L 2,21

Introit: Sk 4,11–12
Čtení: Fp 2,5–11
Text: L 2,21
Od dávných dob si společenství Kristova lidu připomíná osmý den po Narození Páně, kdy betlémské dítě dostalo jméno Ježíš. Tento den, kterým začíná náš občanský rok, připadá na neděli. Té naši otcové říkali „den Páně“. V tomto dnu jsme se tedy shromáždili, ve dnu Pána Ježíše. A to je něco docela jiného, než kdybychom tu byli jen kvůli Novému roku. Jsme tu kvůli němu, jenž je Pánem všeho, i všech našich dnů, které nám ještě budou dopřány. Ty rychle plynou, z přítomnosti se stává v okamžiku minulost, všechno se mění, ale tento Pán, Ježíš Kristus, včera i dnes, tentýž je i na věky. To si chceme dnes znovu připomínat i dnešním slovem evangelia.

Lukáš začíná událost o pojmenování nerozeného Spasitele zmínkou o jeho obřízce:“ naplnilo se osm dní, aby bylo obřezáno to děťátko. Tímto bolestivým úkonem je Mariin syn připojen k lidu smlouvy, k Izraeli. Pohoršení pro všechny antisemity, že Ježíš je skutečný Žid, je tu nadmíru výrazné. Bůh neruší svou smlouvu jako zastaralou a nepotřebnou, ale obřezáním toho, jehož poslal na svět, ji potvrzuje. Pán Ježíš nepřišel vyškrtnout to, co čteme ve Starém Zákoně, ale on přišel odkrýt jeho smysl, který se Božímu lidu ztratil a tento Zákon přišel naplnit svou naprostou poslušností k Bohu. Nepostavil se nad Boží zákon, ale podřizuje se mu: vzal na sebe způsob služebníka, píše apoštol Pavel Filipanům a dodává: v podobě člověka se ponížil. Až do toho narození v chlévě, až do té obřízky, až do smrti kříže. V náš prospěch se to stalo, abychom i my, kteří nemáme v sobě ani kapku židovské krve, byli skrze něho lid smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, abychom slyšeli pro sebe všechny sliby starého Zákona, abychom měli všechna práva. Božích dětí. V tom jediném, který byl roven Bohu, se Bůh stal Otcem všech, kdo jeho Synu uvěří.

Při obřízce dostávalo dítě jméno od rodičů. Zde však je nevybrala ani Marie, ani Jozef. Vybral je Pán Bůh sám. To je zřejmé z andělského zvěstování nazaretské dívce, která slyší Boží rozkaz:“ Dáš mu jméno Ježíš“.

V tehdejší době to bylo běžné jméno: podle některých rukopisů Matoušova evangelia i povstalec. propuštěný o velikonocích Pilátem, se jmenoval Ježíš Barabáš. Jméno, které bylo původně odvozeno od Mojžíšova nástupce Jozue, mělo svůj obsah: „Hospodin je pomoc.“

Je to tedy známé jméno, které dostává betlémskédítě osmý den po narození při své obřízce. Obyčejné jméno a přece jméno nad každé jméno, jak slyšíme z Pavlova zvěstování. Ne proto, že by jeho nositel je proslavil literárním dílem, že by mu dal důležitost vítěznými bitvami, podmaněním národů či velkolepými stavbami, Nenapsal nic, než několik slov do písku, když před ním stála obviněná žena, kterou chtěli ukamenovat. Neměl, kde by hlavu sklonil, a zemřel všemi opuštěn na kříži s posměšným nápisem: Ježíš Nazaretský, král židovský. A přece Bůh, který určil jeho jméno, dal ve své nevyzpytatelné moudrosti právě v něm světu svou pomoc a spásu. Právě událostí velikonoční neděle, událostí vzkříšení nám Bůh dosvědčuje slávu Ježíšova jména. Může být nepochopeno, zneuctěno a popíráno, ale vyznání apoštolů se nedá umlčet: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,42)

Takové jméno má ten, v němž nám živý Bůh dává poznávat svou lásku. Proto jeho jméno není pouhý zvuk; ve jménu Pána Ježíše apoštolové uzdravovali a činili divy. Když se v tomto jménu sejdou dva či tři, On je přítomen. A nadto všem, kteří mu věří, dal svůj nezrušitelný slib:“ Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“(J L4,14) V této jistotě smíme dnešním dnem Páně a v e jménu Páně začít nový rok.

Amen.