L 2,14 (Kr)

Písně: 293, 656, 294, 298, (554, 607, 255), 510, 307, 654

Introit: Mi 5,1–4a
Čtení: L 2,1–10
Text: L 2,14 (Kr)
Poslání: 1J 4,9–11

Milí bratři a sestry,

z příběhu z betlémských pastvin jsem pro dnešní bohoslužby vytáhl jedinou větu. Andělské „gloria“, tedy po latinsku Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis. Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. Tenhle text koluje v různých verzích a různočteních. Nebude na škodu podívat se na něj, co vlastně říká v té původní podobě, jak je zachycena v Bibli. Co že to tedy andělé u všech všudy volali?!

Zvláště ten „pokoj lidem dobré vůle“, ten se hodně zaryl pod kůži. Hledání „lidí dobré vůle“ pak provází lidské dějiny zvláště v jejich žhavé současnosti. Stal se z něj pojem spojující křesťanské kořeny naší civilizace s humanistickou důvěrou, že ten rollandovský dobrý člověk ještě žije a přes všechny trable života si uchová dobrou náladu, optimismus a především dobré vztahy s okolím. Nic proti tomu, když se najde člověk, který se nenechá zlomit osobním trápením. Nic proti tomu, když se sejdou lidé, kteří jsou ochotni mít spolu dobrou vůli! To je nadmíru dobrá věc, když si lidé chtějí přes všechnu rozdílnost nějak vycházet vstříc! Jen je v tuto chvíli potřeba si říct, že o tohle v Betlémě nešlo. O tomhle andělé nemluvili. Mějme spolu dobrou vůli, ale nenamlouvejme si, že to nějak souvisí s tím, co tenkrát říkali andělé a že třeba máme tím pádem nějaký ten pokoj jistý.

Andělé se svým „gloria“ přichází do situace, kdy po nějakých lidech dobré vůle není ani vidu ani slechu. V rámci celé té betlémské scenérie není ani náznak nějaké dobré vůle. Vždyť jsme to slyšeli! Jeden mocipán, který se k moci dostal velice nevybíravým způsobem, si vzpomněl, že udělá daňový soupis. Těhotnou ženskou žene sto kiláků kvůli jednomu pitomému podpisu. Ta nebohá holka musí přespat v jakési stáji a dítě strčit do krmelce, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Tedy ani ti pastýři jim nenabídli místo ke spaní, byť se to tak mnohde vypráví. Pastýři se dostávají na scénu až o hodnou chvíli později a ani oni ne s dobrou vůlí, ale spíše s vyděšeným obličejem, co že se to u všech všudy děje.

Kde je tam aspoň jeden jediný člověk dobré vůle?! Nechtěl bych být ani v situaci Marie, ani v situaci Josefa, protože tohle musí být i pro jejich vztah dost náročná situace! Když si představím, jaké zkoušce byl ten jejich vztah v téhle situaci podroben, tak si myslím, že oni jsou nejspíš jediní, kdo v tom příběhu mají dobrou vůli alespoň ve vztahu k sobě navzájem. Obstát jako manželé v takovéto situaci, to je frajeřina. Jinak ale po nějakých lidech dobré vůle ani stopy.

Pokoj lidem dobré vůle… Kde se to tedy vzalo? Nu, ono to tak ještě v některých vydáních kralické Bible je: „Pokoj lidem dobré vůle“. Jenže tady mate mnoho set let stará čeština. Gramatickou záludnost staročeských „lidí dobré vůle“ kdysi velmi srozumitelně vysvětloval Pepík Hurta. Spolužák z bohoslovecké fakulty a dlouhé roky farář v Javorníku nad Veličkou. Horňácko. Za kopcem je Slovensko – Myjava, Stará Turá, Nové Město nad Váhom… Tam se stále ještě místo čtvrtého pádu užívá druhý. Popisoval, jak celý prosinec u místní samoobsluhy visí velký papír, že k Vánocům zapisují kaprů. Takhle mluví všichni. Děti v mateřské školce říkají: „Maminko, dneska jsme tu měli andělů a čertů.“ Měli jsme tu ne koho-co, ale koho-čeho. Proto je tu i naprosto přirozená a srozumitelná otázka: „Čeho je lidem třeba?“ Začátkem prosince je dětem potřeba andělů a čertů, o Vánocích je lidem třeba kaprů. A po celý život je jim třeba dobré vůle. Té je jim hlavně potřeba, tu nemají. Zvláště tak, mezi sebou, nemají dobré vůle.

Jsem za tenhle Pepíkův gramatický postřeh moc rád. Je pro mě varováním jak si člověk při práci s překlady Bible musí dávat pozor, aby do něj nevnášel nějaké zažité představy, které ale v textu nejsou. Jestli někdo v tom textu má dobrou vůli, tak je to Pán Bůh. Pán Bůh má s lidmi dobrou vůli. Proto ekumenický překlad raději opisuje toto místo slovy „Bůh v nich má zalíbení“, aby bylo jasné, kdo že je tím konatelem děje. Kdo že má tu dobrou vůli. Je to Pán Bůh, který má dobrou vůli s námi lidmi.

Je moc důležité si to uvědomit, že pro anděly nad Betlémem vyjdou všichni lidé nastejno. Jeden jako druhý – žádný z nich nemá dobrou vůli s druhými. Ale se všemi lidmi má dobrou vůli Pán Bůh. V každém má zalíbení. Každého má rád. Když bychom to nechali, že jde o lidi dobré vůle, začneme lidi dělit od lidí. Lidi dobré vůle od těch, kteří dobrou vůli nemají. Postavíme plot z ostnatého drátu a za něj naženeme všechny bez dobré vůle. Jistě – v dnešní době už ne tak brutálně a naturalisticky. Ale v různých ekumenických diskusních fórech a v rozhovorech o rasové nesnášenlivosti či multikulturním soužití – tam se zhusta potkávám s tím, co Vladimír Renčín geniálně vystihl obrázkem pana Rambouska, který nad sklenkou vína říká své ženě: „Zalez, Marie, tebe se to netýká, připíjím všem lidem dobré vůle.“ Pokoj lidem dobré vůle totiž záhy znamená, že nemá-li kdo dobrou vůli, tak si žádný pokoj nezaslouží. Pokoj je pro nás a pro naše vyvolené. Pro ty, kteří vidí svět právě tak, jako my. My jsme přece ti dobří lidé dobré vůle a jestli někdo není jako my, tak dostane po čuni, aby viděl, jak hrozně moc té dobré vůle v nás je a jak nám to on kazí. My se tu s dobrou vůli snažíme o pokoj mezi lidmi, my tu máme tu dobrou vůli a on nám do toho s kdo ví čím.

Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. Začal jsem odzadu, ale bylo to potřeba. K té první části se také dostaneme, ale bez pochopení jak je to s tou dobrou vůli, bychom nepochopili ani začátek. Teď už bude zřetelnější. Už víme, že mezi lidmi pokoj není. Nejsou tu lidé dobré vůle. Je tu císař, který se rozhodl, že si udělá ve své říši pořádek. A to Augustus dělal způsoby dost nevybíravými. Pak jsou tu zavřené dveře betlémských domovů, takže se nenajde místo pod střechou pro těhotnou Marii. Jsou tu i utahaní novomanželé, kteří se ukryjí do nějaké stáje. Jsou tu pastýři, kteří jsou prostě v práci – hlídají stáda. U nikoho nevidíme, že by měl nějaké „dobré vůle“ na rozdávání. Tu „dobrou vůli je potřeba „importovat“ z vnějšku. Nu – a o tom, mluví ta „sláva na výsostech“. Tam kdesi nahoře, v lidem nepřístupných končinách, je Bůh. Ezechielovské obrazy… Sedí na nebeském trůnu. Je tam obklopen anděly, kteří mu dnem i nocí složí a velebí ho. Jeho sláva tam prozařuje a naplňuje pokojem všechny přítomné. Pokojem… Tím pokojem, o kterém mluví hebrejské slovíčko „šalom“ a který jen velmi nedokonale překládáme jako pokoj.

My si dokážeme představit pokoj, klid, pohodu jako něco teď a tady. Dáme pauzičku, otevřeme pivo a bude chvíli klid. Židovským uším v tom slově ale proznívají významy, jako je ukončenost, neporušenost, celost. Všechen ten klídek a pohoda – aby to byl „šalom“, tak to nemůže být v pauze mezi prací. Až když je práce hotová. Když je všechno hotové. Dokonalé, ukončené, kompletní. Takhle je to v nebi. Tam je všechno dokonalé, ukončené, kompletní. Tam je klid a mír. Tam už není za čím se štvát a honit, co shánět, co se snažit ještě urvat. Když už je všechna práce hotova, tak nastal čas pokoje. Čas šálomu. Bůh udělal všechno, co bylo potřeba udělat. Dokončil, uzavřel svoje dílo. Tohle prožívají „tam nahoře“. Oni prožívají ten úžasný pokoj, který je ve výdechu nad splněnou prací.

Když Izraelec řekne „pokoj Tobě“, tak je za tím odkaz právě „tam nahoru“. K Bohu a Božímu požehání. Je za tím přání: „Bůh nechť dokončí a završí všechno Tvoje lidské snažení, abys mohl stejně jako andělé prožívat plnost klidu a pohody z dodělané práce. Ježíšovo „Pokoj Vám“ právě tak! Pro ty vyděšené učeníky to neznamená „klídek, pauzička, nějak bylo a nějak bude, něco s tím naděláme!“, ale „Bůh je s Vámi a všechno už je hotovo“. Nebojte se, Bůh završil svůj plán a na Vás je jen přijmout ten klid a pohodu toho, že už není čeho se bát a kam se štvát.

Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj… Tento pokoj, tento Boží šalom, se teď přelévá na zem. Z nebeských výsostí, kde už tento pokoj byl, tak sestupuje dolů, aby si ho užili i lidé. Ne proto, že by si ho lidé jako celek zasloužili, ale protože Bůh má v lidech zalíbení. Protože Bůh má ve vztahu k lidem dobrou vůli. Z Boží nekonečné štědrosti se valí proud pokoje na naši zem nám, kteří jsme nepokojní, kteří si pokoje nedokážeme ani užívat, ani ho přát jiným. Bůh má v lidech zalíbení. Má lidi rád. Všechny lidi – nejen ty dobré, slušné, přátelské. Ty, kteří třeba i čas od čau dokáží mít jeden s druhým dobrou vůli. Tohle pro Pána Boha v tuto chvíli opravdu žádnou roli nehraje. Jeho láska směřuje úplně ke všem.

Řekl bych, že právě to potřebujeme do Vánočních svátků slyšet. Aspoň já ano. Potřebuji slyšet, že Pán Bůh počítá s tím, že to s našimi mezilidskými vztahy je všelijaké. Počítá s tím, že nejsem člověk dobré vůle. Počítá s tím, že to není nic jednoduchého prožívat svátky pokoje pokojně. Chápe všechen ten stres, kterým je vykoupeno usilovné snažení o vybudování pokoje – ano, to je něco, o čem Bůh moc dobře ví. Nikdy to nebylo jinak. Už ty první Vánoce byly honička, stres a zmatky.

Zvěst andělského poselství z betlémské pastviny je, že do tohoto lidského nepokoje chce Bůh vstoupit, protože nás má rád. Má v nás zalíbení. Chce nám nechat prožít to, co prožívají andělé na výsostech a co popisovali, když slétli dolů na betlémské pastviny. Tehdy vyřizovali lidem toto: Tam nahoře, v nebeských výsostech, tam září Boží sláva a trvale naplňuje všechny přítomné pokojem. Pojďte a prožijte něco z této nebeské dokonalosti, protože ta může naplnit pokojem i Váš život.

Jsou Vánoce. Vězte, že Bůh Vás má rád a přeje Vám jen to dobré. Pojďte, prožijte to, užije si to.

Amen.