L 7,18–23

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Jk 4,6–10
Čtení: Mt 25,31–46
Text: L 7,18–23
Téma: Mít pro co žít
Jdeme-li na přednášku, očekáváme, že se něco dozvíme. Něco nového. Něco, co dosud nevíme a co by mohlo obohatit naše znalosti. Jdeme-li na kázání, slyšíme najednou text, který má na konci otazník. A je to něco, co vyšlo z úst toho, který pokřtil Pána Ježíše Krista. Ten o němž Pán Ježíš Kristus řekl, že je největší z proroků – a to něco znamená. Otázku, kterou Jan Křtitel položil je možno přeložit do řeči dnes srozumitelnější. Můžeme se domnívat, že řekl něco jako:

Ježíš – je to, co on dělá a říká, to pravé? Nebo existuje něco lepšího?

Takové otázky si klademe i my A nemusíme být v obchodním domě a něco si kupovat.

Oč asi šlo? Na co se Janovi učedníci ptali?

Mohli bychom začít přednáškou o tom, jak již ve Starém zákoně – a hlavně u proroků – se neustále ozývá představa, že jednou přijde ten, který zachrání Izraele. Zkusme si však tuto otázku položit zcela osobně. Jak?

Začněme od Adama: každý člověk potřebuje mít pro co žít. Mít v životě cíl. K němuž se orientoval, k němuž by zaměřil celý svůj život. Potřebuji ho já stejně jako každý z nás, co tu jsme, ba dokonce každý člověk – nejen ten, který dnes žije, ale i ti, kteří zde budou po nás. Je možno říci, že člověk má tuto potřebu směřovat k určitému cíli danou přímo v genech. Je to možno říci i opačně: kdo nemá v životě pro co žít, přestává žít. Údaje o sebevraždách to potvrzují. Kolik lidí odchází ze života, protože nemají pro co žít. A studie, které jsou prováděny v současnosti o starých lidech ukazují, že jakmile člověka ztratí touhu pro něco žít, je to s ním velice špatné. Mnozí z těchto lidí odcházejí – i když se v záznamech jejich úmrtních listů najde něco jiného – např. že zemřel na selhání srdce nebo ledvin atp. Pravou příčinou bývá často právě to, že nemá pro co by žil. Nic ho nezajímá, nic ho netěší. Prostě nemá pro co žít.

Otázkou však je pro co stojí za to žít? Kolem sebe vidíme, jak to různí lidí řeší – po svém. My starší jsme viděli, jak v minulém století ohromné množství Němců vidělo takovýto cíl v tom, s čím přišel Hitler. Hitler byl pro ně idol, který jim dával smysl života – až do těch hořkých konců. Potom přišli další – i u nás, kteří viděl takovýto smysl života v tom s čím přišel Lenin a Stalin – a taky tomu věřili až do těch hořkých konců. A dnes? Na světě jsou tisíce lidí, pro něž je Chomejní nebo Obama tím, koho chtějí následovat. Cíl k němuž směřujeme, může být vyjádřen i jinak – např. „Mít více nežli má někdo jiný nebo být více (vyšší, mocnější, známější) nežli někdo jiný. Může znít dokonce „maximalizovat zisk za každou cenu“ – a trh či ring volný vyřeší vše. A tak tu stojíme i my dnes, když se díváme na Pána Ježíše Krista, před otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ I my se tak ptáme: je na světě něco lepšího nežli Ježíš?

Ne že bychom neměli kolem sebe jiné vzory života. Nemusí to být jen lidé, kteří nám slibují nebe na zemi. Může to být např. cíl formulovaný větou:

„Mít hodně, ba pokud možno co nejvíce peněz a jejich pomocí si vytvořit ráj na zemi“. A s čím přichází Ježíš? Na to se ptal Jan Křtitel? A odpověď? Jen si ji připomeňme:

Jan Křtitel se v žaláři dozvěděl od svých učedníků, že Ježíš vystoupil z ilegality. Zavolal si dva z nich a poslal je k Ježíšovi s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ti muži k němu (Ježíši) přišli a řekli: „Poslal nás Jan Křtitel a ptá se: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A v tu hodinu uzdravil Ježíš mnoho lidí z nemocí, utrpení a z moci zlých duchů a mnohým slepým daroval zrak. Odpověděl jim: „Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“

Když to převedeme do řeči dnešních dnů, můžeme říci: Něco se děje a týká se to v prvé řadě lidí, kteří nejsou zrovna řediteli bank či velkých podniků a nesedí v parlamentu či senátu. Týká se lidí, kteří jsou slepí, hluší, chromí atp. A těmto lidem – jak je vidět – je lépe. Pravdou je, že se tam také mluví. Co se tam říká? Zvěstuje se chudým lidem evangelium – radostná zvěst. Ta jim říká, že nejsou sami, že nejsou odpad lidstva, ale že je má Pán Bůh rád, že o nich ví a že k nim posílá ty, kteří se jím dali k takové aktivitě pozvat. Výstižně to řekl jeden misionář: chcete-li lidem v oblasti, kde žiji, kázat o Ježíši, musíte jim nejprve dát najíst a postarat se o to, aby měli pitnou vodu. A to Ježíš dělá.

Pravdou je, že toho o křesťanství slyšíme mnoho, ba dokonce i mnoho všelijak učeného, ale slyšíme tam i to, co říká apoštol Jakub (1,22 – 23): „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.“

A toto říká Jakub dnes i nám – každému z nás, aby se nestalo, že naše víra byla jen hádání o všelijak chytrých otázkách a skutečná láska, tj. víra skrze lásku dělající by se z našeho náboženství vytratila.

Jak moc tohle leželo Jakubovi na srdci, to vidíme např. z toho, že tohle připomíná ve svém dopise docela několikrát. Jakub ví, o čem mluví. Je možné, že myslí na to, co jsme si četli na začátku shromáždění z úst Pána Ježíše Krista. Ten tam hovořil o závěrečné, konečné bilanci života. Tu musí učinit každý z nás. Na konci života, až se budeme dívat na to, jak jsme žili, mohli bychom být překvapeni, že se budeme divit, že jsme neviděli to, co Pán Ježíš Kristus vidí – kde co by bylo třeba udělat, aby byl svět bohumilejší – aby z něj měl Pán Bůh radost. Z toho, co a jak my tu dnes na tomto místě děláme. Aby ta sklizeň nebyla jen sklizeň slov – i když filosoficky a teologicky velice krásných – ale aby to byla žeň projevů lásky typu agapé.

A co to je ta lásky typu agapé? U této lásky je možno vidět tři nosné sloupy.

Jedním je úcta (respekt) k sobě i k druhým lidem – ke každému
Druhým je odpouštění – sobě i druhým lidem kolem nás.
Třetím je péče – konkrétní péče o lidi, které nám Pán Bůh svěřil – nejprve v rodině, potom ve sboru a mezi křesťany a v neposlední řadě o ty, mezi nimiž žijeme, jejichž potřeby – i potřebu životní orientace kolikrát nevidíme.
A tak slovo evangelia, které nám dnes z kázání zní, říká jasně:

„Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Jako je tělo bez ducha mrtvé, i víry bez skutků je mrtvá.“ (Jk 2,17) Aby tomu tak nebylo, k tomu nás vybízí otazník v textu našeho kázání: Komu jinému a čemu jinému chceš důvěřovat v domnění, že to je lepší nežli důvěřovat Pánu Ježíši Kristu?

Amen.