L 4,22

Písně: 366, 642, 250, 480, (320, 684, 255) 510, 700, 487

Introit: Iz 61,1–3a
Čtení: L 4,14–30
Text: L 4,22
Poslání: 1Pt 4,10

Milí bratři a sestry,

tenhle verš jsem z celého příběhu vybral, protože mi připadá zásadní. Vyjadřuje ten základní neuralgický bod vztahu nazaretských a Pána Ježíše. V první chvíli jsem si říkal, že Lukáš určitě kus scény vynechal. Jak by Ježíšovi posluchači mohli v jednu chvíli prožívat dvě tak protikladné emoce?! Přisvědčovat, souhlasit, obdivovat – a zároveň mít ten blahosklonný a shovívavý pohled na „syna Josefova“. Ale je to tak a v této rozdvojenosti nakonec Ježíše odmítnou.

Jak jsem si to tak ale několikrát za sebou promítal jako scénu, došlo mi, jak důležité je představit si ten maloměstský zapadákov, jaký představoval Nazaret té doby. To, co v Praze už téměř nezažijete, ale poznal jsem to ve Strmilově. Každý zná každého až do třetího kolene dozadu. Každý je s každým tak nějak příbuzný. Propojení osobní i profesionální jde napříč generacemi – když jsem učil výpočetku, učil jsem důchodce, jejich děti i jejich vnoučata. Ale právě tak starý pan sklenář Holec zasklíval okna několika generacím, protože ke komu byste měli u všech všudy jít jinému.

Ke komu jinému aby nazaretští měli jít, když se jim bortí zadní stěna domu? Malou opravu uděláte sami, ale jak je něco důležitého, tak je potřeba, aby přišel tesař Josef. Josef ben Heli ben Mathat … no, možná by ti nejstarší by si vzpomněli, že Josefův pradědeček se jmenoval Levi a třeba by dali dohromady ten rodokmen ještě dál. Jsme v galilejském městečku, které je stranou obchodních cest i jakýchkoliv významnějších hospodářských zdrojů a vůbec jakéhokoliv jiného zásadnějšího dění. Jestli chcete nějaké vzrůšo, tak na to si jeďte do Kfar Nahum, „města potěšení“, tedy Kafarnaum. Tam to žije! Městem prochází obchodní cesta do Damašku, přiházejí stále noví a noví lidé, práce je spousta třeba při rybaření na Genezareském jezeře… V Nazaretě si dávají lišky dobrou noc.

Tahle maloměstská uzavřenost má svá plus i mínus. Je zároveň příležitostí i ohrožením. O tom dnes bude řeč. O životě mezi přáteli. O životě uvnitř silného a stabilního společenství, kde si rozumíme, kde se dobře známe. Dost možná už několik generací. Známe prarodiče, rodiče, děti… To má svá plus i mínus, má to svá rizika i úžasné možnosti do budoucna. Ten dnešní příběh výhody i nevýhody tohoto prostředí popisuje ve velmi přehledné zkratce.

Jasné plus je otevřenost takovéhoto společenství ke svým členům. Pán Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Slyšíte z toho tu pohodu? Tak, jako dycinky, tak i tentokrát Pán Ježíš jde do kostela. Je v pohodě, že bude číst z Písma a něco k tomu řekne. Je to přece syn Josefův, tak kdo by protestoval? Představme si to tady, dejme tomu v době ohlášek. Kdyby kdokoliv z Vás přišel sem na kazatelnu a řekl pár slov o tom, že ho zaujal nějaký biblický text, přečetl ho a řekl, co ho v souvislostí s tím textem potkalo, neřekl by nikdo ani popel. Vždyť se známe, víme co od sebe tak plus mínus můžeme čekat. Nikdo se nepozastavil nad tím, že tesařův syn povstal aby četl z Písma – poklidně mu podali svitek Izajáše. Někdo se mohl trochu potměšile usmát, že toho Izajáše by mohl mít Ježíš obzvlášť rád – asi jako když měl Joel Matějka na mládeži program z Joelova proroctví. Ježíš a Izajáš – Ješaja i Jehošua – obě jména mluví o tom že Hospodin je spása. Tak – vtip! V tom úsměvu není žádná zloba! Všechno je v pohodě! Je to ten komunální humor uzavřené partičky, kde se lidé léta znají. Je to pocit bezpečí, zažitých jistot, zvyků, na kterých není vůbec nic špatného. Právě naopak! To je dobrý zvyk – chodit pravidelně do kostela! To, že tesařův synek je každou sobotu v synagoze, to je dobré, z toho mají všichni radost. Z toho že povstal, aby četl z Písma, z toho také. Protože všechno je jak má být.

Dokud zůstává vše víceméně při starém, jsou všichni spokojení. Ježíš, ten „jejich Ježíš“, Jehošua ben Josef, Ježíš – syn Josefův, ten je může překvapit potěšit, nadchnout. Když to moc nevybočuje ze zaběhaných kolejí, tak budou všichni kývat hlavami a říkat: „Jo, jo, to je dobré! To je skvělé! Jasně, že máš pravdu! Pokračuj!“ A šťouchají do sebe v lavicích a říkají si: „To jsme ale pašáci! To je prostě náš Ježíš!“

Jenže na tuhle hru Ježíš přistoupit nehodlá. Nechce být „jejich Ježíš“. A právě tak nechce být „náš Ježíš“, tedy Ježíš, který bude zapadat do našich představ, který nás nechá v našich vyjetých kolejích. Ježíš, který se bude chovat tak, aby to nám vyhovovalo, aby potvrzoval naše pravdy. Přesně tohle pochopení Pán Ježíš utnul v nazaretské synagoze. Ano, je to tak, že Izajášovo proroctví se naplnilo. Nastává léto Hospodinovy milosti. Nastává čas, kdy trpícím bude pomoženo. Ale nebude to tak, že Bůh konečně kapituluje a udělá, co nám na očích vidí. To, že v Kafarnaum byly zástupy uzdravených, to se tady v Nazaretě opakovat nebude. Ono se to nebude opakovat ani v Kafarnaum, jak byste si mohli přečíst hned v následujících verších, ale o tom někdy jindy.

Dosavadní Ježíšovy úspěchy, které by nyní pokračovaly s neztenčenou silou i v Nazaretě – to by bylo pro Nazaretské jen potvrzením toho, jak jsou oni skvělí, protože Ježíš – to je přece „jejich Ježíš“. Jenže Pán Ježíš nepřišel proto aby tancoval podle toho, jak lidí pískají, ale aby plnil Boží vůli. Ta radostná zvěst chudým, vyhlášení propuštění zajatcům a vrácení zraku slepým, propuštění zdeptaných na svobodu a vyhlášení léta milosti Hospodinovy – to se musí dít pod Boží taktovkou.

Aby to lidem došlo – a ono jim to potom moc dobře došlo! – tak jim nabídl dva příběhy. Jeden o Elijášovi a druhý o Elíšovi. Oba působili v severní části Izraele, čili Galilejcům jsou blízcí. Elijáš a vdova v Sareptě, Elíša a syrský generál Náman. Už ten první dojem musel být šokující. Nějaké srovnávání s pohany! Ti pohané jsou očividně vyzdviženi jako vzor někoho, ke komu se sklonil Bůh. Komu posloužil Boží prorok. A na to konto Ježíš řekne, že Nazaretští nic.

Myšlenka je ale hlubší, než jen to, že Bůh má své plány i s pohany. Vdova v Sareptě a Náman Syrský – dva lidé, kteří poznali Boží moc. Vdova nasycení, záchranu před smrtí hladem, Náman uzdravení z malomocenství, záchranu před smrtí v opovržení a samotě. Lidé podle rozumu světa odepsaní, lidé, kteří si už nemohou nic moc nárokovat. Vdova i Náman pochybují. Vdova v rezignaci, Náman ve vzteku a nadávkách. Ale nakonec se podřizují tomu, jak jim to ten který prorok řekl. Jsou ochotni jít do té absurdity, jako vdova, která svoje poslední jídlo dá Elijášovi a Náman, který poslechne Elíšu a sedmkrát se vykoupe v Jordánu. Zvláště v tom druhém případě ta víra není nijak valná a horoucí, ale jdou do toho. Chybí tam ta nazaretská blahosklonnost, se kterou se dá zároveň přisvědčovat, souhlasit, divit se, fascinovaně obdivovat to, co Ježíš dělá a zároveň s udržovat ten odstup: Je to pořád jen syn Josefův, vnuk Heliho pravnuk Mathata prapravnuk Leviho… Je to pořád ten náš Ježíš, který nás nemá co překvapovat. My už ho známe, vyrůstal tady, my bychom o něm mohl vyprávět historky. A o jeho mámě by se dalo vykládat! Víte on to s ní Josef před těmi třiceti lety vůbec neměl jednoduché! To se taky povídaly věci! On by se měl celej tenhle slavnej Ježíšek raději pěkně držet vzadu, protože co on má co poučovat s touhle „rodinnou anamnézou“!

Blahosklonná tolerance se snadno zvrhne. Zabít ho chtěli. Tak moc je naštval. Tedy zabít – možná, že to byla jen taková demonstrace, ve které mu chtěli ukázat, že od této chvíle s ním nechtějí mít nic společného. „Žádný prorok není vítán ve své vlasti? Ty tady Ježíši už tedy rozhodně vítán nejsi!“ Možná to bylo jen takové „velmi důrazné varování“. Tak – aby (když pak prošel jejich středem a bral se dál), tak aby věděl, že zpátky už se vrátit nemůže. Od té doby je jakousi základnou Kafarnaum, ale Pán Ježíš se na žádném místě moc dlouho nezdržel.

Nám tu zůstává příběh o Ježíšových nejbližších, kterým právě ta blízkost byla nakonec na škodu. Dokázali Ježíše obdivovat, dokázali s ním souhlasit, ale pořád si tam nechávali nějaký odstup. Nějakou rezervu. Ta blízkost, která Ježíšovi umožnila za nazaretskými přijít, mluvit s nimi, zaujmout je, ta se nakonec ukázala jako překážka k tomu, aby nazaretští vzali vážně Ježíše. Pořád ho měli spojeného s minulostí, s tím, jak ho poznali dříve.

Odlišme dvě různé chyby. Mnozí okolo Ježíše nedokázali přijmout Boží dílo, protože ho čekali jinak. Chtěli jiný obsah. Čekali od Mesiáše nějakou politickou nebo ještě spíš vojenskou akci. Něco proti Římanům. Ale s tímhle se Ježíš setkával až později – v Jeruzalémě a vůbec na jihu v Judsku. Nebo ve velkých městech, kde byla římská posádka.

Pro nazaretské to nebyl zajímavý důraz. Oni si žili svým poklidným životem uzavřeného maloměstského společenství. Oni nepřijali formu, kterou k nim Bůh promlouval. Obsah by v pohodě! To, jak Ježíš naplňoval Izajášovo proroctví, to se jim líbilo! Proto mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. To, co slyšeli, že dělal v Kafarnaum a vůbec v celé Galileji, to bylo skvělé! Léčil nemocné, pomáhal potřebným, osvobozoval posedlé, potěšoval zarmoucené… Ježíšovo dílo by přijali nadšeně a s radostí – ale narazili na to, že to je právě Ježíš.

Neschopnost vnímat Boží dílo, protože je jiné, než čekáme – to je časté nebezpečí. Ale tady vidíme další možný zádrhel. Můžeme mít zásadní problém s vnímáním Božího díla, protože nám ho nabídne někdo, od koho to nečekáme. Budeme vědět, že to je pravda, že to je dobré, že to je úplně správné – ale kdo nám to povídá?! Zrovna on?! Toho přece známe! Vyrůstal tady, my bychom o něm mohl vyprávět historky. A o jeho mámě by se dalo vykládat! Ono to s ní před třiceti lety vůbec nebylo jednoduché! To se tenkrát povídaly věci! Co nás má co poučovat někdo takový?!

A pro tohle naše brblání úplně přeslechneme Boží hlas. Tedy – přeslechneme – ono to je vlastně ještě horší! My ho uslyšíme, pochopíme, třeba i pochválíme, ale nepřijmeme. Víme, že to je pravda – a o to víc nás to naštve. Naštve nás to, protože máme nějaký problém s tím, kdo nám tu Boží vůli vyřizuje. Známe ho dlouho. Máme ho moc rádi. Je to náš blízký příbuzný. Je o soused, vedle kterého bydlíme roky…

Je tak snadné jít ve stopách nazaretských a kvůli formě nechat uniknout obsah. Nechat se pohnout, nadchnout – ale to je tak všechno. Do života už se to nepromítne. A přeslechneme tak rady svých dětí protože jsou to je děti. Svých rodičů, protože jsou staří a ničemu nerozumí. Svých sousedů, kamarádů, kolegů, těch nejbližších ve sboru a v církvi… Bude nám s nimi dobře! Máme je rádi. Cítíme se s nimi bezpečně a v pohodě. A promarníme tu příležitost kterou právě tato blízkost dává. Právě ti, kteří nás tak dobře znají a které tak dobře známe my, se mohou stát potrubím, kterým k nám dorazí Boží vůle. A my ji propásneme, protože si nepřipustíme, že by nám „tenhle“ mohl povědět tak důležitého, zásadního, převratného. Když nás povede, abychom se nad tím nějak hlouběji zamysleli, tak se naštveme, přesně, jako ti nazaretští na Pána Ježíše.

Ta dnešní výzva by mohla znít: „Učme se vzájemně si naslouchat. Vždyť i my máme pomazání Ducha svatého a tak si i my vzájemně můžeme zprostředkovat léto milosti Hospodinovy.“

Amen.