L 23,54–24,12; 24,6a

Introit: Ž 118,22–24
Čtení: Mt 28,18–20
Text: L 23,54–24,12; 24,6a
Poslání: 1K 5,7–8

Křestní kázání
Honzo, Moniko,

tahle slova církev bere jako základ pro křestní praxi a těší mne, že právě na Vás mohu teď krásně ukázat, jak to má fungovat. 3 kroky tady Pán Ježíš vyjmenovává: stát se učedníkem – přijmout křest – vzdělávat se. To je ideální varianta. Člověk se doslechne o Ježíši a začne se vzdělávat v tom, co to pro něj znamená. Den, týden, měsíc, rok, deset let, padesát let – tady nehraje roli čas. Chodíte sem do kostela už pěkných pár let, dobře tak, že Vás k tomu táta s mámou vedli.

Pak si člověk v určitou chvíli řekne: Ano, Ježíš, to je přesně ten, koho chci následovat. Jako znamení tohoto rozhodnutí pak přijme křest. Jistě, že křest znamená velmi zásadní zlom v životě. Je to začátek nějaké cesty a Bůh ve křtu zaslibuje, že to opravdu bere jako začátek. V Bibli se často mluví o tom, že někdo přijal „křest na odpuštění hříchů“. Při křtu se začíná od nuly, Pán Bůh maže všechno, co jste kdy provedli. Vzpomínám na vyprávění o nějakém faráři, který po křtu zvedal ty pokřtěné nad hlavu (určitě šlo o miminka!) a ukazoval lidem, že takhle vypadá nebeský anděl – dočista bezhříšný a Pánu Bohu odevzdaný jedinec. Nebudu Vás tady zvedat nad hlavu, tohle je malý kostel, všichni Vás dobře vidí. Ale to podstatné na tom platí – v okamžiku křtu stojíte na startovní čáře.

Startovní čára ale není to samé, jako cíl. Dokonce to není ani konec vašeho vzdělávání. Proto chodíme do kostela ne jednou za život na křest, ale co možná nejčastěji. A je samozřejmě i řada dalších způsobů, jak se vzdělávat, aby ti, kdo byli pokřtěni, tak se naučili zachovávat všecko, co nám Pán Ježíš přikázal. To už je úkol na celý život.

Na Vás je v tuto chvíli ten prostřední krok, ke kterému jste se rozhodli.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

není zde, byl vzkříšen – to je heslo Jednoty Bratrské pro dnešní den a my se nad ním budeme zamýšlet, co se z něj vlastně ty ženy dozvěděly. Chtěl bych se zaměřit především na ženy, protože ve velikonočních událostech hrají nezastupitelnou úlohu. Cestu žen do zahrady k hrobu si dokážu představit celkem snadno. Měly celou sobotu na to, aby si to trochu srovnaly v hlavě. A jak jsem tak nad tím přemýšlel, došlo mi, že to možná měly o maličko snazší, než muži. Tedy snazší – dívaly se na celou tu situaci z jiného úhlu pohledu, než muži. Z těch letmých náznaků je jejich úloha v Ježíšově komunitě celkem dost srozumitelná – zajišťovaly standardní „technický“ servis – nakupovat, vařit, prát a opravovat oblečení. Tyhle ženy znaly Ježíše z úplně jiné stránky, než učedníci. Znaly víc Ježíšovo soukromí, než jeho veřejný život. S trochou nadsázky by to šlo formulovat tak, že učedníci mohli lépe poznávat Ježíšovo božství a tyto ženy Ježíšovo lidství.

V evangeliích se s tou výsostně lidskou stránkou Ježíšova života setkáváme jen v náznacích. Tu a tam až jakoby mimoděk se objeví zmínka o tom, že Ježíš byl taky někdy unavený, že měl hlad a žízeň, že se někdy hněval a že byl někdy smutný, dokonce tak, že brečel. Učedníci pro tyto okamžiky neměli příliš mnoho pochopení. Když už s nimi byli konfrontováni, tak protestovali. To, že se Ježíš odcházel do samoty modlit, tak brali jako mrhání časem, známe příběh o pomazání vzácným olejem, které brali jako mrhání penězi.

O obrácené variantě, tedy tom, jak ženy z Ježíšova doprovodu vnímaly Ježíšovo mesiášské působení, tak máme informací ještě méně. Příběh o Marii a Martě je nepřímo jakýmsi svědectvím, že také ženy měly zájem o Ježíše jako učitele. Apokryfní příběh pak popisuje Marii Magdalskou jako jednu z učednic, která Ježíšovi rozuměla lépe, než kdo jiný i po té intelektuální stránce. V nějakém podrobnějším popisu jsme ale odkázání na dohady. Spíše z logiky věci a ze znalosti dobového pozadí, než z jakýchkoliv zpráv Písma se ale můžeme domnívat, že úloha žen byla skutečně především v technickém zabezpečení života Ježíšovy komunity a právě proto, že to bylo tak běžné a samozřejmé, tak to evangelistům (mužům!) nestálo za zmínku. To je přece jasné, že když chlap přijde domů, tak mu žena sundá boty, omyje nohy a případně přišije prasklý řemínek u sandálů…

Tento rozdílný pohled vnímání Ježíše se pak zřetelně projeví v popisu pašijního příběhu. Tam, kde se Ježíšovo lidství dostává do zásadní krize. Tam, kde jeho božství ustupuje do pozadí, je nezřetelné, očím a uším běžného pozorovatele mizí. Tam, kde zůstává jen ten člověk Ježíš, člověk trápený a k smrti utrápený. Tak tam najednou muži mizí ze scény. Všichni ti doposud tak důležití, ba dokonce o svou důležitost soupeřící učedníci, tak jsou kdesi pryč. Skrývají se za zamčenými dveřmi či mizí pryč z Jeruzaléma. Zůstávají jen ty ženy. Po léta byly konfrontovány s Ježíšovým lidstvím mnohem intenzivněji, než muži. Snad proto je pro ně snazší se vyrovnat s tím, že člověk Ježíš odešel cestou všelikého těla.

Tak, jako věděly, jak se vaří oběd a jak se staví přístřešek na přenocování, tak právě tak dobře vědí, jak se nakládá s mrtvým tělem. Pohřeb má proběhnout ještě ten den, kdy nebožtík zemřel, ale víme, jak uchvátané byly okolnosti Ježíšova pohřbu. Sobotní klid jim dal dost prostoru k přemýšlení, co všechno je potřeba udělat. K rozhovorům o tom, kdo co zajistí. S východem první hvězdy v sobotu večer končí povinný klid. Začíná běžný pracovní den. Ještě večer je tedy možno nachystat vonné masti a připravit si je na ráno. Vyrazit je záhodno ještě před východem Slunce. Hned, jak bude jen trochu jasno, dříve, než začne polední vedro, kdy je každá práce mnohem složitější. A mezi námi – nakládání s mrtvým tělem tím spíš. Proto již za časného jitra jdou, aby dokončily co je zapotřebí k vyprovození nebožtíka na poslední cestu.

S tímto očekáváním přichází na místo, kam byl v pátek večer položen, ale víme, jak to tam vypadá – kámen je odvalený, tělo nikde. A aby toho nebylo málo, tak se tu najednou objevují dva muži v zářícím rouchu. Strach je jen přirozenou reakcí. Posvátná bázeň, která velí se poklonit těm tajuplným bytostem. Není to sice výslovně řečeno, ale jsou to andělé v pravém slova smyslu. Nejsou tu samoúčelně, nepřichází se producírovat a ukazovat, jak pěkný ohoz se teď zrovna nosí v nebi. Jsou to andělé, poslové, „vyřizovači“ vzkazu.

Není zde, byl vzkříšen odpovídají na nevyřčenou otázku, kam že zmizelo mrtvé tělo. Ale je to taková odpověď – neodpověď. To, že tu tělo není, to je jasné na první pohled. Ženy nesou kilogramy vonných mastí a je zřetelné, že je v tuto chvíli fakt k ničemu nevyužijí. Že byl vzkříšen, to je úžasné a nad tím zůstává rozum stát, ale pořád to ještě neodpovídá na otázku, kde je. Dobře tedy – aspoň, že tělo nebylo ukradeno. Nebude práchnivět v kdo ví jaké roklině či strži, do které ho zloději pohodili. Není tomu tak, že by nenávist Ježíšových protivníků šla až za hrob a oni se mstili i na mrtvém těle. To by nebylo v židovství tak neobvyklé! To čteme v Písmu na více místech, že vůči nepřátelům Hospodinovým se takto vyjadřovalo opovržení. V tomto případě tomu ale tak není. Není zde, byl vzkříšen, řekli andělé. Není zde – ale kde tedy je?! Čert vem nachystané vonné masti, ty se nezkazí, ale tato kardinální otázka, kde že tedy Ježíš je, když není zde, ta zůstává viset ve vzduchu. Je potřeba se s ní nějak popasovat, nějak se s tím srovnat, vyvodit z toho nějaké závěry. Zatím je ale vůbec nic nenapadá. Výpověď „byl vzkříšen“ nepatří k Ježíšovu lidství. Nepatří k obrazu, který si po několik let o Ježíši vytvářely. K obrazu, do kterého je možno celkem snadno zařadit kategorii „smrt“, ale rozhodně tam nepatří kategorie „vzkříšení“.

Jdou tedy za apoštoly, ale je pravda, že jim toho asi mnoho nepovědí. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim píše evangelista a hádám, že to je velmi realistické zhodnocení situace. Jen Petr se sám běží podívat k hrobu, ale sám z toho není o nic moudřejší, než předtím. Oni už se setkali s tím, že Ježíš křísí mrtvé, ale ani to si nedokáží spojit s aktuální situací v Ježíšově životním příběhu. I oni se zasekli na informaci „není zde“. To, že byl vzkříšen, to je zvláštní, prázdný hrob je také zvláštní – ale „není zde“ je argument, přes který tak říkajíc „nejede vlak“.

Tak se s tou informací, že „není zde“ každý popasoval po svém. Rybáři se vrátili ke svým sítím. Další učedníci vyrazili do lázní, tedy do městečka Emauzy. Vždyť Ježíš už tu není. Co nadělat! Zabalme to, zařiďme se, jak nám to nejlépe půjde. Když tu Ježíš není, tak je vlastně všechno docela jedno. Ať je kde je, ať dělá cokoliv – prostě „není zde“. V takovou chvíli člověku nic jiného nezbývá, než vzít rozum do hrsti a dělat to, co umí.

Ale pak se něco změnilo. Kleofáš a jeho přítel poznali v Emauzích Ježíše při lámání chleba. Máří Magdaléna se s ním setkala v zahradě u hrobu. Šimon Petr i další učedníci také spatřili Ježíše při nejrůznějších příležitostech – doma za zamčenými dveřmi, na rybách i při jídle… A najednou se věci začaly měnit. Ejhle – setkání s Ježíšem, to je to, co potřebovali prožít. Informace je málo, je potřeba se s Ježíšem setkat. Nejde o to slyšet, že je živý, ale prožít, že je živý. Najednou už není všechno docela jedno. Nikdy není na škodu vzít rozum do hrsti, ale andělské není zde, byl vzkříšen mluví o něčem úplně jiném, než o tom, že není zrovna teď tady a že je potřeba pořádně popřemýšlet, podumat a pak ho jít hledat někam jinam.

Není zde, byl vzkříšen, řekli andělé. Posouvají důraz od fyzické přítomnosti tu či onde k faktu vzkříšení. Ne „není zde – šel do nebe“ či kam jinam, kdy by ho měli učedníci hledat. Nejde o to, kde je, ale jaký je. Je živý. Smrt ho nemá ve své moci a právě tak už ho nemá ve své moci tento svět. Není nic, co by ho omezovalo. Může být kdekoliv si zamane. A podle toho, co říkal, tak si zamanul být s námi. V prvním čtení z Matoušova evangelia jsme slyšeli poslední slova, která Ježíš řekl učedníkům na rozloučenou. Vzhledem k obsahu je ale vazba „na rozloučenou“ krajně nepřesná. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20)

Není zde, byl vzkříšen, řekli andělé. Ne, není v hrobě, abyste ho mohli jít pomazat vonnými mastmi. Ale právě tak není někde tam, kam by bylo možno si za ním zajít a sáhnout si na něj prstem. Pro malověrnost učedníků se jim bude Ježíš ještě po 40 dní ukazovat a hovořit s nimi. Po nanebevstoupení už ale ani učedníci takovouto berličku mít nebudou – a ejhle, ono to stejně jde! Stejně církev roste. Stejně se noví lidé obrací ke Kristu. Stejně přichází další a další, na které platí slova, která řekl Pán Ježíš apoštolu Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29) Ten fígl zjevně nespočívá ani v rozpoznání Ježíšova lidství, ani v rozpoznání jeho Božství, ale v prožívání jeho přítomnosti. Ne bádat nad tím, jak Ježíš žil, co říkal, co dělal… To všechno má jen pomocnou funkci k tomu, abychom rozpoznali, že Ježíš je živý a že s každým z nás chce mluvit ne o tom, co se dělo před dvěma tisíci let. Ten, který byl vzkříšen, chce být s námi v tom, co prožíváme my dnes.

Tohle měly ženy pochopit z onoho není zde, byl vzkříšen, které jim řekli andělé. Že se vzkříšením se něco zásadního změnilo v Ježíšově přístupu k nám lidem. Už to není tak, že by něco sám dělal či říkal. Teď je řada na nás, aby skrze nás přicházelo do světa to, co přicházelo do světa skrze něj. Tak čteme v Janově evangeliu (J 7,37n), že Ježíš (shodou okolností právě o Velikonocích!) řekl: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo“. A evangelista dodá: To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Andělské není zde, byl vzkříšen ukazuje až k svatodušním svátkům, až k okamžiku, kdy se Bůh dá svému lidu ne v Kristu, tedy jednorázově v jedné historické situaci Palestiny na přelomu letopočtu, ale v Duchu svatém trvale a pro všechny časy.

Až nás někdy napadne ta otázka, kde je vlastně Ježíš ve všech těch našich nejistotách a zmatcích, které si dost možná nezadají s nejistotou a zmatkem žen u prázdného hrobu, opakujme si andělské není zde, byl vzkříšen. Přešel do jiné formy bytí. V Duchu svatém vstupuje do našeho srdce, do naší mysli. V Duchu svatém vstupuje do našich úst a do našich rukou. Je s námi a skrze nás chce působit právě tak mocně, jako působil tenkrát před dvěma tisíci let v Palestině. Skrze nás se mohou a mají další lidé setkat se vzkříšeným Kristem. Setkat.

Podtrhuji to slovo. Setkat! Nejen od nás slyšet, že Ježíš byl vzkříšen. To bychom byli andělé, kteří vyřizují vzkaz. Až Vás v nějaké jiné situaci někdo obejme a řekne: „Ty jsi anděl!“ tak je to fajn. Ale ve zvěstování Krista je to málo. Ženy, když šly od hrobu za apoštoly, tak se staly posly. Anděly. Vyřizovaly vzkaz. Je krásné, když máte ženu a můžete o ní říct: „Moje žena je anděl!“. Ale jde-li o to šířit evangelium, tak Bůh chce od nás víc. Jak zareagovali apoštolové na andělské poselství žen: Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Neříkejte, že jste se s takovou reakci na vyprávění ještě nesetkali! Že jste blouznivci, kterým není co věřit.

Nestačí být anděly, musíme být naplněni Duchem svatým a z této plnosti pak dávat dál. O tom v celém křesťanském životě jde – nejen vyprávět o vzkříšení, ale svým životem zprostředkovat setkání se Vzkříšeným. To je cesta, na které se s Kristem mohou setkat i ti, kteří se s ním zatím nesetkali.

Amen.