L 8,4–15.18

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici.

Introit: Iz 55,8–11
Čtení: J 1,1–14
Text: L 8,4–15.18
Podobenství o rozsévači je velmi prosté: každé rozsévané zrno nevzejde. Ale proč Ježíš, který je vypráví zástupům, na konci najednou zvýší hlas a vykřikne: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“? Zřejmě není vůbec samozřejmé zaslechnout, co je tu tak důležité a podstatné. Nejde totiž o to, co se děje na každém poli, není tu zachycen přírodní děj, ale tajemství Božího království. A objevit je může jen ten, komu Pán Bůh k tomu pomůže; je to jeho dar.

A tady začíná to veliké napětí našeho textu: Ježíšovi učedníci jej dostali; ti ostatní – a je to veliké množství těch, kteří za Ježíšem se vydali z mnoha měst – z toho nic nemají. „Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ Ježíš se vůbec nesnaží svým vyprávěním vysvětlit či zjednodušit to, co je Božím tajemstvím i v tomto podobenství. Jeho slova jsou soudem nad vší povrchností a senzacechtivostí těch, kteří nemají uši k správnému slyšení. Je to hodně tvrdé, ale velmi realistické: Ježíšova slova zůstávají pro většinu lidí, pro lidovou zbožnost zástupů, nepřijatelná a nepochopitelná. Jen učedníci mohou z darované milosti porozumět hloubce jeho zvěsti, nikdo jiný. Ale jim zní varování: „Dávejte tedy pozor, jak slyšíte.“ Však právě na tom záleží, zda Boží slovo přijde na zmar či přinese užitek. Mít uši k slyšení a správně slyšet znamená tomu bezmocnému slovu, které může být zašlapáno, udušeno či vysbíráno, dát příležitost k zakořenění a k růstu. O tom je celé toto podobenství Páně.

V proroctví Izaiáše jsme slyšeli Hospodinovo ujištění týkající se jeho slova: „Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci.“ Podobenství o rozsévači to potvrzuje: navzdory všemu, čím je setba ohrožena, něco vzejde a přinese užitek. Je to div, z něhož žije církev, že Bůh sám bdí nad svým slovem, které má tak malou šanci se uchytit v lidském srdci. Nemusíme se dívat na druhé, stačí přemýšlet o sobě, o svém chvilkovém nadšení a také o své nestálosti, když jde do tuhého. O tom, jak víc než Boží slovo nás ovládá strach z budoucnosti, a jak je v nás zakořeněna víra v sebe, ne v slovo, které bylo na počátku, a které bylo Bůh – jak jsme četli z Janova evangelia.

V době odporu proti nacismu přijala německá vyznávající církev za své základní vyznání: „Ježíš Kristus, jak je nám dosvědčen v Písmu svatém Starého i Nového Zákona, je jediné slovo Boží, jemuž máme důvěřovat a jež máme poslouchat v životě i smrti.“ Ano, on sám je to slovo, jímž mluví Bůh k nám; slovo, a člověk je může odmítnout – však „vlastní jeho jej nepřijali,“ (J 1,11). Pole, které nepřijme rozsévané zrno, takže přijde na zmar – to je situace lidstva, které se dívá na četné filmy o Ježíši a poslouchá o něm muzikály. Ale je to jako s těmi zástupy, které „hledíce neviděly a slyšíce nechápaly.“

Podobenství však končí radostí, že semeno vzejde a přinese úrodu. A ta radost zní i v evangeliu, radost, že to Slovo, které se stalo tělem, vstoupilo do lidských životů a proměnilo je svou mocí. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12) Přijmout Boží slovo, jímž je Ježíš Kristus sám i v tomto podobenství, znamená spolehnout se něj na něj ve všem. Že i nám v naší tuposti dává znát tajemství Božího království, že skrze něho máme v Bohu laskavého Otce. A že v nemilostivém světě, do něhož jsme byli postaveni, ve světě, kde jedna lež následuje druhou, máme někoho, kdo je „plný milosti a pravdy.“

Amen.