteří jsou v zástupu. Jsou to farizeové, zbožní lidé, jimž toto volání připadá přehnané, nenáležité a nebezpečné. Boží král může být jen Mesiáš a oni znají Ježíše jen jako Mistra, jednoho z mnoha židovských učitelů. Nikdy však by se nepřipojili k volání: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově.“ To závání rouháním. Proto žádají: „Mistře, napomeň své učedníky!“
Až dosud Pán Ježíš svým učedníkům bránil, aby o něm nemluvili jako o Mesiáši. Nechtěl, aby jeho tajemství bylo předčasně prozrazeno, aby bylo zneužito politickými nadějemi Izraele. Ale teď, když přijíždí do Jeruzaléma na oslátku a naplňuje očekávání Starého Zákona, když se blíží jeho utrpení a smrt, teď už je čas, aby z úst učedníků zněla jasná svědectví o tom, kdo skutečně je. „Odpověděl. Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ Když zmlkne radost, že přichází v Ježíši Boží král, když nikdo nebude chválit Boha jako učedníci, přijde soud. Hromady ruin a kamení budou svědčit o zkáze a zničení. Pán ježíš viděl dopředu, viděl, co potká Jeruzalém, který jej zavrhne: to se stalo v roce 70, kdy město bylo Římany dobyto a vyvráceno. Dodnes kamení ve známé Zdi nářků v Jeruzalémě mluví svou smutnou řečí.
A Lukáš, jediný z evangelistů, nám zaznamenal, že Ježíš se nad tímto městem dal do pláče. Květná neděle není jen jásot učedníků, ale také pláč Pána Ježíše nad těmi, kteří nepoznali, že Bůh se k nim sklonil v tom sedícím na oslátku. Je to zvláštní slovo, že některé novozákonní rukopisy jej dokonce vypouštějí. Je to až pohoršlivé, že král, který dostane okamžitě, co potřebuje, král, v němž přichází Bůh a má moc nad každým člověkem, je bezmocný před lidskou nevěrou, nad níž může jen plakat. I to patří k tajemství spásy: On má všechnu moc, ale neláme naši vůli. Záleží i na nás, jestli jej budeme ve víře chválit, nebo zda On bude nad naší nevěrou plakat. Je možné i dnes nahrávat zkáze, jíž si na sebe přivolává celá naše civilizace svým odmítáním tichého krále, ale je možné pokornou a chválící vírou tuto zkázu zadržovat.
Kéž nikdy nezmlkne v našich ústech a srdcích chvála Pána Ježíše Krista, v němž se Bůh k nám sklonil. Vždyť stále platí o jeho učednících: „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“
Amen.