L 3,1–4

Introit: 2Pt 3,9–11
Čtení: Iz 40,1–11
Text: L 3,1–4
V adventu si Církev stále znovu čte evangelijní vyprávění o Janu Křtiteli. Minulou neděli jsme slyšeli, že Jan byl vskutku vymodlené dítě dvou starých rodičů, Zachariáše a Alžběty. Ještě než se narodil, dostává od anděla jméno, které je tak neobvyklé, že celé příbuzenstvo je nad tím v rozpacích. Ale toto jméno Jan pro něj vybral sám Bůh. Však má hluboký obsah: Hospodin je milostivý. To jméno už je zvěstováním Boží laskavosti k lidem, k nimž je Jan poslán. I když jeho posluchači uslyší z jeho úst velmi tvrdá slova o Božím hněvu, přesto tu naději, že Pán Bůh je milostivý mu bude připomínat jeho vlastní jméno, všemu navzdory.

Pocházel z rodiny kněze, který sloužil Bohu v jeruzalémském chrámu, ale jeho působení začíná v úplné pustině u Jordánu. Tam – jak jsme četli z našeho textu – „stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu.“ Lukáš mohl svým řeckým čtenářům napsat srozumitelně a jednoduše, že Jan uslyšel Boží hlas, Ale evangelista užívá větu, která se mnohokrát opakuje ve Starém Zákoně, když Panovník Hospodin povolává proroka ke své službě.

U každého to začíná stejně: že se k němu stalo slovo Hospodinovo. Jakoby mělo být naznačeno, že nejde o pouhý zvuk, ale o událost, která mění celý lidský život. Tímto člověku nepochopitelným děním Božího slova začíná také Janovo působení. Oddíl z 40. kapitoly Izaiášova proroctví uvádí evangelista Lukáš, aby bylo zřejmé, kdo ten Jan je a jaké je jeho poslání: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně!“

Není bez významu, že Lukáš hned na začátku poctivě zaznamenává sedm jmen význačných osobností, jež v době Janova vystoupení utvářejí život tehdejší společnosti. Jsou to lidé politiky a lidé církve. Ale na rozdíl od jména Janova, jež dosvědčuje Boží slitování, jejich jména spíš budí rozpaky, ne-li strach. Císař Tiberius a Pontský Pilát, jeho zástupce v judské provincii, byli proslulí svou krutostí. Vládce v Galileji Herodes Antipa a jeho bratr Filip byli synové mocichtivého a lstivého politika Heroda Velikého, jehož známe jako vraha betlémských dětí z vánočního příběhu.

A dva velekněží Annáš a Kaifáš vesele kolaborovali s římskou vrchností, aby si udrželi své funkce. Oba později zasedali v soudním tribunálu, který poslal na smrt toho, jemuž dal Pilát na kříž nápis viny: „Ježíš Nazaretský, král Židů“.

Tak tedy to vypadá v té těžké době, kdy se stalo slovo Boží k Janovi. Nikde nic radostného, ale právě teď je třeba připravit cestu Tomu, který přichází, aby se naplnilo prorocké slovo: „každý tvor uzří spasení Boží.“ Dosud je vidět – tak jako v době Janově – všude lidská ubohost, ale Boží záměr je, aby každý člověk viděl Boží spásu a slitování. My všichni, kdo vyznáváme Krista jako svého Pána, pak tomu nemáme překážet, ale ve víře, v lásce a naději nějakým způsobem napomáhat. Vždyť žít z té naděje, že každé lidské stvoření uvidí – navzdory své zaslepenosti a vzdálenosti od Boha uzří Boží spasení, neznamená zahálet, ale také něco proto podle svých možností dělat. Jan udělal hodně, když – řečeno slovy evangelisty „začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů!“

K pokání volali Izrael mnozí proroci, k nimž se – podobně jako k Janovi „stalo slovo Boží.“ Ale nikdy nikdo z nich k tomu nepřipojil výzvu: „Dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“. Člověk, obtížený hříchy, by přece měl jít kajícně do chrámu, kde za svá provinění přinášel Bohu smiřující oběť. Tak to žádal Mojžíšův zákon. Ale Jan žádá vedle pokání, změny smýšlení místo oběti křest. Ač původem kněžský syn, neposílá lidi do chrámu. Tady, na poušti, v Jordánu je možné se křtem přijmout odpuštění hříchů. Není to jeho nápad a jeho libovůle – však se „k němu stalo slovo Boží“. Pán Bůh sám už tímto Janovým křtem prosazuje nový řád, vpravdě Nový zákon, který je naplněn v tom, jemuž Jan připravuje cestu, v Ježíši Kristu, našem Pánu. On přišel, aby už nebyl třeba chrám s celým složitým obětním řádem. On se obětuje jednou provždy za každého člověka, aby se naplnilo slovo proroka: „každý tvor uzří spasení Boží.“ V něm – jak je to prosté pro víru – je usmíření všech našich vin. Křest na odpuštění hříchů, znamení Boží milosti, tento nový řád zvěstuje.

Jan připravuje cestu Tomu, který přišel z Boží slávy mezi nás jako náš Spasitel, právě tím, že volá k pokání. Netýká se to jen těch, kteří žili za císaře Tiberia a Pontia Pilata. Jeho výzva má trvalou platnost i v dnešní době. Pokání, změna smýšlení či obrácení se nedá vynutit, ale Pán Bůh na ně přesto trpělivě čeká u každého z nás. Proto máme i jako lidstvo, které se žene do své zkázy, dosud jeho čas milosti. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“

Amen.