L 21,25–28.34–36

Písně: 261, 158, 361, 409, 686

1. neděle adventní
Introit: Da 7,9–14
Čtení: Ř 8,18–39
Text: L 21,25–28.34–36

Milí moji bratři a sestry v Kristu,

adventní doba je dobou přípravy na příchod Božího Syna na náš svět. Je to obrovské tajemství, že věčné Boží slovo, skrze něž je všechno stvořeno, jak hned na začátku svého evangelia zdůrazňuje Jan, vzalo na sebe tělo člověka, malého děťátka zabaleného do plének. Na toto tajemství nestačíme svým rozumem, ale ono uchvacuje náš cit; dojímá nás celá ta betlémská scéna, jak ji podává výtvarné umění i hudba. I česká společnost, nad jejíž světskostí se pozastavuje sám papež, o Vánocích jihne, kult dítěte a rodiny vytváří i v necírkevním prostředí jistou ochotu se přidat ke zpěvu, že „nám, nám, narodil se“. To dítě v jeslích a vyprávění o jeho narození celkem nikoho nepohoršuje, protože většina si je spojuje s folklórem a lidovou tvořivostí. My jako křesťané – bohudíky – smíme vědět mnohem víc o zásadním významu události, kterou apoštol Pavel vyjadřuje prostými slovy: „Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Ga 4,4–5)

Ale adventní čas nám chce připomenout nejen tuto minulost, pevně zasazenou do historického času, že Bůh poslal svého syna, ale také to, že tento Boží syn znovu přijde, jak to vyznáváme s celou církví „přijde soudit živé i mrtvé“. Tady už se ztrácí každá citová okouzlenost, kterou probouzí – třeba se vzpomínkou na naše dětské očekávání – div Vánoc. A možná bychom tuto důležitou pravdu víry, že Pán Ježíš viditelně přijde na náš svět ve své slávě a moci, ani příliš nezdůrazňovali; vždyť jeho příchod je spojen s tím, čemu říkáme „konec světa“ a to není právě veselá písnička. Ale církev velice moudře právě na tuto adventní neděli stanovila perikopu, vybrané čtení z evangelia, jež jsme dnes slyšeli z Lukáše. Podobně i Matouš a Marek zaznamenali slova Páně o událostech, které budou předcházet jeho příchodu. To proto, aby všichni, kteří na něj budou očekávat, nebyli zaskočeni a ten den je nepřekvapil jako past, jak on sám řekl.

Všechno začalo tím, že učedníci se zálibně dívali na jeruzalémský chrám a obdivovali jeho krásu. A Ježíš se k nim nepřidal, ale řekl, že z toho nezůstane kámen na kameni. Protože Židé byli přesvědčeni, že chrám zůstane stát až do konce světa, učedníci si to s koncem světa spojili. Chtěli o tom slyšet víc. A Pán Ježíš jim podrobně pověděl o zkáze Jeruzaléma – k té došlo v roce 70, o velikém soužení, o válkách, katastrofách, zemětřeseních, o znameních na slunci, měsíci a hvězdách. A také o úzkosti národů a jejich bezradnosti.

Asi každý citlivý vykladač těchto Ježíšových řečí o konci světa, nazývaných výstižně „malá apokalypsa“ se tak trochu obává, aby své posluchače, které má rád, příliš nepolekal. I já vím, že máte dost svých starostí, problémů a obav, že toužíte právě v kostele po vnitřním uklidnění a adventní tiché radosti. A místo toho slyšíte, že bude všechno čím dál horší, že ani v tom vesmíru, který se zachvěje nebude pořádek. Řvoucí moře se povalí jako tsunami a lidé už nebudou vědět, jak dál. A strach před tím, co nastane, bude doslova zabíjet. Neměli bychom z ohledu na naši oslabenou psychiku, která dostává každý den ve zprávách skutečně zabrat, tyto depresivní tóny přece jenom ztlumit a nalistovat v Bibli něco potěšujícího a laskavějšího? Možná, že už učedníci měli stejnou touhu, také byli vnitřně unaveni a nebylo jim do skoku. Ale Ten, o němž Jan, jeden z jeho učedníků vydal svědectví: „Miloval své, kteří jsou ve světě, až do konce je miloval,“ (J 13,1) tyto své milované nijak nešetří, nezamlčuje jim to, co nikdo ani dnes nechce slyšet: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“

V prvním starozákonním čtení jsme četli o Danielově vidění, v němž s nebeskými oblaky kdosi přichází – „jakoby Syn člověka“. Jev těsné blízkosti „Věkovitého“, věčného Boha, který soudí. A tomuto Přicházejícímu „byla dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine a jeho království nebude zničeno.“ (Da 7,13–14) To, co viděl kdysi jenom Daniel v jakémsi nočním, privátním vidění, nyní spatří všichni lidé, dosud „zmírající strachem a očekáváním toho, co přichází ná celý svět“. A právě do těchto temnot beznaděje zazáří světlo Boží slávy: „Tehdy uzří Syna člověka přicházet s mocí a velikou slávou. Když toto se začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy neboť vaše vykoupení je blízko.“

Snad všechny hrůzy, předcházející příchod Pána Ježíše, který o sobě často mluvil jako o Synu člověka, už lidstvo ve svých dějinách prožilo. Hladomory i světové války, téměř nepřestávající konflikty, ba i to pronásledování církve, jež náš Pán předpovídal, trvá od dob césarů až dodnes na různých místech světa. Možná, že všechno se ještě může stupňovat, ale ani potom tato znamení nám neposkytnou žádný přesný termín, abychom mohli zvolat: „Už je to tady!“ Však Pán Ježíš je zmiňuje jen proto, abychom tím víc se na něj těšili, až přijde. Jistě že máme jako všichni strach z klimatických změn, z nedostatku potravin a vody, ze světového terorizmu a z mnoha dalších ohrožení. Ani jako Kristovi lidé nejsme žádní nebojsové, ale lidé „všem bídám poddaní“. A přece rozdíl tu je: zatímco člověk bez osobního vztahu ke Kristu může čekat jen katastrofu, nějakou černou díru, v níž všechno skončí, křesťan i s tím svým strachem má naději Kristova příchodu. Učedníci při jeho Nanebevstoupení slyšeli slova: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11)

Největší bída našeho křesťanství je asi v tom, že to „znovu přijde“, nám nerozbuší srdce radostí, že si nakonec vystačíme sami, že jsme jeho příchod nechali sektám nebo jej zdvořile odsunuli do muzea starých mytologických představ. Martin Luther řekl v jednom svém adventním kázání: „Kdyby neměl nastat den jeho příchodu, nechtěl bych se býval vůbec narodit.“ Jsme i my ještě schopni takto spojit smysl svého života s příchodem toho, jemuž patříme nejen od svého křtu, ale Božím vyvolením mnohem, mnohem dřív? Jistě že si nedovedeme představit, jak se uskuteční to, co slíbil. Ale to přece nevadí, jde jen o to, abychom mohli, až přijde, napřímit se a zvednout vzhůru utrápenou hlavu. „Neboť vaše vykoupení je na blízku.“

Každý, kdo věří v Krista, který podle svých slov „dal duši svou na vykoupení za mnohé“, (Mk 10,45) je už vykoupen, zachráněn pro Boží království. A přece toto vykoupení, tato spása se nedá dokázat, zjistit a hmatatelně dotvrdit. Apoštol Pavel ví, že, jsme spaseni v naději. Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe – tak vysvětluje apoštolská zvěst vykoupení: jako záchranu před Božím hněvem, který je nad těmi, kdo neplní jeho zákon, jeho vůli. Kristus si tuhle kletbu vzal na sebe – tak vysvětluje apoštolská zvěst vykoupení: jako záchranu před Božím hněvem, který je nad těmi, kdo neplní jeho zákon, jeho vůli. Kristus si tuhle kletbu vzal na sebe – za nás. (Ga 3,14) Až do těchto hlubin sahá naše vykoupení. Ale naše tělo dosud tuto zásadní změnu nepociťuje: bolí nás, podléhá nemocem, stárne, chátrá a nakonec umírá. A my spolu s apoštolem očekáváme „vykoupení svého těla“, vykoupení v plném rozsahu, kdy nebudeme spolu s celým stvořením poddáni pomíjivosti, kdy nebude každá radost jen na chvíli, ale navždy. Moudří lidé ve starém Řecku, kteří uvažovali nad lidským životem, došli k názoru, že pro člověka to nejlepší je vůbec se nenarodit a pak-li se to už stalo, co nejrychleji zemřít. Když člověk vidí pomíjivost svého života, kde po všelijakém trápení a krátkých záblescích štěstí se končí zánikem, když přemýšlí o přírodě, kde silnější hubí slabšího, může rozumět této hořké výpovědi, kde není naděje. Ale apoštol Pavel však ji má a nejen pro sebe, ale předává ji i nám: „Trvá naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Proto v této naději vyhlížíme Pána Ježíše Krista, v jehož příchodu se naplní naše vykoupení i záchrana celého Božího stvoření. I kdyby nás teď svírala úzkost a strach, jako všechny ostatní, i kdyby zuřilo moře a chvěl se vesmír, jak o tom slyšíme z dnešního textu, přesto se smíme držet apoštolovy jistoty z jeho dopisu do Říma: „Soudím totiž že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“

Nemusíme tedy se zdeptat, ale pozvednout hlavu v radosti. Zároveň však je třeba neunavit se tím, co dokáže pořádně zatížit srdce. Pán Ježíš mluví o nestřídmosti, opilství a starost o živobytí. On sám byl nazýván nepřáteli „žráč a pijan vína“. (Mt 11,19) Nebyl abstinent, však učinil na svatbě v Káně svůj první div, když proměnil vodu ve víno pro svatebčany. A také velice vážně bral to, že člověk potřebuje jíst: proto sytil zástupy a své učedníky naučil prosit za každodenní chléb. Ale on ví, že dobré Boží dary se dají zneužít: v opojení se dá vidět všechno příliš růžově, starosti zase člověka pohltí jako černá tma. V opojení z možností vědy a techniky si lidé na přelomu 19. a 20. století opakovali: „V práci a vědění je naše spasení.“ Další dějinný vývoj prokázal, že to byla ošidná iluze. A starosti, jež na nás dotírají den co den, dokáže zbavit jejich ničivé moci jen dětsky prostá víra, že Pán Bůh nás neopustí. Však v Písmu čteme: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás zaleží.“ (1 Pt 5,7) Když opojením či starostí je srdce obtíženo, zrak už se nepozdvihne k nebi, k oblaku, na němž přichází Syn člověka. „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste směli uniknout všemu, co se bude dít a mohli stanout před Synem člověka.“

Advent a prosba, modlitba, patří k sobě. Nejkratší prosba, kterou bychom měli opakovat s celou církví, je na samém konci poslední knihy Nového Zákona: „Přijď, Pane Ježíši.“ On chce, abychom se modlili v každý čas za to, abychom mohli stanout (také lze přeložit „obstát“) před Synem člověka. Aby to bylo

setkáni, v němž Soudce živých i mrtvých bude naším Vykupitelem a obejme nás jako náš slitovný Zachránce. Je Syn člověka e viděl Daniel, král, jehož království tak, jak jej viděl Daniel, král, jehož království nebude konce. Ten, který je Věčný, mu svěřil tu největší pravomoc. „Dal mu moc konat soud, protože je Syna člověka“ – tak to slyšíme přímo z jeho úst v Janově evangeliu. (J 5,27) Poslední soud není jen obrovitá Michelangelova freska v Sixtinské kapli. Ale zároveň on je Syn člověka i v tom, že přišel na svět jako každý z nás, že poznal naše lidství a jeho potřeby, náš strach, naše bolesti, naši opuštěnost, ba i naši smrt. Toho, který z lásky přišel od Otce v poníženosti člověka, aby nám dokonale rozuměl, toho podle jeho slibu očekáváme v slávě. A – Bohu díky – ne se strachem, jak to nakonec s námi dopadne, ale s nadějí na vykoupení svého těla. Vždyť k nám nepřijde nikdo jiný než Ježíš Kristus, náš Pán, který je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. Přijď, Pane Ježíši!

Amen.