L 21,25–28.34–36

Písně: 158, 667, 259, 435, 452

Introit: Pl 3,25–27.31–33
Čtení: Ř 8,31–39
Text: L 21,25–28.34–36
Poslání: 1Te 4,9–11

Milí přátelé, bratří a sestry v Kristu,

málokdy slyšíme něco tak doslova depresivního, jako tato slova. A jsou to slova toho, který je naším Pánem. Přišli jsme sem, abychom se potěšili a povznesli z únavy všedních dnů – dnes je přece začátek adventu, té radostné přípravy na příchod Spasitele. Chceme zahlédnout něco ze světla naděje, aspoň plamének té první adventní svíčky – a valí se na nás jedna hrůza za druhou. Změny v kosmu, když celý hvězdný svět se zachvěje, bezradnost národů, hrůzné očekávání toho, co přijde, past, do níž člověk padne jedna dvě. Možná, že mnozí kazatelé si najdou raději jiný text, aby šetřili nervy citlivých posluchačů. Však ve zlých dobách tato slova, jimž pro svou podobnost s poslední knihou Bible, Zjevením svatého Jana, říkáme „Malá apokalypsa“ dokázala vzbudit – třeba v době husitských válek – psychózu strachu z konce světa. A přitom tento oddíl, který s určitými odchylkami, ale stejnými temnými kulisami najdeme u dvou dalších evangelistů, Matouše a Marka, je ku podivu starou církevní perikopou na 1. adventní neděli. Pán Ježíš, jehož narození předpovídali proroci, o němž svědčí Žalmy, teď mluví sám o sobě, o tom, co bude předcházet události všech událostí, totiž jeho druhému příchodu.

Že se Ježíš Nazaretský skutečně narodil, že je historickou osobností, nikoliv mýtem, asi nebude dnes už nikdo popírat. To nebudí žádný nesouhlas, ani to, že měl s lidmi z nejrůznějších vrstev veliký soucit – s tím by ochotně souhlasil i dalajlama. A Ježíš se dokonce stal i oblíbenou postavou muzikálu jako superhvězda, jíž nadšeně tleskají mladí lidé. Křesťané jdou ovšem dál než populární muzikál: věříme, že on zemřel za naše hříchy, ale byl vzkříšen a vstoupil k Otci, jak to vyznáváme v Apoštolském vyznání víry. Ale ani tím se nekončí: ten vrchol jeho příběhu, prozářený světlem vzkříšení, je právě v jistotě, že zase přijde. Bez tohoto očekávání by naše víra neměla budoucnost. Přišel mezi nás jako bezbranné dítě, které nemá žádnou sílu, natož slávu – páchnoucí chlév a jesle jsou vizitkou jeho poníženosti. Pár pastýřů ho sice vidělo, ale renomovaným římským historikům nestál ani za zmínku. Ale teď „uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“. A Lukáš, který tak krásně a snad až příliš poeticky vykreslil vánoční příběh, dává pastýřům uslyšet andělské zvěstování o radosti, „kteráž bude ‚všemu lidu‘“, tedy pro všechny bez výjimky. Tak hezké to bylo tenkrát, ale teď to bude zcela jiné: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“

Je dobře, že nám Lukáš zapsal tato slova Páně, ostatně poslední vůbec, která řekl na veřejnosti; že je z falešného humanismu nezamlčel, aby nás příliš nepolekal. Však my jsme už dost zděšeni, když světová velmoc dostane do čela někoho, kdo má hodně svérázné nápady, drží v ruce atomový kufřík a nevidíme mu takříkajíc do tváře. Strach a nejistota vyznačuje dobu, v níž žijeme s celým lidstvem. Neklidu přibývá a nic není jako dřív, ač – už kvůli svým dětem – bychom si tolik přáli pravý opak. Evangelium nás moc nepotěší: to,co bude předcházet Kristovu příchodu v slávě, bude ztráta všech dosavadních a často falešných jistot, o něž jsme opírali svou důvěru v perspektivní budoucnost. Už teď, když slyšíme o nečekaném pohybu milionů lidí, něco z toho zažíváme: „Na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít.“ Nevíme si rady, nevíme, jak z toho, co jsme si jako lidstvo většinou sami nadrobili, jak z toho všeho ven. Pán Ježíš nás připravuje na to, co není výmysl hororových autorů: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“

A přece – tím jsem si jist spolu s vámi všemi, náš Pán nechce, abychom se z jeho slov pomátli, ale utvrdili se ve víře v něho, cele a beze zbytku. Když budeme bez této víry očekávat, co zlého se na nás přivalí, zůstane jen strach, který nás srazí do zoufalství. Když však budeme opravdu očekávat na něj, když to bude pro nás naprostá jistota, že přijde na náš bezmocný a bezradný svět, pak slyšíme jeho hlas, který jako světlo září do tmy všech hrůz: „A když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Nemusíme se strachem zalknout, ale vyhlížet spásu a vykoupení. Však už autor Pláče, který je přičítán proroku Jeremiášovi, v těch nejhorších chvílích po zboření chrámu, na troskách Jeruzaléma, dokáže říci: „Je dobré, když člověk potichu čeká spásu od Hospodina.“ (Pl 3,26) Ne od politiků, bankéřů, kultury či vědy, ale od toho, o němž prorok vyznává: „Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí.“ A to je evangelium, které je tu pro nás. Bez Boha, který v Kristu Ježíši nám ukázal, jak je dobrý a jak mu o nás jde, zůstává člověku jen strach z konce, ve víře v něho – ať se děje, co chce, ať se pohne celý kosmos, jehož část už jsme pěkně zaneřádili, ať nejrůznější moře (a to je v Bibli často zkratka pro zkázu) se valí a řve, stále platí: „Vaše vykoupení je blízko.“

Je blízko, ale neprosadilo se ještě do celého našeho života, je naději, ale ne plností. Trvá pořád nebezpečí, že ani ta slova Páně námi nezatřesou, protože si je třeba docela inteligentně „odvysvětlíme“: tím, že je tam mnoho dobových představ a mytologických obrazů a kdovíčeho ještě. To jistě můžeme. Ale Pánu Ježíši jde ne o naše názory na jeho slova, ale o naše srdce, o náš vnitřní vztah lásky k němu. Ten může být ohrožen právě v takových mezních situacích, kdy se všechno chvěje a nic není jistého. Je snadné si najít náhražku, je vábivé se něčím opojit (nemusí to být jen alkohol a drogy, ale vědomí vlastní důležitosti, obecná nálada nenávisti vůči skutečným či domnělým nepřátelům), je snadné vidět to, co je časné, a ne to, co je věčné. „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebylo zatíženo nestřídmostí, opilstvím a starostí o tento život a aby vás ten den nepřekvapil jako past.“

I křesťan může padnout do pasti, místo aby měl naději, která napřimuje nejen hlavu, ale celou osobnost. Proto právě v době před příchodem Páně platí o to víc výzva: „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout tomu všemu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ Uniknout strachu, beznaději, zoufalství, to všechno je nad lidské síly, zvednout hlavu a vyhlížet spásu je někdy skoro nemožné a modlit se v každý čas – kdo z nás to dokáže? Ale Ten, který přijde v slávě, Ten ví o naší podmíněnosti prostředím, o našem strachu, který do sebe sajeme každou informací z medií, o naší bezradnosti a úzkosti. Ví o tom všem a než přijde se svým vykoupením, tam u Otce se za nás přimlouvá. Bez této jistoty, že On se přimlouvá za mě, polekaného, ne-li zbabělého, na tomto životě, ač s církví vyznává život věčný, až neřestně lpícího člověka, tu „malou apokalypsu“ bych asi vůbec nečetl. Ale pro Kristovu přímluvu, kterou smím brát stejně vážně jako jeho nastávající příchod, vím, že mě nic neodloučí od Boží lásky „ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc“. Takže mohu – slovy proroka řečeno: „potichu čekat na spásu od Hospodina“. I v ve světě bezradnosti, neklidu a strachu. A to, čím všechno stojí a padá, chci si stále si s vámi znovu a znovu opakovat jako radostné říkadlo dětské víry, abychom mohli všemu navzdory a v každé době pozvednout hlavu k světlu:

„Kristus Ježíš, který zemřel a byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“

Amen.