L 4,1–13

Introit: Žd 4,14–16
Čtení: Ř 5,12–21
Text: L 4,1–13
Od dávných dob na první postní neděli církev slyší z evangelia tento vybraný oddíl. Jistě i proto, že tam je zmíněn Ježíšův dlouhý, čtyřicetidenní půst. Ale to je jen začátek celého příběhu o Ježíšově pokušení ďáblem. Pán Ježíš si je sám nevybral, nerozhodl se, že mu bude s převahou čelit, protože na to má; On tam byl veden tím Duchem, který na něj sestoupil při jeho křtu v Jordánu. Ti ostatní, kteří přijali Janův křest spolu sním, šli domů, ale on je veden na poušť. „Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ Lukáš zřetelněji než Matouš zmiňuje, že Ježíš není na jednom místě, ale putuje pouští, stejně jako čtyřicet let putoval pouští Boží lid, aby se prokázala jeho věrnost Hospodinu. A jestliže Izrael prožil pokušení nevěry, zbabělosti, nevděčnosti, jak o tom čteme ve Starém Zákoně, Ježíš je veden Duchem, aby s pokušitelem měl osobní kontakt. Je tak těsný, že nejen s ním mluví, ale dokonce Ježíše směruje tam, kde mu má podlehnout: toho, jehož dosud vedl Duch, „ďábel vyvedl vzhůru“, aby v té výši nějaké hory se mu poklonil. A Lukáš uvádí, že „ďábel ho přivedl do Jeruzaléma“, aby tam ukázal, co dovede. Nestačí jen to strašné vedení, ale on s ním přímo manipuluje: to je skryto i v tom Lukášově sdělení „postavil ho na vrcholek chrámu“. Může si ho postavit, kam chce. Ale nemůže jej donutit, aby dělal, co chce – aby přestal poslouchat svého Otce.

Apoštol Pavel korintským křesťanům o mnoho později napsal: „Satan se proměňuje v anděla světla“ (2K 11,14). V této podobě přichází k Ježíši. Má o něho zájem a chce mu umožnit, aby se konečně najedl. Těch kamenů je tam dost a z toho si může Ježíš udělat chléb. Při jeho křtu zazněl jistotný hlas z nebe: Jsi můj milovaný Syn. Pokušitel to nepopírá, jen chce, aby si to Ježíš smysluplně potvrdil; aby udělal první krůček z cesty, která vede ponížením na kříž. Aby už teď zachránil svůj život; je-li Syn Boží, je to tak snadné.

Ale Ježíš mluví o člověku, s nímž se solidarizuje až do toho hladu a slabosti těla: „Je psáno: člověk nebude živ jenom chlebem.“ Tato slova Lukáš trochu krátí, ale Matouš dodává, (tak v 5M 8,3) „ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Náš život není určen jen tím, že máme co jíst, žijeme z Božího rozhodnutí, z Boží vůle, z Božích divů, tak jako Izrael z nebeské many. Ježíš nespoléhá ani ve svém hladu na životně nutný chléb, ale na život dávajícího Boha.

Z té přízemní roviny jídla pokušitel vede Ježíše vzhůru, odkud se může opájet slávou a mocí všech království, která může být v okamžiku jeho, když se před ním skloní. „Mně je dána, a komu chci, tomu ji dám.“ Ďábel se prohlašuje za absolutního vládce světa. Ale tady se odhaluje jeho podstata: je to lhář. I když má velkou moc – je Kníže tohoto světa, svět není v jeho rukou, ale je v rukou Božích. Může mnoho, ale slovíčko jej porazí, jak zpívá Luther. Nic nezmůže, když věříme více tomu, co je psáno v Božím slově, než tomu, co vidíme kolem sebe. Pán Ježíš ďáblovu nabídku odmítá v poslušnosti toho co je v Písmu psáno: „Budeš se klanět Hospodinu Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“

Matouš zaznamenává toto pokušení jako třetí, patrně nejnebezpečnější. Touhu po moci a po slávě, po formování druhých v politice, pokušitel umí využít tak, aby člověka dostal tam, kde ho chce mít. Ale Lukáš vidí vrchol v pokušení, kde zlo není průhledné, protože ďábel cituje Bibli. Nechtěl-li sis pomoci od hladu, dobrá; nechceš-li moc, kterou ti můžu dát, je to tvá věc. Ale teď, tady na vrcholu chrámu, můžeš dělat to, čím potvrdíš pravdu Písma. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno: andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě chránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen.“ Když jsi Boží Syn, pak to je bez problémů, máš-li strach, nebereš Písmo vážně, i když jsi je dvakrát citoval proti mně.

Patrně to je ten problém. Bibli obrazně řečeno má v rukou nejen Ježíš, ale teď i ďábel, zná ji dobře a vyzná se v ní. Biblí chce Ježíše odtrhnout od Otce, když se mu to nepodařilo falešným zájmem ani lživým slibem vlády nad světem. Pokouší jej Biblí, když to už nejde jinak. A právě Biblí se Ježíše brání: „Je psáno: Nebudeš pokoušet Pána Boha svého.“ Bůh svou pomoc v Bibli slibuje, ale poslušný Boží Syn si ji nevynucuje; kdy Bůh zasáhne, je jeho věc. Může nás zachytit v největším nebezpečí, ale my se do něho nemáme svévolně vrhat. Boha ani s Biblí nemůžeme komandovat, ale pokorně se před ním sklánět a nepokoušet ho. Jistě může udělat zázrak, ale není to jeho povinnost; nesmíme ho zkoušet, máme mu jen důvěřovat jako Boží Syn, který v této poslušné lásce k Bohu pokušitele přemohl.

Každý z nás má svá pokušení a ten, který je jejich původce, ví, kde máme Achillovu patu, to nejzranitelnější místo. Ale příběh, který jsme slyšeli, byl zaznamenán proto, abychom tím víc věřili v moc vítězného Pána, s nímž jsme spojeni. „Zakusil na sobě všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žd 4,15) My jsme mnohokrát podlehli, ale smíme si radostně říci: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost v pravý čas.“

Amen.