L 20,9–19

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici.

Introit: Ef 2,19–22
Čtení: Da 2,26–44
Text: L 20,9–19
Poslání: 1Pt 2,1–4
Když Ježíš mluví o Božím království, které se v něm přiblížilo lidem, užívá podobenství. Jsou to jednoduché příběhy či události všedního dne, jež jeho posluchači sami znali: ztratí se ovce a pastýř ji hledá tak dlouho, až ji nalezne a na zádech si ji odnese s radostí domů. Z plné sítě rybáři vybírají úlovek a odhazují pryč to, co se jim nehodí. Kdosi objeví poklad a neváhá prodat celý majetek, aby koupil pole, kde je ukryt. Jsou to prostá vyprávění, ale ani učedníci jim vždycky nerozuměli. „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli,“ žádají Ježíše, když jim vyprávěl, že kdosi v noci nasel plevel do pšenice (Mt 13,36), aby pokazil dobrou setbu.

Podobenství, které jsme teď četli z Lukáše, však bylo velmi srozumitelné. Ježíšovi nepřátelé, kteří je slyšeli, nepotřebovali žádný výklad: „poznali totiž, že podobenství řekl proti nim“. Cítili, že tady jde o soud nad nimi, že to jsou právě oni, které Ježíš vidí jako zločince: „Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá druhým.“ Tento tvrdý závěr jimi zatřásl, protože pochopili velmi dobře, že Ježíš mluví o nich. „Když to uslyšeli, řekli: To přece ne!“ Kralický překlad to má jinak: „Odstup to,“ to znamená: Ať se to nestane! Je to jakoby zaříkávání toho, co jim Ježíš předpovídá. Chtějí popřít a zneplatnit jeho varování, ale ani o chloupek nezmění svůj postoj k Ježíši. Milovaný syn je v tom podobenství zabit. A brzy podobenství se stane skutečností: za branami Jeruzaléma, vyvržen z Božího lidu, který v Písmu je označován jako Boží vinice, je Ježíš ukřižován.

To podobenství je zvláštní nejen tím, že bylo bez výkladu pochopeno naprosto správně, ale i tím, že se zcela odchyluje od reality. Kde bychom našli tak naivního podnikatele, který by se dal třikrát napálit a počtvrté vsadil všechno na to, že grázlové budou mít ohled na jeho syna? Copak mu nestačí jedna zkušenost s tímhle podsvětím? Stále znovu to zkouší a dává další šanci; taková trpělivost opravdu přesahuje všechny meze. A právě tak jedná Bůh s člověkem od samého začátku jeho dějin: s důvěrou, že jej poslechne, že půjde jeho cestou. O té nezměrné důvěře Boží svědčí i slovo proroka Izaiáše: „Hospodin prohlásil: Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat. Stal se jejich spasitelem. Každým jejich soužením byl sužován, svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha.“ (Iz 63,8–10) Přesně tak to dělají ti vinaři v tomto podobenství.

Vrcholem jejich vzpoury je vražda milovaného syna. Není to žádný afekt, ale promyšlený čin neuvěřitelné zaslepenosti: „Toto je dědic. Zabijme jej a dědictví bude naše.“ Copak si neuvědomí, že tohle jim nemůže projít? Ale právě tak zaslepeně a pošetile jedná každý, kdo v Boží lásce a trpělivosti vidí slabost. Je možné se mu vysmívat celým svým životním postojem jako ti zlí vinaři, ale ne trvale. Bůh dlouho čeká, snáší lidskou pýchu a rouhání, ale pak to končí právě tak, jako v tomto podobenství: záhubou a zkázou. To je varování, které nic neztratilo na své aktuálnosti i dnes.

Milovaný syn je zabit a vyvlečen z vinice. Podobá se odhozenému kameni, který stavitelé hodili někam na smetiště. Tady Pán Ježíš užívá dávného žalmového slova: ten nepotřebný kámen je však tím základem, úhelným kamenem, na němž stojí Boží stavba, jímž je Kristův lid, církev. Proto apoštol píše i nám: „jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Ježíš Kristus.“ (Ef 2,10) Nekončí se lidským zlem, ba ani zaslouženými Božími tresty, tak jako Ježíšův příběh nekončí křížem, ale vzkříšením a jeho vítězstvím. To vše je vyjádřeno slovy Páně: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“

Z proroctví Danielova jsme četli o podivném kameni, který rozmetá na padrť sochu, z níž jde strach. Je to obraz Božího království, které „rozdrtí a učiní konec všem královstvím, avšak samo zůstane na věky.“ (Dn 2,45) Toto království přichází v Ježíši Kristu. On je ten pevný základ, úhelný kámen, na němž stojí náš život. Ale je také tím kamenem, který tříští a drtí každou lidskou pýchu. Událost z Daniele se stále děje: všechno mizí v propasti času, ale Boží království v Ježíši Kristu stále trvá. Kdo žije ve víře v Ježíše Krista, má v něm úhelný kámen, kdo vědomě mu vzdoruje, je ve stálém nebezpečí, protože „každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Kristus jako kámen naděje či kámen záhuby, příčina povstání či pádu. A musíme se stále rozhodovat pro to, aby On byl pro nás kamenem úhelným, tím nejdůležitějším v našem životě. Kéž nám k tomu pomáhá Duch svatý.

Amen.