L 24,13-35 – Cesta do Emaus

1. čtení: Iz 25,6 – 9

Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.

Jak tomu rozumíte? Mě to pořád nejde na rozum. Jak mohli Kleofáš a ten druhý Ježíše nepoznat? A nejsou jediní. Vzpomeňte třeba na Marii z Magdaly, která potkala vzkříšeného. Ta si myslela, že Kristus je zahradník.

Jak si to vlastně představujete? Proč ho nemohli poznat? Je vám to také divné? Máte nějaké vysvětlení?

Je totiž důležité uvědomit si, že se tu děje cosi podivného. A také je důležité, jak si na to odpovíme.

Někdy se ty nepochopitelné věci snažíme uhladit. Aby nás neprovokovaly. Ale zkuste si na tomto místě představit malé dítě, které se okamžitě zeptá: Jak je to možné, že ho nepoznali, když ho předtím už viděli, jak vypadá?

Připusťme si ten skandál. Tu nepochopitelnost. Pak si totiž možná, místo vysvětlování, uvědomíme, že to je situace, kterou známe. Možná ze své zkušenosti, možná u druhých. Že totiž člověk může mít něco důležitého před očima, a přitom jako by to neviděl. Jako by byl slepý. Jako by měl před očima mlhu.

A to nepochopení nás může úplně rozhodit.

Jak jsi mohl volit toho člověka, když už od začátku je jasné, že to je lhář, autokrat, sobec? Nebo člověk zve někoho k radosti, do společenství, k evangeliu a něco jako by bránilo jeho očím to přijmout a pochopit. Samostatnou kapitolou by mohlo být, když něco očividného vysvětlujeme našim dětem. Učitelé by mohli vyprávět. Nebo my sami propadáme se do beznaděje a smutku a jako bychom neviděli a nechápali, že Ježíš jde vedle nás.

Místo radosti dělá některým radost rýpat se ve vlastním trápení. Místo svobody dělá některým dobře žít pod vládou pevné ruky. Místo odpuštění se občas radši patláme ve starých křivdách.

Neuvěřitelné? Nepochopitelné? Ale ze života.

Proč se to děje? Proč to nemůžeme pochopit, co nám brání vidět zjevné. Co způsobuje, že máme spásu, naději a radost nadosah a přesto je nám nedostupná, nevidíme ji?

Není na to jedna odpověď. Jsou různé překážky, které nám i jiným brání v tom, abychom objevily zdroj života a naděje. A ten příběh nám jich ukazuje hned několik.

Může to být zklamání. Zklamaní ti učedníci, jdoucí do Emaus, rozhodně byli. „My jsme doufali“ říkají. Ale teď už je to pryč. Dobré věci zkrátka nemají dlouhého trvání. Když se objeví někdo aspoň trochu slušný, tak nemá šanci. Ostatní ho převálcují, odstraní, zabijí. Nemá to cenu.

Jindy nám brání to, že už máme dopředu jasnou představu o tom, co se stalo. Proto Kleofáš říká: Ježíš byl ukřižován. Je mrtev. Tečka. Hotovo. Jak by nám ještě mohl prospět? Jaképak vzkříšení. Bláznivý nápad bláznivých ženských.

Ale pozor ono bránit v naději, v setkání se skutečným Kristem, může i naše víra ve vzkříšení. Jen si vzpomeňte: Ježíš mluvil ještě za života o svém vzkříšení s učedníky, vědí o něm i ženy u hrobu. A přesto, když se potom „naostro“ setkají se vzkříšeným Kristem, tak nechápou, nepoznávají ho.

Proč? To proto, že mají svou vlastní, pevně definovanou představu o tom, co vzkříšení znamená. A ta jim brání pochopit, co se vlastně doopravdy stalo. Brání jim to setkat se s živým Ježíšem. Možná si myslí (a možná my s nimi), že vzkříšení znamená, že prostě Ježíš ožil. Asi jako když lékaři probudí někoho z kómatu, jenom to kóma bylo tentokrát už za hranicí lékařských schopností. A nechápeme, že vzkříšení je nové stvoření, které Ježíšem pouze začalo. Nechápeme, že vzkříšení může a má pokračovat v každém okamžiku našeho života. Třeba tak, že může být vzkříšena naprosto mrtvá naděje, když už neexistuje žádné východisko do budoucnosti. Nebo, že může být vzkříšena radost i z totální deprese. Že mohou být vzkříšeny mrtvé vztahy. Že může být vzkříšena důvěra. Nebo třeba mohou být vzkříšena slova Bible i pro ty, který se zdála už naprosto mrtvá a nicneříkající. Že zkrátka vzkříšení je začátek toho, co se s námi může dít každý den. I když to nemáme v ruce. Jenom nám v tom nesmí bránit to, že vidíme vzkříšení pořád jen jako zázrak, který se odehrál kdysi v minulosti, která je už dnes pasé.

Co ještě mohlo bránit očím učedníků i našim očím? Třeba strach. A uzavřenost, kterou s sebou strach přináší. Obvykle máme totiž za to, že do budoucnosti, abychom v ní mohli věřit, potřebujeme hlavně jistotu.  Možná ale, že je pro budoucnost mnohem důležitější pochybnost. Pochybnost, ve které si dovedeme připustit, že je možné se na věci dívat ještě jinak, než je vidíme. Pochybnost, která se nepřestává ptát a naslouchat druhým. Bez otevřenosti pro to, co není z nás, se s nadějí snadno mineme a strach nás pohltí.

To všechno tedy byly jakési ilustrace, abychom pochopili, co mohlo bránit jejich očím. Jistě máte ze své zkušenosti ještě další, některé tu již zazněly. Ale co dál? Co s tím?

No dál jde Ježíš s učedníky kus cesty. Oni ho mají za hlupáčka, kterého poučují o tom, co se v Jeruzalémě stalo. Ale Ježíš se neurazí, nevyletí na ně. Jen si povzdychne a jde a pak mluví sám a vysvětluje.

Možná takhle někdy vypadají i naše rozhovory s Bohem. Máme také pro Boha připraveny své scénáře a vysvětlení toho, co se v našem životě stalo, proč tohle nešlo a tohle jsme nezvládli.

Je to zvláštní představit si, jak jdeme životem a vzdycháme nad tím, jak je nám Bůh vzdálený. Jak jsme s ním počítali a on tu nebyl a není. A vzdycháme, že je tak daleko, jestli už snad není mrtvý. A on jde vedle nás, trpělivě naslouchá a pak se nám to znovu a znovu snaží vysvětlit. Že je živý a že nám dává vždycky novou šanci, dokud je čas a že jí dává i těm, které bychom odepsali. A že to tak musí být ne kvůli jeho slabosti, ale kvůli jeho lásce. Lásce, kterou nám už přece ukázal a dokázal tam na Golgotě.

A tak všichni tři dojdou až do Emaus. A tady učedníci vysloví nesmírně důležitou prosbu Zůstaň s námi, Pane… Tahle prosba má totiž i druhou stranu – totiž my chceme zůstat s tebou. Otevřeli se. Otevřeli společenství. Otevřeli svůj dům, otevřeli sebe sama tak, jako jim on předtím otevřel Písma. A to je smysl bohoslužeb. Protože tady v Emauzích se slaví jedny z prvních křesťanských bohoslužeb.

Tak se děje zázrak.

Scházíme neděli co neděli a hledáme ve všech částech Písma. Ale ne proto abychom se utvrdili v tom, co známe, ale abychom slyšeli hlas odjinud, abychom nezůstali zabednění sami v sobě, abychom se setkali s tím nevšedním pohledem, který odhaluje naději v tom, co máme před očima a z čeho je nám třeba do pláče. Samozřejmě to obnáší i riziko, že někdy uslyšíme: “Jak jste nechápaví!”

Ale někdy se po té cestě může odehrát něco mimořádného. Otevřou se nám oči. Lukáš nám to vypráví, abychom věděli, že to není marné. I kdybychom byli ti největší zabedněnci, může nám svitnout naděje, protože vzkříšení je právě o tom, že se děje i to, co jsme nečekali a čemu věřit neumíme. Kristus navštěvuje i nás i všechny, co si nedovedou představovat víc než na co stačí. Ale když to spolu vydržíme, když spolu půjdeme kus cesty, když se ptáme, když otevřeme dveře… přichází setkání. Uprostřed našeho života, uprostřed našeho srdce, uprostřed našeho setkávání, u stolu Páně, v naší hlavě – naděje vstává z mrtvých. amen