Sk 1,1-11 – nanebevstoupení – rodinné bohoslužby

1. čtení Mt 5,14-16

Často tady v kostele mluvíme o Ježíši. Otázka: kde je Ježíš teď?

Jak je to v tom příběhu? JE V NEBI. Ve vyznání víry říkáme: vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího.

Ale co je to nebe? Kde ho najít?

Je to obloha nad námi? Dalo by se tem třeba doletět nějakou superraketou? Je nebe nad hlavou? Tak se to říká. Proč?

Jak to vysvětlit? KdyŽ vám ukážu obrázek člověka na trůnu a člověka, který klečí: Kdo se vám zdá důležitější? Důležitější je ten, kdo je výš.

A tak lidé odedávna to důležité umisťují nahoru. Říkáme: Ten to dotáhne vysoko. To jsou ti nahoře. A co je nejvýš? No přece nebe, které je nad námi.

Ale nemyslí se tím obloha. Nebo mraky. Chceme tím říct – Ježíš je na tom místě, kde se děje to nejdůležitější. Kde se rozhoduje. Proto lidé řekli: Bůh je v nebi. Protože on je přece ten nejdůležitější. Pro nás, pro tohle město, pro tuhle zemi pro tenhle svět. A stejně tak učedníci, kteří už nemohli vidět Ježíše, řekli – odešel do nebe. Je na tom nejdůležitějším místě.

To je docela fajn. Proč?

Zkuste si třeba představit nějakého pyšného, nafoukaného člověka. Takového, který si myslí, že může všechno. Že má všechno a všechny pod palcem. Třeba nějaký silák ve třídě. Toho se všichni bojí. Nebo nějaká fiflena, která si všechny omotá kolem prstu. Nebo nějaký mocipán, kterému patří policie i soudce. Takový, který má moc. Může ublížit lidem, může na ně zakleknout, může jim udělat ze života peklo. Nestydí se, lže a ostatní vydírá. Toho se mohou bát i dospělí.

Nebojí se jenom ten, kdo ví o nebi. Nebojí se ten, kdo ví, že je tu ještě někdo mocnější, důležitější než takový svalovci a takové fifleny a takoví mocipáni. Nebojí se ten, kdo věří, v nebe, kde vládne spravedlnost a pravda, která je silnější než lidská moc. Nebo se možná i trošku bojí, možná je i trošku zoufalý, ale ví, že si může přijít pro posilu.

Na tom místě je Ježíš. Ježíš, který nás má rád. Je to jako mít nablízku staršího bráchu. Někoho, kdo se vás zastane v rozhodující chvíli. Na tom nejdůležitějším místě, je někdo, komu na nás záleží.

Ale to ještě není všechno. Ono je to s tím nebem trochu složitější a zároveň trochu jednodušší. V tom příběhu učedníci koukali nahoru. Upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází. My už víme proč. Ale najednou se tam objevili dva andělé a řekli:

A když, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: “Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.”

Nemají koukat do nebe. Proč? Protože nebe není jenom nahoře. Nebe je všude tam, kde se děje Boží vůle. Učedníci koukali nahoru, ale kam tedy měli koukat?

Nápověda: v jedné modlitbě říkáme Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. 

Máme se rozhlédnout všude kolem sebe. A jak to Ježíš říká: budete mi svědky. Jak se to dělá?

• tak, že mu sami věříme a řídíme se podle jeho slova.
• pak taky radostí a vděčností se kterou žijeme, když víme, že nám Bůh dává svoje dary.
• tak, že se k druhým chováme tak, jak se to učíme u Ježíše – s milosrdenstvím, spravedlivě, pravdivě. Někdy odvahou, když se postavíme zlu a nespravedlnosti.
• No a pak taky, že s druhými mluvíme o Bohu. Že nás má rád a záleží mu na nás. Posiluje nás a ukazuje cestu.

Připomenu to, co jsme četli úplně na na začátku (Mt 5,14-16).

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.

A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Můžete si to představit jako maják, který svítí a ukazuje cestu lodím, aby nezabloudily nebo dokonce neztroskotaly. A naše víra, naše svědectví je tu od toho, aby i další našli cestu do Božího království.

amen