L 22,31–32

Písně: 164, 621,443, 500, 703

L 22,31–32

Introit: Ž 139,23–24
Čtení: 1S 16,1–13
Text: L 22,31–32
Poslání: Jk 4,7b

Milí bratři a sestry,

dnes bude řeč o pokušení, o podléhání pokušení, ale také o povstávání z tohoto podlehnutí. Budeme se učit, že teprve tam, kde jsme sami pevní, tam můžeme být posilou druhým. Proto dnes budeme přemýšlet i o tom, jak se může člověk „zpevnit“, jak zesílit. Budeme nad tím přemýšlet a připomínat si apoštola Petra. Petr, syn Janův (či Jonášův) – jako Janův, Jonášův Petr měl by monogram JP. Stejně jako Jeroným Pražský, kterého jsme včera slavili na Střeleckém ostrově a i toho dnes ještě zmíním. A v řadě monogramů JP zmíním i to, že stejný monogram mám i já. Trochu proto, že apoštola Petra i Jeronýma Pražského mám rád a trochu proto, že tahle Ježíšova slova Petrovi byla tady v tomto kostele před nějakými 25 lety můj křestní verš.

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“

Satan si vyžádal… Ďábel v tomto světě působí, ale nepůsobí neomezeně. První důležitá informace, kterou si můžeme z Ježíšových slov vytáhnout. Ďábel v tomto světě působí. To, čím si procházel starozákonní Job, to je situace, které v té či oné podobě může potkat kohokoliv z nás. V tomto světě se setkáváme se zlem. Se zlem, které je skutečné zlo – tedy nelogické, absurdní, nesmyslné. Petr možná a Jeroným určitě si koledovali o to, co je potkalo. Ale Job právě tak určitě ne. A tak ne v pohádkách, ale v knize Job se učme, co to je zlo. Jestli nám jde o pravdu, tak zapomeňme na pohádky, ve kterých čert odnáší do pekla zlobivce, a když omylem vezme někoho hodného, tak má fakt problém. Takhle to funguje v pohádkách, ale v životě jde ďábel právě po těch dobrých. Proč se dobrým lidem stávají zlé věci? Protože zlo takto působí! Neptá se na vinu či nevinu. Až to tak někdy vypadá, že na ty opravdu dobré a slušné má ďábel dokonce spadeno na prvním místě. Proto šel od první chvíle po Ježíšovi, proto šel po Jobovi, šel po Petrovi… Těžko nám soudit, co si způsobil Jeroným Pražský sám a co už na něj nastrojil ďábel, ale pro sebe si zapamatujme, že čím víc se budete snažit žít podle Boží vůle, tím víc jste trnem v oku ďáblovi a tím spíš po vás půjde.

Nemá ale, a nikdy nebude mít, úplnou volnost. Satan si vyžádal… Dostal omezené povolení. Může to zkoušet. Jasně, že v tomto okamžiku i v nás samých cosi zabublá a říkáme se: „Ale Pane Bože, proč?! K čemu je to dobré? Proč mu to dovoluješ, aby nás zkoušel?“ A já mohu jen ještě jednou připomenout starozákonního Joba, který se nikdy nedozvěděl, proč na něj ty rány dopadly. To jen čtenář oné biblické knihy ví o rozhovoru satana a Hospodina. Ví, že si Satan vyžádal, aby směl Joba mořit a trápit. Ale v rámci biblického vyprávění se to do konce příběhu Job samotný nedoví. Ne, že by se neptal! Ale Boží odpovědí je jen to veskrze nepříjemné: „To bys, Jobe, nepochopil.“

Právě tak Pán Ježíš nevysvětluje Petrovi, proč to Pán Bůh dopustil, že bude Petr tříben jako pšenice. Prostě to tak je. Prostě to tak v tomto světě funguje, že i když se snažíte dělat všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak Bůh nechá, aby vám ten zlý házel klacky pod nohy a pokoušel se vám je nějak podrazit. Takhle to ve světě je a proto se v Otčenáši modlíme „…neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého…“. Víme, že ten Zlý dostal právo nás pokoušet, ale Bůh mu to může kdykoliv zatrhnout. A proto Boha prosíme, ať mu to co možná zatrhne. Před pár dny byl svátek dalšího mého oblíbence Filipa Neriho a ten se modlíval: „Pane, drž svého Filipa, nebo Tě zradí hůř, ne Jidáš!“ V té modlitbě Filip vyjadřuje právě to, o čem teď mluvíme – že Bůh je nad každým pokušením a proto stojí zato se v každém pokušení co nejrychleji k Bohu obracet. A nejen v každém pokušení, které na nás už doléhá, ale tak říkajíc preventivně Boha prosit, ať tu naši víru nenechá od ďábla zkoušet.

Ďábel nás totiž chce tříbit jako pšenici. Dobrý obraz, který si lze pěkně vykreslit. Jen si představte takového sedláka, jak má veliké síto a na něm prosívá, protřepává a nadhazuje zrní, aby plevy propadly, nebo je vzal vítr a zůstalo čisté zrno. Ta zrníčka pšenice – to jsme my. A síto může dostat do ruky ďábel. V tu chvíli nám to může se život setsakramentsky zaházet! Doleva, doprava, nahoru, dolů… Kdyby ďábel mohl, tak to síto otočí a nahází nás mezi plevy ke spálení. Ale to nesmí! A tak aspoň hází, co to jde. Plevy létají na všechny strany, ale dobrá zrníčka zůstávají. Chtě nechtě tak ďábel tímto tříbením slouží Božímu dílu. Tříbí, tedy čistí. Zbavuje nepoužitelných příměsí. Výsledkem jeho (navýsost nepříjemného!) házení bude čisté zrno. A odletí-li snad nějaké zrníčko pryč, ani tehdy ještě není vše ztraceno. Ale o tom za chvilku.

Prozatím víme, že ďábel v tomto světě působí a jde po těch lepších. Šel po Jobovi, po Ježíši, po Petrovi – není nic zvláštního, že bude chtít přezkoušet i nás a nějak nám zatřese s životem. My nějak úplně nevíme, proč to tak musí být, v Otčenáši prosíme, aby toho třesení bylo co možná minimum. Co ale víme naprosto jistě, tak je to, že ani v tom největším „života-třasu“ se neztratíme z očí Pánu Bohu. Je to již v tom slovese „vyžádal“ – tedy že ďábel nemá nad námi volnou ruku. Ale ještě zřetelněji to slyšíme z dalších slov Pána Ježíše k Petrovi: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala…“

Ježíš za Petra prosil. Ježíš je přímluvce. A my si všimněme, že jak to ďábelské vyžádání, tak i Ježíšova přímluva, proběhly v minulosti. Proběhly dříve, než Petr o čemkoliv věděl a než mohl jakkoliv zareagovat. Zase se dotýkáme toho, jak pramálo byť jen tušíme, že se v tomto světě děje cosi, co se nás bytostně týká. My o tom nevíme nic. Netušíme o ďáblových požadavcích na naše tříbení, netušíme, že Ježíš se za nás v tu chvíli přimlouvá, aby to nebylo moc tvrdé – a tohle všechno se děje a my o tom vůbec netušíme. Nemáme šanci porozumět všem souvislostem toho, co nás v životě potkává či nepotkává. Máme jen náznaky, ale náznaky veskrze pozitivní. I když v tomto světě působí zlo, tak není mocnější, než Bůh a Pán Ježíš je v zápasu s tímto zlem na naší straně. Boží přízeň a milost předchází nejen naše konaní, ale i ďáblovo pokušení.

Oč méně víme o příčinách a okolnostech, které našemu pokušení předcházely, tím spíše může ale promýšlet, jak na pokušení zareagovat. Už od apoštola Petra víme, že se máme radovat, když na nás přicházejí zkoušky, protože se na nich projeví ryzost víry. Odpadnou plevy pýchy, sebestřednosti, lidské marnivosti, představ o vlastní dokonalosti. Z pohledu opřeného na sebe sama a na vlastní úspěch může pokušení obrátit naše oči ke Kristu.

Jistě – nemusí. Jsou mnozí, kteří pokušení přinejmenším na čas podlehli. Někteří i na dlouhý čas. Není ale naším úkolem soudit druhé. Máme před sebou dobrý příklad apoštola Petra.

Petr se po zapření neptá: „Proč jsi mi tam, Bože, poslal ty vojáky? Proč jsi tam posílal tu služku? Co jsi mi to udělal Bože, když jako jediný jsem se snažil být Ježíšovi nablízku – byl zatčený v paláci a já na nádvoří – a Ty mě takhle setřeš. Proč jsi mi to udělal? Místo toho pláče sám nad sebou, nad svým selháním.

Máme před sebou dobrý příklad Jeronýma Pražského, který se po zapření neptá: „Proč jsi to, Bože dopustil, že mne rok drželi ve vězení? Ve špíně a smradu?!“ Místo toho vyznává, že to byl jeho vlastní lidská slabost. Lidský strach z bolestivé smrti, co ho vedlo k tomu, že se zřekl Viklifa i Husa.

Hle, ta jediná správná odpověď na to, když člověk selže – je pokání. Čas od času to ďáblu vyjde. Síto se zatřese a naše zrníčko vyletí ven mezi plevy. Nejsme Jobové, ale spíš Petrové a Jeronýmové. Selháváme. Asi nás to nepřekvapí. Ono – Pána Ježíše to taky nepřekvapí. On s tím počítá, že na cestě víry jsou i pády. A co především – ví, že když se člověk dokáže po pádu dát na pokání a jako kající křesťan zase povstat, je o to silnější a o to lépe použitelnější pro Boží dílo v tomto světě. Jakže to řekl Pán Ježíš Petrovi? „…a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím!“

Buď posilou – a kdy že?! Až se obrátíš… Cože?! Tři roky po křtu …až se obrátíš?! Tři roky je Petr neobrácený křesťan?! Ale kdeže. To tu jen proznívá to, co Martin Luther přibil na vrata wittenberského chrámu jako úplně první tezi: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ Právě tak obrácení – to není jeden okamžik v životě. Celý život věřícího je jedním velkým a trvalým obracením se k Bohu. Odvracením se od světa, ďábla i starého Adama v nás. Z každého selhání, z každé zrady evangelia, z každého sebemenšího zapření Krista – je toho každý den tolik, že ten kohout už fakt jen chroptí! – tak ze všech těch pádů je potřeba v pokání povstat a obrátit se k Bohu. A až se obrátíme, tak tehdy buďme posilou svým bratřím.

Jen ten, kdo poznal vlastní hřích a v pokání se od něj obrátil k Bohu, může být posilou druhým křesťanům. Jen ten, kdo ví o své vlastní slabosti, pomíjivosti, kdo ví, že je jak ten Holanův chvějící se list na platanu, tak ten je dost pevný na to, aby mohl být posilou druhým. My přece víme, jak nechápající a nemilosrdní bývají Pavkové Morozové a Mirkové Dušínové. Ti, kteří nikdy neklesli, nebo kdo si svoje poklesky nepřiznávají, kdo svoje poklesky popírají, vytěsňují kamsi do podvědomí, ti bývají o to přísnější ba krutější na ty, kteří selhávají.

Proto netřeba být zas tak nešťastný, když na nás doléhá nějaké takové tříbení. Člověk ve víře hodně vyzrálý se z takových zkoušek dokonce raduje. Jasně, tohle už není křesťanství pro začátečníky, ale „vyšší dívčí“. Takhle už přemýšlí člověk, který ve víře někam dospěl, vyrostl. A to byste neuhádli, kdo to v Bibli adresátům svého listu radí: Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry … prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Je to apoštol Petr, přátelé! Tohle je jeho úplně první rada v jeho prvním listu. Že zrovna tohle přijde právě jemu jako první na mysl…!

Ale je to rada, kterou můžeme vzít vážně. Petr totiž v této věci ví moc dobře, která bije. On ví, jak je to zkoušení bolestné. Sám to tenkrát hořce obrečel, když s ním satan zatřepal a on to nezvládl a třikrát zapřel. To určitě chápeme, jak s Petrem muselo zahýbat, když si uvědomil, že totálně selhal! Tři rozhovory a jedno kohoutí zakokrhání s ním a jeho sebejistotou pořádně zatřásly. Jasně, že to moc bolí. Ale zbavilo to Petra jeho falešné sebejistoty. Tenhle nový, proměněný Petr, ten bude mnohem pokornější a vnímavější k Božímu hlasu.

Hádám, že Petr těm Ježíšovým v pravdě prorockým slovům v onu chvíli neporozuměl. (Osobně mu to už vůbec nedokážu mít za zlé, protože já je tenkrát při křtu taky nepochopil.) Rozhovor Ježíše s Petrem proběhl v okamžiku, kdy se učedníci dohadovali, kdo z nich je nejlepší a na Ježíšova slova Petr odpověděl tím, že on je úplně nejlepší, a že i kdyby všichni odpadli, on prostě neselže. Haj hou, víme, jak to dopadlo. Nesuďme příliš rychle ani Petra, ani Jeronýma ani nikoho z nás. Jen ti, kteří se obrátili, jen ti, kteří vědí o své vlastní slabosti a v pokání se ze svých pádů obraceli k Bohu, tak jen ti dokáží být posilou bratřím. Jinak bývají jen protivní moralisté a sudiči.

Co tedy dělat, když na někoho vedle nás doléhá pokušení?! Neodepsat ho! Nenahrát ďáblovi, který zrovna třese sítem života a tříbí toho druhého jako pšenici. Jsou takoví, kdo do toho síta ještě drbnou, ať si v tom ten druhý pořádně vymáchá čumák. Ne! Je dobré být tomu druhému posilou, ale to nedokáže každý. Nemáme-li sílu načerpanou z obdobné zkušenosti, pak tu máme Ježíšův příklad. Pán Ježíš za Petra prosil. Tak je nám Pán Ježíš vzorem, abychom se za onoho zkoušeného modlili. Klidně mu to můžeme říct. Však Ježíš se zato taky nestyděl, že za Petra prosil a Petrovi to řekl! Tedy jako to udělal Ježíš – vidím, že se řítíš do průšvihu, pomoct Ti nemohu, ale budu se za Tebe modlit.

A když jsme pokoušeni my, tak řekněme ďáblu: Jo, nezapomněl jsem, že sis vyžádal, abys mě mohl tříbit jako pšenici. Ale Bůh je na mojí straně. Ale ty, ďáble, nezapomeň, že za mě se modlí Ježíš. A pak se vzepřete ďáblu, co to jde. Když to zvládnete, tak se osvědčí pravost vaší víry a ta se prokáže k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Když to nezvládnete a ďábel vás z toho síta vytřepe, v pokání se obraťte k Bohu a až se obrátíte, budete moci tím lépe být posilou svým bratřím a sestrám.

Pán Ježíš za vás prosil a Duch svatý se za vás přimlouvá neustále. Nemůžete prohrát.

Amen.