L 2,10–11

Písně: 293, sbor (Aj růže rozvila se) 281, (397, 639, 307), 510, sbor (Jdu klanět se ti k jeslím sám), 686

Introit: Iz 7,13–14
Čtení: Iz 11,1–10
Text: L 2,10–11
Poslání: Fp 4,4–7

Milí bratři a sestry,

dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Tak to říkali andělé a my budeme přemýšlet, co vlastně o Spasiteli víme. Aby se nám lépe přemýšlelo, vezmeme si na pomoc jednu píseň. Tu asi nejznámější vánoční koledu „Narodil se Kristus Pán“. Takže chcete-li najděte si ve zpěvníku píseň číslo 281 a sledujme společně, co se všechno dozvídáme. Opravdu toho není málo!

Na začátku jsou to andělé nad betlémskými stráněmi, kteří vyzývají k radosti. Tím je opravdu potřeba začít. Vánoce jsou radostnou oslavou narození Spasitele. Zvláště východní pravoslavná tradice už ve Vánocích rozpoznává jaksi zárodek Velikonoc. I když to není na první pohled zřejmé, tak my víme, že se narodil Mesiáš. Že to dítě je Spasitel, Kristus a Pán. Když už se Mesiáš narodil, tak teď už to všechno půjde tak, jak má. Když už se Bůh slitoval nad svým lidem a poslal svého Syna, tak Syn naplní vůli svého nebeského Otce.

Setkáme se s tím ale nejen v pravoslaví. Temný až depresivní Lukáš Pražský složil píseň „Kristus příklad pokory“, ve kterém zdůrazňuje právě to, co bych nazval „velikonoční motivy Vánoc“ – Kristus přichází z nebe a stává se chudým kvůli lidem. Kvůli hříšnému a chudému lidstvu to všechno dělá, kvůli pomíjivému lidskému stvoření se narodil on sám ve stáji jako nejobyčejnější z lidí. Od počátku je pak jeho život naplněn bolestmi, které jsou důsledkem lidského hříchu – chudoba, nepřátelství, pronásledování. A on to snášel, protože byl poslušný Syn svého nebeského Otce. Narodil se Kristus Pán, veselme se – ano, my se můžeme veselit, protože on se dobrovolně veselí vzdal. Je to „Kristus Pán“ Tedy Mesiáš, Vládce, Spasitel. Jako takový ale na sebe přijal podobu toho nejbezbrannějšího své doby – dítě utečence, který se musí záhy skrývat v emigraci, aby nepřišel o život.

Pokročíme o malý kousek dál. S „z růže kvítkem“ přichází první problém. Oblíbený motiv mnoha vánočních písní o Ježíšovi, motiv růže, která rozvila se aj z nebe tak krásného, kdy ale těžko soudit, o jaký konkrétní motiv z Písma tu jde. V Palestině ve starověku naše růže nerostly. Hebrejština proto pro naši růži žádné slovo nemá. Původní latinská verze koledy mluví o „růžové lilii“. Můžeme tedy myslet na několik biblických míst. Zůstaneme-li u motivu voňavého květu, pak tu mohou proznívat motivy z Písně písní. Po staletí byla vykládána jako obraz vztahu Krista a duše. „Růže Sáronská, lilium mezi trním“ – to mohou být obrazy, které se autorovi dost možná honily hlavou.

K mnohem pravděpodobnějšímu směru výkladu nás ale dovede zjištění, že slovo „růžťka“ znamená ve staročeštině prostě mladou větvičku, letorost, jednoroční proutek, který tohoto léta vyrostl. V první řadě pak tedy mějme na paměti známý text o proutku z pařezu Jíšajova (Iz 11,1n), který se ujme spravedlivé vlády nad světem. Z růže kvítek, který nám vykvetl, to je potomek Jíšajův, tedy davidovský král. Král naplněný všemi dary Ducha svatého. Král, který nerozhoduje podle prvního dojmu, ale spravedlivě. Král, pod jehož vládou přijde pokoj i těm, kteří se doposud nedokázali dohodnout. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat… Za tímto králem přijdou pronárody a i místo jeho odpočinutí bude slavné. Nezapomeňme na tuto Davidovu královskou linii. Ta se bude vracet nejen v pravidelném opakování toho, že se Kristus Pán narodí z rodu královského, ale zřetelně zazní ve čtvrté sloce a připomínce zápasu Davida a Goliáše.

V tuto chvíli se o Kristu dozvídáme, že se tento panovník z rodu Davidova, z rodu královského, narodí „z života čistého“. Zřetelný odkaz na to, co se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka (Izajáše 7,14): „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel“, to jest přeloženo „Bůh s námi“. Nečekané Mariino těhotenství není nešťastná souhra náhod či důsledek Mariina morálního selhání. Právě naopak. Mariin čistý život je důstojné prostředí pro narození Spasitele. Ani ne tak pro její panenství, o kterém hebrejský text Izajáše dokonce ani nijak nespekuluje. To nejpodstatnější je Mariino „staň se mi podle Boží vůle!“, které řekla andělovi. Marie je pokorná, poslušná služebnice Páně. To je na ní to nejcennější, to z ní dělá výjimku. Nesnaží se protlačit svoji lidskou vůli, svévoli, ale zůstává čistá, zcela poslušná vůli Boží. Marie a její těhotenství je obrazem toho nejčistšího vztahu, jaký si můžeme představit – její dítě se rodí ne ze sobecké touhy někoho či něco mít (Josef Marii, Marie Josefa či oba dva dítě), ale z čiré a zcela se sebe-odevzdávající touhy někomu patřit. I řekla Maria: Aj, služebnice Páně jsem, staniž mi se podle slova tvého.

A pak už se konečně objevuje motiv, který je asi nejdůležitější z celé koledy, a proto se vrací znovu a znovu – tohle všechno se děje kvůli nám. To jsme my, kdo se máme radovat. To jsme my, to pomíjivé, hříšné pokolení, kterému se narodil Spasitel, Kristus Pán. Pro nás se vzdal nebeské slávy a nám chce spravedlivě vládnout. To kvůli nám riskovala Marie svůj život, když ho zcela odevzdala do Božích rukou. Nám, nám narodil se zdůrazní toto rozpoznání zpěvníky už někdy na přelomu 16. a 17. století zdvojením slovíčka „nám“.

V druhé sloce písně se dozvídáme další důležitou věc. Nejde o náhodu. Narodil se Spasitel Kristus Pán, který byl prorokován tisíce let předtím. To, co se děje v betlémské stáji, to je součást jednoho velikého Božího plánu, který se začal odvíjet již před branami Ráje, pokračoval povoláním Abrahama, narozením Izáka, vyvolením Jákoba, lvem z Judy, proutkem z pařezu Jišajova, Betlémem, který je nejmenší mezi judskými rody, ale z něj vzejde Hospodinu vévoda… suma sumárum, Spasitel, Kristus Pán narozený v městě Davidově je ten, který prorokován jest. Na svět poslán jest po dlouhé přípravě a v plnosti časů. Ten, který se nám narodil z čistého života poslušné dívky a královského rodu Davidova, tak to je klíčové ozubené kolečko v soukolí dějin.

Protože nám, nám narodil se, tak tím pádem i my máme svoji úlohu. Stáváme se součástí jedné velké nebeské hry, kdy se i v našich životech naplňují dávná proroctví. Nejsme tu náhodou. Nejsme produkt nějaké souhry okolností v rámci dějinných procesů. Bůh nás tady chce mít, počítá s námi ve svých plánech. Proto nám poslal Spasitele.

V další sloce se o nás lidech dozvídáme ještě víc. Jsme jen obyčejní lidé. Jenže co to v tuto chvíli znamená „obyčejný člověk“?! Člověčenství naše, ráčil vzíti na se! Už není nic, co by šlo nazvat „obyčejný člověk“, když se člověkem stal Boží Syn! Maxim Gorkij to tak určitě nemyslel, ale vzal to přímo na hlavičku pomyslného hřebíčku, když řekl, že „Člověk, to zní hrdě!“ Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem. Pro nás se narodil v čase, aby nás dovedl do věčnosti Otce. Aby člověk směl jíst chléb andělů, stal se Pán andělů člověkem. To je z jednoho vánočního kázání svatého Augustina. Stal se tedy tvorem ten, který je Stvořitelem, aby ten, který se ztratil, byl znovu nalezen. Člověk zhřešil a stal se viníkem. Bůh se narodil jako člověk, aby byl viník zproštěn viny. Politováníhodným způsobem klesl člověk, ve slitovnosti však sestoupil Bůh. Člověk klesl pro svou pýchu, Bůh sestoupil se svou milostí.

A stále se to týká nás! Nám narodil se! To pro nás se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. My žijeme v čase, ale je před námi otevřená věčnost. My jsme hříšníci, kteří byli z Boží milosti ospravedlněni, protože do našeho pádu sestoupil Bůh. Naše člověčenství vzal na sebe Bůh a my tak víme, že naprosto přesně rozumí tomu, co nás zcela lidsky těší či trápí. Jako Bůh do toho ale také vstupuje a řeší.

Poslední sloka – Goliáš oloupen, člověk jest vykoupen. Boží řešení, které převrací naše lidské chápání jak to na světě chodí. Ryšavý mládeneček krásného vzhledu, ale bez vojenského výcviku a proti němu soubojový zápasník, profesionální zabiják. Setkání dvou světů. Světa pastýřů na straně jedné a světa násilníků a dobyvatelů na straně druhé. Světa mocných a slavných, kteří si s ostrými lokty a drzým čelem chtějí vyřvat všechno, co si usmyslí a světa pokorných tichých, bezmocných. Jenže teď se ukazuje, jaká že je ta „moc bezmocných“, jak o ní psal koncem 70. let Václav Havel. Snaha těch dole něco udělat a přitom se nestat těmi nahoře. Neudělat stejnou chybu jako král Saul a jeho vojáci, kteří se nechali vtáhnout do Goliášova světa a nutně prohrávají. Betlémské dítě přináší nový pohled na Spasitele, Krista Pána, který se narodil v městě Davidově. Je to davidovský král toho „starého stylu“. Nenechá se stáhnout do Goliášova světa, ale přenáší zápas na svojí hrací plochu. Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů… (1S 17,45) volal David. Ty jdeš na mě s vojáky a vražděním, s pobíjením všech chlapců do dvou let věku – ale stejně nevyhraješ.

Někteří badatelé tvrdí, že tam původně bylo „Beliáš oloupen“. Belial, ďábel, satan, Boží protivník. Mnohem spíš to ale vypadá, že jen v 19. století se pokoušel někdo zjednodušit pochopení. Všechny staré verze mají důsledně „Goliáše“, který tu právě tak dobře představuje svět Božích protivníků, kteří se snaží nás vyděsit svojí mocí, svojí světskou silou, ale my víme, že už jsou poraženi. Že to je jen takové předvádění se, strašení, ale ublížit už nám nemohou. Není nic, co by nás mohlo odloučit od Boží lásky, který za námi přišla v Betlémském dítěti. Člověk už JE vykoupen. Ďábel je Boží protivník, který se snaží lidem namluvit, že na ně má ještě nějaký nárok, ale je to lhář od počátku a lže i v tomhle. Goliášovu zbroj si do svého stanu odnesl David a Goliášovi spolubojovníci se rozprchli na všechny strany. Už není nic, co by nás ohrožovalo.

Dobře to ta koleda poskládala. Máme proč se veselit a radovat. Všechno pěkně šlape podle Božího plánu. Z Božího milosrdenství a lidské poslušnosti se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. To, co prožíváme jako lidé, to prožívejme naplno a s vážností. Vždyť Bůh se stal člověkem, prožíval to, co prožíváme my a tak dal našemu pozemskému životu nebeskou hodnotu. Když se setkal se zlem, přemohl ho. Udělal to ale ne ještě větším zlem, ale tím, že to zlo vzal na sebe a tak mu sebral všechnu jeho sílu. Je-li kde ještě ve světě zlo, je to jen nahatý Goliáš, kterému patří se smát a ne z něj mít strach.

Zapojme se i my do tohoto velkého Božího plánu na odstranění zla. Šiřme veselí a radost, přemáhejme zlo vlastní dobrotou. To je život, ke kterému se Bůh přiznává, ke kterému posiluje a který tak, jak dobře začíná, tak také dobře končí

Amen.