L 6,43–7,10

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Jk 1,19–25
Čtení: Gn 6,1–8
Text: L 6,43–7,10
Je člověk svou podstatou dobrý, nebo zlý? Není to právě snadná otázka: když vidíme všude jen špatnost, svět nám zčerná až k pozoufání. Naopak vidět v lidech obraz Boží, něco dobrého a krásného, může jim pomoci víc než podceňování a mentorování: možná, že se budou snažit – a to se stává – ukázat právě svou lepši stránku. Ovšem i tak to může být jen chvilková nálada, zvlnění citu, ale jaké je jádro či srdce člověka ve skutečnosti? Jací jsme my všichni v pohledu Božím?

Jsme strašní, vezmeme-li vážně slova Písma. Četli jsme o tom, že už na začátku lidstva se děje něco zlého: „Když synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na světě zrůdy.“ A po tomto údaji o podivné deformaci Božího stvořeni slyšíme, že „Hospodin litoval, že vůbec stvořil člověka, protože viděl, že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ Člověk, který dělá bytostně zlo, ten nezmizel potopou, která přišla. Pán Ježíš, když mluví ke svým posluchačům, říká jim: „Vy jsouce zlí, dáváte dobré věci svým dětem.“ V pohledu Božím takhle vypadáme a takoví jsme.

A o to víc překvapuje, že v našem textu z Lukáše Pán Ježíš mluví nejen o dobrém stromu, ale také o dobrém člověku. Člověk zřejmě nemusí zůstat takový jaký je, ale může být jiný. „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé.“ Není jen zlé srdce, ale naštěstí je srdce, z něhož vychází dobré. A pozná se to – tak jako u stromu podle ovoce – u člověka podle jeho slov. „Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.“

Matouš, který v Horském kázání také zaznamenal slova o stromu a ovoci, klade důraz na jednání, podle kterého se pozná falešný prorok. Lukáš to zpracovává jinak: zde je důraz na slovo, na to co říkáme; ten dobrý poklad se dostává ze srdce ven slovy. Ani Pán Ježíš to nedělal jinak – předával člověku ten největší poklad Boží pravdy právě slovy. Ale ta slova je třeba nejen slyšet, ale také činit. Co se náš Pán jenom namluvil, kolik pokladů nabídl lidem a nakonec musel si postesknout: „Proč mne oslovujete »Pane, Pane« a nečiníte, co říkám?“ Není to příliš povzbudivé vidění církve, která sice Ježíše vyznává jako Pána, ale je to jen formální, protože jeho slovo nebere vážně. „Nebuďte jen posluchači, to byste klamali sami sebe“ – varuje Jakub každé křesťanské společenství. I Pán Ježíš upozorňuje na to, jak se člověk může zklamat, když sice slyší jeho slova, ale nedbá na ně ve svém životě, nesnaží se z nich žít: stavěl dům, který neměl základ a ten se v přívalu zřítil. „A zkáza toho domu byla veliká.“

Tak končí – smutně, spíš než optimisticky – Ježíš své vrcholné kázání. Ale Lukáš hned pokračuje: „když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum.“ A tady se objeví člověk, o němž opravdu platí, že jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Přetéká vírou v Ježíše, který může uzdravit pouhým slovem. Je to římský setník a jestliže dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré, pak on má v srdci lásku k umírajícímu otrokovi a nadto velikou pokoru k Tomu, v něhož opravdu věří.

Vlastně se ani neodváží za ním přijít; toho se ujala delegace židovského staršovstva, která za něj lobuje: miluje náš národ – i synagogu nám vystavěl! „Je toho hoden“; zaslouží si to. A je zvláštní, jak sám sebe vidí tento římský důstojník; jeho slova vyjadřují pravý opak. „Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Také jej oslovuje titulem „Pane“, ale není to zvykové a povrchní, ale je to výraz až poslušné oddanosti Tomu, na něhož je zcela odkázán a na něhož celým srdcem spolehl. To není muž, který staví na písku, ale on vpravdě „položil základy na skále.“ A Pán Ježíš, který si posteskl nad svými posluchači, že nečiní to, co jim říká, se teď podivil. Podivil se na tím, jak tento člověk bere jeho slovo vážně. Pouhé slovo stačí: „Dej rozkaz (přesněji: „řekni jen slovo“) a můj sluha bude zdráv.“

Zdá se, že našemu Pánu bylo smutno nad těmi, k nimž mluvil a takříkajíc zbytečně. Ale v tom setníkovi dostává on sám ujištění, že je tu aspoň jeden člověk, vlastně pohan, který čeká celou bytostí na jeho slovo ve víře. „Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který jej následoval a řekl: Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“

Před Bohem se nestáváme v tom nejhlubším smyslu slova „dobrými“ svými zásluhami, ale jen tím, že spoléháme ve víře na slovo Pána Ježíše, jako ten setník v Kafarnaum. A že s tou vírou dokážeme si pokorně přiznat, že na nic nemáme nárok, že jako zlí lidé si nezasloužíme Boží dobrotu, kterou jsme obklopeni každý den. Však i v tom čtení z Genese nad vší temnotou lidského hříchu září jistota: „Noe našel u Hospodina milost.“ Z té milosti, z víry, pokory a lásky se rodí člověk, jehož ústa mluví, čím srdce přetéká, totiž velikou vděčností. A o něm pak platí Ježíšova slova – kéž by to bylo také o mně a o každém z vás: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré.“

Amen.