L 8,4–15

Písně: 136, 443, 417, 446, 452
Introit: Ž 103,13–18
Čtení: Gn 3,1–15
Text: L 8,4–15
Ježíš má hodně posluchačů, celé zástupy. Mluví k nim, vypráví jim podobenství o rozsévači a když skončí zvoláním: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ ti lidé se zase rozcházejí. Možná, že se jim to líbilo, ale oč tu jde, vůbec nechápou. A zřejmě jim to nevadí. Jen učedníci mají touhu Ježíši porozumět. Jde jim o to, aby se dobrali pravého smyslu jeho kázání. Už to je znamení, že to s tím slyšeným slovem myslí vážně, zatímco ti ostatní zůstali jen na povrchu. Zdá se, že Pán ježíš o těchto posluchačích věděl, jak hluboce jsou mu vzdáleni ve své nevěře, a proto k nim mluví jenom v podobenstvích, aby „hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ Už v tom je soud nad vší lidskou povýšeností, jež si chce Ježíše mecenášky poslechnout, ale bez skutečné touhy mu rozumět, bez ochoty řídit se jeho slovy. Člověk může být zvědavý na něco nezvyklého, ale může mít zatvrzelé srdce. Pro takové tajemství Božího království jsou cizí, vzdálená, nepochopitelná. A to je zřejmě případ té většiny, jež Ježíše slyšela – a zcela zbytečně, bez vnitřního užitku.

Učedníci však s Ježíšem dostávají vhled právě do těchto tajemství. Jedno z nich je skutečnost, že Boží slovo nepůsobí automaticky stejně u každého člověka, který je slyší. U někoho zaseté semínko vzejde a přinese úrodu, u mnohých z toho není vůbec nic. Ten rozsévač, jímž je sám Ježíš Kristus, rozsévá dva tisíce let, každou neděli v nesčetných chrámech a modlitebnách zní jeho slovo, a tolik toho padne podél cesty, na skálu či do trní. V těchto obrazech podobenství mají poznat jeho učedníci, jak Boží slovo má na našem světě mnoho nepřátel. Udusí je starosti, či zase půvaby života a blahobyt. Přijde pokušení a z Božího slova, které nemělo čas zakořenit v srdci, není žádný užitek.

Když jsme dnes slyšeli o hadu, který zpochybňuje prvním lidem Boží slovo, aby je nebrali vážně a vzali budoucnost do vlastních rukou, je to děj, který se stále opakuje. Ježíš vede své učedníky do tajemství Božího království, aby věděli, že tento nepřítel je stále v činnosti. Semeno padá podél cesty – „to jsou ti, kteří uslyší, pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ Boží slovo, když se dostane z uší do srdce, vždycky budí víru. Víra je důvěra, že Pán Bůh to se mnou myslí dobře, že to, co říká je pravda a mohu se na to spolehnout. Ďábel však chce víru rozkolísat a zničit – proto vezme ze srdce slovo, na němž se rozhoduje celá věčnost člověka. Je to varování, abychom nepodceňovali tohoto nepřítele a o to více prosili o pomoc, třeba slovy písně: „Zachovej nás při svém slovu a dej k němu víru živou, ty sám, Ježíši, Pane náš, ty, který mdlobu nás všech znáš…“

Boží slovo má přinést v našem životě úrodu. K tomu je třeba nejen uslyšet, ale také dobírat se jeho smyslu jako ti učedníci. A především je zachovat, nenechat si je ničím znejistit a stále se mu podřizovat. „Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.“

Amen.