L 23,32–43

Introit: Žd 9,27–28
Čtení: Iz 53
Text: L 23,32–43
Prorocké slovo Izaiášovo o Božím služebníku, který bude zařazen mezi přestupníky, se teď naplnilo. Ježíš je ukřižován mezi dvěma zločinci; je uprostřed jako ten nejnebezpečnější. Je v ohnisku lidského zla, které jej obkličuje ze všech stran. A on za všechny, kteří mají podíl na jeho smrti, kteří pod křížem bezcitně losují i o jeho šaty, se modlí. Prosí Otce za odpuštění a omlouvá je tím, že nevědí, co dělají. On nesčítá provinění těch, kteří mu ublížili, nevolá je k zodpovědnosti na posledním soudu jako Kozina volal Lomikara, ale svolává na ně Boží smilování. Je to modlitba, kterou až dosud nikdy nevyřkla lidská ústa. To proto, že je popřením spravedlnosti, která žádá za vinu trest. Zlí lidé musí být přece potrestáni, ne aby jen tak lehce vyvázli; proto i žalmista prosí: „Nalož s nimi podle jejich skutků, podle zásluhy jim odplať!“ (Ž 28,4) Ježíš však volá po odpuštění těm, kteří si je vůbec nezaslouží.

Tato modlitba všech modliteb však tvrdé lidské srdce nijak nezmění. Lukáš hned na to zmiňuje výsměch členů velerady i posměch vojáků. A ti ostatní? Ti jenom přihlížejí: „Lid stál a díval se.“ Nahý Ježíš na kříži je vydán očím zevlounům, pro něž celá ta hrůza je jen zajímavá podívaná, vytržení z denního stereotypu. Prohlížejí si ho hezky podrobně jako svědomití pozorovatelé. A jakoby se i tady naplňovala slova proroka: „Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“ (Iz 53,2)

Třikrát se v našem evangelijním oddíle opakuje výzva, aby Ježíš zachránil sám sebe. Židovští teologové nemohou uznat za Mesiáše toho, kdo sice jiné v nejrůznějších situacích zachraňoval, ale nedokáže změnit teď svůj úděl. „Ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, vyvolený Boží.“ Římští vojáci se také dobře baví pohledem na lidskou trosku, nad níž je nápis: Toto je král Židů. „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ A konečně třetí volání po záchraně zní k Ježíši z úst toho, který je ukřižován vedle něho.

Když učedníci na rozbouřeném moři mají strach, volají k Ježíši: „Pane, zachraň nás.“ Je to prosba, ano modlitba, kterou vyslovuje víra, byť malá. Tady na Golgotě však stejnými slovy zní rouhání. „Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás.“ Zřejmě i v nejhorší bolesti může člověk si dělat blázny z toho, který nese jeho hříchy, který svolává na něho Boží odpuštění. Utrpení očišťuje, tvrdí buddhismus, ale surové vtipkování tohoto nešťastníka to popírá. „Ty se ani Boha nebojíš?“ slyší vyčítavě od svého druha, který vidí Ježíše zcela jinak. Jako oni oba trpí i on, ale tady každá podobnost končí: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“

Svědectví tohoto muže o Ježíši se spojuje s tím, co posměšně a přece pravdivě říkají jeho nepřátelé: „jiné zachránil.“ Neubližoval, ale zachraňoval. Zatímco my si svůj trest zasloužíme, on je nevinný, říká ukřižovaný odsouzenec. Obvykle se člověk vymlouvá a ospravedlňuje, protože je nesmírně těžké přiznat své provinění, natož uznat výši trestu. To není fér, to není spravedlivé, bude volat každý z nás. Tento zločinec ne. Je vinen před Bohem i před lidmi a ví to. Nemůže s tím nic dělat. Nemůže nic napravit a začít znovu. Může jen z posledních sil obrátit hlavu k tomu, který je vprostřed a říct mu: „Ježíši, pomatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

Pod trnovou korunou vidí zářit korunu Božího krále. Do toho království jde Ježíš i smrtí, zatímco on smrtí půjde do pekla. Co jiného také může čekat zločinec, přestupující Boží Zákon? Proto jej prosí: vzpomeň si na mě. Aspoň mi věnuj tichou vzpomínku tam, kde budeš ve své slávě. A Pán Ježíš mu odpoví: ty tam budeš se mnou. Ne až někdy, ale už dneska. „Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Je to mnohem víc, než dokázal si představit umírající člověk. Ale ani my si to všechno nedovedeme srovnat v hlavě. Nedá se vytvořit přesný popis toho, co je před námi: je tam jistě vzkříšení z mrtvých, ale také naděje, že budeme ne někdy, ale „ještě dnes“ se svým Pánem. Však i apoštol Pavel píše do Filippis: „Toužím odejít a být s Kristem.“ (Fp 1,22) Ale dnešní vyprávění Lukášova evangelia o muži, který se obrátil k Ježíši v poslední chvíli svého života, nám chce říci: udělej to už teď a on tě přijme stejně laskavě. A on na tebe nechce jenom vzpomínat ve svém království. Ten vztah je mnohem těsnější: vždyť se ti dává ve své lásce, jak to dosvědčuje jeho Večeře. On tě slyší, když k němu s vírou voláš o pomoc a záchranu. Chce s tebou žít, protože je živ na věky věků.

Amen.