L 24,46–51

Písně: 42, 680, 360, 353, 601, 636

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 42,1–6
Čtení: Sk 1,1–8
Text: L 24,46–51
Poslání: 2Kor 3,18–4,2b

Milí bratři a sestry,

dnes tedy poslední kapitola ze série velikonočních kázání o setkávání se vzkříšeným. Setkání, které je tak trochu rozloučením. Četli jsme si příběh o nanebevstoupení. O okamžiku, kdy se Ježíš tělesně vzdaluje učedníkům. Už z minulých setkání ale víme, že Velikonoční příběh není něčím, co se prostě kdysi událo, dá se na to vzpomínat, dá se o tom vyprávět – no a tím to hasne. Tuhle chybu udělali učedníci, ale opakují ji lidé dodnes. Neudělejme ji my.

Obrat k dobrému nastal v okamžiku, když si učedníci uvědomili, že ten velikonoční příběh se jich nějak osobně týká. Že je to jejich příběh. Že to, co prožíval Ježíš, to velmi zásadně a úzce souvisí s jejich životem. To není vyprávěnka o něčem mimo – to je jejich příběh. To za jejich hříchy zemřel Pán Ježíš. To jim svou smrtí dal poznat Boží lásku, vzkříšením Boží moc a nanebevstoupením dobrou budoucnost před nimi. V Petrovi, Jakubovi, Janovi a později v Pavlovi, Barnabášovi, Timoteovi a dalších a dalších ten velikonoční příběh pokračuje dál. Další a další lidé se stávali součástí všeho toho velikonočního dění.

Nakonec to dohnalo i nás. I my se setkáváme s vyprávěním o Velikonocích. I my se ocitáme na křižovatce. Může se to pro nás stát příběhem, který se kdysi stal a my si tak o něm vyprávíme. Nebo můžeme vstoupit do děje. Přijmout, že na kříži se projevila Boží láska k nám, vzkříšením se nám Bůh ukazuje jako mocný a nanebevstoupením se i nám otevírá brána nebeských příbytků. Velikonoční příběh je náš příběh. Týká se nás. To kvůli nám Ježíš zemřel, vstal z mrtvých a odešel do nebe – a proto skrze nás ten příběh pokračuje dál.

Jak si tak procházíme ta jednotlivá setkání učeníků a vzkříšeného Pána Ježíše, tak vidíme, jak se vyvíjeli oni a podle toho se můžeme poučit o tom, jak se s tím máme poprat my. Začali jsme u žen u hrobu a u toho, jak je změnilo setkání s Kristem. I na učednících jsme viděli, že svědectví o vzkříšení jim připadlo jako blouznění, ale když se s Kristem setkali, tak je to měnilo. Právě tak ti dva v Emauzích – pořád nic, ale když se setkali s Ježíšem a poznali, že to je to on, hned jsou plní energie. Podstatný krok (v pravdě trýček!) číslo jedna se tedy skrývá v tom, že je potřeba o Kristu nejen slyšet, ale také se s ním setkat. Leč – jak na to? Vždyť jsme si před chvilkou četli z Bible o nanebevstoupení Páně. Tělesně již s námi Pán Ježíš není!

Tento problém řeší trýček číslo dva. Ten vychází z Ježíšova výroku „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Stačí, když se sejdou dva, ale je to v Kristově jménu, tak je Kristus také přítomen. Tím jedním může být kdokoliv z nás, tím druhým je pak člověk, kterému bychom rádi také dopřáli setkání s Kristem. Potud je to dosažitelné velmi snadno – jen s tou jedinou podmínkou, kterou je ono „ve jménu mém“. Vysvětlovali jsme si, že „jednat v Kristově jménu“ znamená jednat tak, jak by jednal Kristus. Nechat Krista skrze sebe působit. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. – tento verš z jednoho Pavlova listu (Gal 2,19n) nás provázel několika kázáními.

V praxi se to ukáže především na dvou věcech, totiž na vztahu k sobě a na vztahu k druhým. Nejprve na vztahu k nám samým: Žije-li v nás Kristus, pak se sami snažíme něco se sebou dělat, něco měnit. To se velmi zřetelně projeví – jestli necháváme ve svém životě působit Krista, který se obětoval pro druhé, anebo toho starého sobeckého Adama, který myslí jen na svůj prospěch. To je jeden velmi zřetelný znak toho, jestli Kristus skrze nás působí nebo no – jestli se něco mění v našich životech, nebo je všechno při starém.

Druhý proud – tedy vztah k druhým – je pak vyjádřen pojmem „odpuštění“. Ve vztahu k druhým máme moc vyhlašovat odpuštění hříchů či odpouštět hříchy. Říkali jsme si že tohle odlišování je jen hra se slovy. Máme nějak srovnávat vztah druhých lidí k Bohu. Je to dáno na naší kompetence, našich pravomocí. Tedy je i není – nejde přece pořád o nic menšího, než o to, aby skrze nás působil Kristus! A teď se můžeme dohadovat, jestli to děláme my, nebo Kristus v nás…

S tím ale souvisí něco velmi důležitého. Jsme s Kristem jakési spojené nádoby – je-li v nás, pak nám dává sílu se měnit i odpouštět druhým a zároveň to, že se měníme a že odpouštíme lidem jejich hříchy, tak dává Ježíši stále větší prostor v našem životě. Stále větší prostor skrze nás působit. Není to tak, že by člověk jednou uvěřil, změnil se a na tomhle stavu setrval. Je tu progrese, vývoj, Bůh od nás očekává duchovní růst! Apoštol píše: …jsme proměňováni ke Kristovu obrazu ve stále větší slávě (2Kor 3,18). Pořád to může růst. Ten Pavel pak vypráví o nových duchovních zkušenostech, které doposud neměl (2Kor 12,1) …přicházím teď k viděním a zjevením Páně.

Jde mi teď o to, že na sobě musíme pracovat. Že nesmíme usnout na vavřínech a zastavit se někde v půlce. Mimo Krista v nás stále zůstává ten starý sobecký a sebestředný Adam a pořád s snaží prosadit svou. Ale je to hádám jediný standardní způsob, jakým Kristus působí v tomto světě: skrze nás, když se celým životem držíme toho, za co se modlíme v Otčenáši: Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá…

Takto jsem se s Kristem setkali my – skrze nějaké konkrétní lidmi kteří podle toho žili. A my jsme se dívali a ně a ptali se, co je tedy v jejich životech jiné. Stojí to zato žít takový život, jako žijí oni? Stojí to zato prát se s tím starým Adamem? A když jsme si řekli, že ano, tak ve křtu (či v přiznání se ke křtu v dětství) jsme přijali odpuštění hříchů a od té doby s s tím starým Adamem více či méně úspěšně pereme i my.

Má to cenu! Poznal jsem lidi, kteří uvěřili a poznal jsem lidi, kteří od víry odpadli. Na jejich životech se to nějak projevilo. A ejhle – i podle zcela světských měřítek se ti, kteří uvěřili, začali chovat lépe, zatímco zvlažnění ve víře či odpadnutí od ní k žádnému zlepšení v životě nevedlo. Čas od času i vedlo ke zřetelnému zhoršení. Přes všechny posměšky, se kterými se křesťan může setkat a zhusta setká, tak možnost pohledu na ten ryze praktický život křesťana, to je to nejmocnější svědectví světu. Žít tak, aby nám nebylo co vytknout – to se opakuje v Novém zákoně na více místech. Pěkně je to napsáno v listě Židům (13,18): Modlete se za nás. Jsme sice jisti svým dobrým svědomím, neboť se snažíme jednat tak, aby nám nemohli nic vytknout; a přece vás důtklivě prosím, modlete se za mne…

Trýček číslo jedna – jde o to ne o Kristu slyšet, ale s Kristem se setkat.

Trýček číslo dvě – Kristus působí skrze nás. Mění naše životy k dobrému a dává nám sílu odpouštět druhým. Tak se může dát těm druhým nejlépe poznat. Setkat se i s nimi.

Trýček číslo tři jsme si vysvětlovali minulou neděli – ve vztahu k Bohu jde o lásku, ne o poslušnost. Protože máme Pána Ježíše rádi, tak mu chceme dělat radost. Nejen, že plníme jeho příkazy, ale sami se snažíme žít tak, aby se to jemu líbilo. Zavzpomínejte na rozhovor Pána Ježíše s Petrem. Na to trojnásobné „máš mne rád“ – „pas mé beránky“.

Petrovi muselo dojít, že je potřeba, aby měl Pána Ježíše rád. Jinak nemá smysl, aby se staral o ostatní křesťany. „Pas mé beránky“. „Starej se o ostatní křesťany, Petře“ říká Pán Ježíš, „ale jen, jestli máš rád mě! Pak se můžeš starat o ostatní věřící. Pak můžeš jít a pomáhat jim. Když za nimi půjdeš z jiného důvodu, než proto, že máš rád mě a mně chceš dělat radost, povede to ke špatnému.“

Potkal jsem hodně lidí, kterým říkám „pachatelé dobra“. Spousta lidí se stará o druhé, protože se sami chtějí nějak prosazovat. Chtějí být oblíbení. Často se za pomocí druhým skrývá touha nad druhými nějak vládnout, nějak těm druhým rozkazovat. Jiní se snaží pomáhat, protože mají černé svědomí a chtějí to nějak odčinit. To je také špatný motiv. Starost o druhé musí vycházet z lásky k Pánu Ježíši, který nám odpouští hříchy a dává nám věčný život.

Na prvním místě je potřeba mít rád Pána Ježíše. Když mám rád Pána Ježíše, tak to znamená, že se snažím Pánu Ježíši udělat radost. Tenhle třetí trýček – to je vlastně velmi jednoduché pravidlo. Když nás napadne, co bychom mohli udělat, položme si otázku: „Bude z toho mít Pán Ježíš radost?“ A když budete přesvědčeni, že ano, tak to udělejte.

Bylo to dneska víc opakování, než něco nového. Vím. Ale dnešní neděle je sedmá velikonoční, tedy poslední ve Velikonocích. Dnešní bílá liturgická barva bude příští neděli vystřídána červenou na znamení plamenů Ducha svatého, bílou na neděli Trojiční a pak až do listopadu zase dlouhé zelené liturgické mezidobí. Čekají nás zase jiná témata a připadlo mi škoda, kdybyste měli jen tak to velikonoční poselství zapomenout.

Je to jen rozvinutí toho, co to znamená „být Kristovými svědky“, tedy ten jediný úkol, který nakonec Pán Ježíš učedníkům dal, než odešel do nebe. To je i náš úkol. Mít rádi Ježíše, který vstoupil do našeho srdce a z téhle lásky pak měnit sebe, odpouštěním měnit lidi kolem sebe, aby i do jejich srdcí mohl Ježíš vstoupit a dál působit v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Amen.