L 4,14–30

Introit: Žd 4,12–13
Čtení: Neh 8,1–12
Text: L 4,14–30
Událost, o níž teď slyšíme z Lukášova evangelia a vyprávění z knihy Nehemiášovy dělí několik století. Ale obě biblická svědectví spojuje jedna skutečnost, že Boží slovo, které je „živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč“ (Žd 4,12) zní shromážděným lidem. Ezdráš s Nehemiášem, kteří po návratu do zničeného Jeruzaléma začínají úplně od začátku, čtou z Mojžíšova Zákona pod širým nebem. Trvá to dlouho, ale ti posluchači dávají veliký pozor. A není to jenom prosté čtení, ale také výklad. „Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.“ Boží slovo se na člověka nemůže jen tak hodit, ale musí být vykládáno, aby porozuměl. Výklad Božího slova je smysl každého kázání v církvi. Nejde tu o přesah kazatele, o řečnický výkon, o jakousi slovní masáž duše, jde o to, abychom porozuměli, co Bůh nám říká. Ti lidé, kteří budují zpustošený Jeruzalém, slyší a rozumí. A to je důvod k tomu, že z tohoto shromáždění odcházejí plni radosti. „Uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.“ (Ne 8.12)

V nazaretské synagóze jsou také shromážděni lidé. A Písmo jim čte sám Boží Syn. U Lukáše je to vlastně začátek Ježíšovy veřejné činnosti. Jeho posluchači neslyší slova Zákona, který na člověku žádá plnění povinností, ale zvěst o tom, který přináší chudým evangelium, tedy radostnou zvěst a zdeptané propouští na svobodu. Také dávají pozor a jsou doslova nadšeni.

„Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.“ Také by mohli jít domů s tou obrovskou radostí, kterou dává Boží slovo, když mu člověk porozumí. A Ježíši právě o to jde, když říká: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Dnes je tady ten, na kterého se všechna tato veliká slova hodí: já sám. Nade mnou je Duch Hospodinův. Já vyhlašuji čas Boží milosti, já otevírám oči slepým, já jsem ten poslaný a Hospodinem pomazaný Mesiáš. Ježíšův výklad už nemůže být kratší, ale je naprosto přesný a pravdivý; Bůh právě dnes poslal i do nazaretské synagogy toho, kdo vysvobozuje a zachraňuje.

A přece závěrem všeho není radost, o níž čteme v Nehemiášově knize.

Začíná se nadšeným přisvědčováním, končí se rozsudkem smrti: „všichni v synagoze byli naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města, a vedli ho až na sráz hory, aby ho svrhli dolů.“ Proč najednou taková nečekaná nenávist?

Vždyť ti nazaretští posluchači byli Ježíšovi dobří známí, mezi nimi vyrůstal, znali ho jako Jozefova syna. Jistě o něm slyšeli jako o významném učiteli – Lukáš poznamenává „všichni ho velmi chválili.“ Ale jemu nejde o chválu, on nevychází vstříc lidem, aby se jim líbil. Nestačí mu, když budou souhlasně přikyvovat jeho slovům, on žádá víru. Jeho rodáci však žádají něco jiného: chtějí, aby proslavil jejich město zázraky. „On jim odpověděl: Jistě mi řeknete toto přísloví: lékaři, uzdrav sám sebe. O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“

Mysli na sebe, nejen na ty druhé, mysli na rodné město a vyjdi nám trochu vstříc, kázání máš pěkné, ale nám jde o něco jiného, co my pokládáme za důležité a užitečné. Ale právě tomuto – byť nevyslovenému – nároku se Ježíš nepodřizuje. Nepotřebují ho, protože nejsou chudí, necítí žádnou zdeptanost, nemají touhu po Boží milosti, kterou vyhlašuje. „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.“ A proto Bůh ho může poslat jinam: k lidem, kteří Boží slovo neznají. Eliáš jde zachránit pohanskou ženu v Sidónu a Elizeus pomáhá k uzdravení syrskému vojevůdci Námanovi.

Tyto příběhy jistě Nazaretští znali z Bible. Ale teď v Ježíšových ústech se stávají Božím slovem, které je zasáhlo jako onen dvoubřitý meč.

Odhalilo, co je v jejich srdci, co se skrývá pod zdánlivou sympatií k Ježíši: byl to hluboký a bytostný nesouhlas se vším, co říká, co přináší. Jakoby se právě tady a teď, v jeho rodišti, splnila prorocká slova, jež nad ním zněla z úst starce Simeona: „Hle, on je dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat“ (L 2,34)

Ježíše člověk může vyhnat, ale může jej také přijmout. Může jej jen slyšet a zůstat stejný ve své pýše, ale může mu také dát celou svou důvěru a radovat se z jeho ujištění, že vyhlásil čas Boží milosti pro všechny lidi, kteří o ni stojí. Každý den našeho života je touto milostí poznamenán.

Amen.